Milé čtenářky, milí čtenáři časopisu OKO,

je mi nesmírným potěšením, že si čas na tento rozhovor udělal muž, jenž platí za uznávaný vzor mezi zrakově postiženými. Člověk, kterého není třeba dlouze představovat, poněvadž jeho jméno je skloňováno ve všech pádech… a dostalo se i do Tyflopedického lexikonu.

Muž, jenž má na kontě řadu vynálezů, pomůcek, her a hlavolamů pro nevidomé a slabozraké. O jeho činnosti se dočtete v celé řadě zdrojů, které si dovolím uvést na konci tohoto článku.

A přitom vitální sedmdesátník zůstává skromnou oduševnělou lidskou bytostí, o čemž vás přesvědčí následující řádky. Abych pravdu řekla, pan Jiří Mojžíšek, známý i pod přezdívkou „Mojža“, se zprvu netvářil nijak přívětivě, když jsem jej oslovila s žádostí o rozhovor. Po chvíli přemlouvání se mi však podařilo „si jej ulovit“. V průběhu rozhovoru mi svěřil, že na mě v úvodním telefonátu „vrčel“ proto, že nechtěl trávit čas zodpovídáním stále stejných dotazů. „Nechtěl jsem nosit dříví do lesa.“ To je mi velmi sympatické, poněvadž ani já nechci psát o něčem, o čem psali jiní a třeba i lépe. Proto Jiřího poznáte tak, jak jej možná ještě neznáte.

Jeho odpovědi jsou ponechány v autentickém jazykovém znění, tak jak si přál.

Jirko, lidé o Vás mluví jako o českém Leonardovi da Vincim, jak si to vysvětlujete?

Jsem převtělením! Vyhrkl se srdečným smíchem. Jsem zdařilá reinkarnace. Dostal jsem toho spoustu do vínku, strašně moc, nevím od koho, jestli od Pána Boha, nebo odjinud. Byla mi dána zvědavost, trpělivost… Nastala chvíle váhání.

A co houževnatost? Snažím se pomoct.

Může být, ale ne úpornost a bojovnost. Já si s těmi věcmi hraju, hmota mi jde na ruku, jde do toho obvykle se mnou.

Když jsem kdysi zkoušel pracovat na hrnčířském kruhu, zjistil jsem, že nějaký čas hlína dělá, co bych rád. Pak ale přijde tvrdý zlom, kdy si začne dělat co chce. V tu chvíli musím přestat. Možná je to únava rukou, kterou nevnímám, ale hlína mi to jasně „říká“. Stačí ji „poslouchat“. Chtělo to aspoň 40, 50 hodin práce, než začala dělat, co jsem chtěl já. Měl jsem toho hezkého pod rukama hodně, a tak jsem na své výrobky dost náročný. Schoval jsem si první a poslední keramickou nádobku, ty ostatní mezi nimi jsem zahodil. Tedy přesněji, udělal jsem z každé hroudu pro další pokus. Mít doma větší počet hrud s důlkem uprostřed, i když byly udělané mýma rukama, je k ničemu.

Dnes již s hlínou nepracujete?

Už je to nějakých 25 let, co jsem naposledy seděl u kruhu, ale moje ruce si poměrně slušně pamatují.

A co jiné materiály?

Když je třeba, šiju na šicím stroji. Jedna kamarádka si to taky chtěla zkusit, a že zrovna potřebuje vyměnit u něčeho zip. Tedy sousto jak hrom, ale proč ne. Když, tak se to vypárá. Kroutilo se jí to, začal ji honit čas, a nakonec toho nechala. Sedl jsem si ke stroji, pohladil látku, která si lehla jako spokojená kočka, nový zip se přestal chovat jako had a kamarádka s vyměněným zipem odešla ještě v časovém limitu.

Prostě to chce dát hmotě důvěru. Japonci dali důvěru papíru a je z toho origami. Jakmile někdo došel k tomu, že se hrnce nebudou vyrábět z odpadového plechu, ale z nerezu a dal tomu titanový povrch, je z toho kvalitní nádobí.

Postavil jsem si kytaru z umakartu, z běžné překližky. Nezněla špatně, a to v ní nebyl jediný kousek rezonančního dřeva. Toho mi bylo pro moje pokusy líto. Snad jindy, až to budu umět. Samozřejmě, neumím napařováním ohýbat dřevo, ale věřím, že ten materiál přesvědčím pro svůj záměr.

Vaše mysl tedy perfektně ovládla hmotu…

Vy jste řekla… Já tu hmotu neznásilňuju. Když mám pocit, že nechce, že je nějaká mez, tak prostě ne. Nechci mít jedno prkno správně ohnuté a k tomu devět, která před tím praskla, vypráví mi Jiří mírně, s pokorou, avšak velkou jistotou. Mluví s takovým klidem a pevným přesvědčením, že cítím ve své mysli specifické ticho, a také proto mu přiznám, že si právě přijdu jako po meditaci.

To neznám, směje se Jiří a pokračuje: Jdu tou cestou, o které si myslím, že není špatná, a těší mě.

Jak postupujete, když chcete něco vyrobit?

O věcech hodně přemýšlím, za bdělého stavu mě napadají jednotlivosti. Nikdy to nepřijde jako celek a nikdy to není ve snu. V představě si z těchhle detailů skládám celek a občas z toho nějaké to správné řešení vypadne. Ale často se už v téhle fázi ukáže, že tudy cesta nevede a je třeba hledat cestičku jinou.

Jirko, postavil jste si několik kytar a teď si stavíte harfu…?

Ano, to je čerstvá informace, diví se Jiří. U harfy jsem zatím ve virtuálním stádiu, tedy hledám všechny možné dostupné informace, snažím se dozvědět nějaké závazné technické specifikace a přemýšlím nad programy do počítače. Intenzivně se tomu věnuju od Vánoc a už se mi o tom i zdá, což vnímám jako ideální stav. Zatím mám ale pocit, že nevím dost. Už jsem měl i krizi a pak se dostal k člověku, u kterého jsem doufal, že mi poradí. Řekl jsem mu, že nemůžu sehnat konkrétní technické informace, a on začal jmenovat právě to, co mě zajímalo. A já zajásal: „Áno, přesně tohle bych potřeboval!“ A teď zase zajásal on: „Vítám Vás ve světě stavitelů harf,“ načež přidal vtip: „V, řekněme, šestnáctém století se sešli v Itálii nejlepší houslaři a dohodli se, jak budou housle vypadat. Jak budou velké, kolik budou mít strun, jak budou struny naladěné ... Vypili tři litry bílého vína, pojedli… a od té doby je to tak. Za nějakou dobu se ve Španělsku sešli nejlepší stavitelé kytar a dohodli se, jak bude kytara vypadat, jak bude velká, kolik bude mít strun, jak budou struny naladěné ... Vypili čtyři litry červeného vína, pojedli… a od té doby je to tak. Ještě později se v Irsku sešli nejlepší stavitelé harf a dohodli se, jak bude harfa v budoucnosti vypadat… jak bude velká, kolik bude mít strun, jak budou struny naladěné ... Vypili pět litrů irské whisky, pojedli a příští den si nic nepamatovali, no - a od té doby je to tak.“

Doufal jsem, že alespoň nějaké parametry jsou závazné, ale ani velké pedálové harfy za jeden milion korun od různých výrobců nejsou stejné, a bylo mi řečeno: „Udělej si to tak, jak ti to vyhovuje.“ Ale já přece nevím, jak mi to vyhovuje! Na harfu jsem nikdy nehrál! Přeci si nekoupím harfu za 60 tisíc, abych se na ní naučil, jak má vypadat? Co s ní potom budu dělat?

Prodáte ji někomu jinému, kdo neví, jak začít.

Nastal společný smích a Jirka pokračuje: Už mám monochord, což je dřevěný trámek s jednou strunou, „študuju“ na něm detaily a snažím se přijít na to, jak dál.  Vidící mají na strunách barvičky, aby rozpoznali jednotlivé tóny, ale jak to vyřeší nevidomý? Cokoli dáte na strunu, třeba uzlík z nitky, okamžitě to změní výsledný zvuk. Ostatně jakkoli si sáhnout do plně rozezněné harfy prostě nejde. Jak se tedy naprosto přesně trefit na struny, které jsou mnohem hustší než třeba klávesy klavíru?

Paní profesorka, která mi ukazovala ty nejzákladnější základy, mi při první lekci mimochodem sdělila, že: „Na škole jsme se učili, že nevidomí nemůžou hrát na cymbál a harfu. Ale možná změníme svět.“ Byl jsem však potěšen informací, že při hře musí být vždy v kontaktu se strunami některý prst, takže z toho by se dalo vycházet. Nějakou vychytávku vymyslím, směje se Jiří a pro vysvětlení dodává: Nejdřív si chci udělat nějakou zkušební potvoru, protože harfa má stavebně problematická místa. Například pro dobrý zvuk nutně slabá rezonanční deska je namáhaná obrovským tahem strun. Harfisti si určitě budou při pohledu na můj nástroj hrůzou rvát vlasy, ale já chci nejdřív za pár korun zjistit, jestli nevidomý může hrát.

Je to pro Vás výzva?

Je to výzva ke hře a má několik levelů. Je to challenge, směje se Jirka. Všechno je výzva ke hře, ne k boji. Když jsem kdysi začínal střílet lukem, prostřelil jsem si dvojité okno. No, tak jsem zbylé sklo vyndal z rámů a naučil se ho řezat.

Tedy všechno špatné je pro něco dobré?

To si nemyslím. Ale když už se to špatné stane a odestát se nemůže, je dobré z toho „vytřískat“ co možná nejvíce užitku. Třeba aspoň zajímavou zkušenost.

Jirko, kde berete sílu ke všemu tvoření?

To je úplně jednoduché, já ji dostávám, směje se. V zásadě se skoro každý den rád budím, protože vím, co všechno rozpracovaného na mě čeká.

Děláte spoustu věcí, kde berete čas a informace?

Aby nedošlo k omylu. Skoro všecko, o čem jsem tu mluvil, a ještě mluvit budu, vlastně nedělám. Ale svého času jsem dělal, a to docela intenzivně. Obvykle pár měsíců až let, než jsem došel k názoru, že stačí, a přešel zrovna tak intenzivně k něčemu jinému.

A kde beru informace? Všude. Třeba v rozhlasové hře – jak se vyráběla Damascénská ocel, nebo ve verneovkách se najde návod na střelnou bavlnu, u pana Vondrušky zase informace, jak vyrobit křišťálové sklo. V pořadu „Toulky českou minulostí“ jsem se dověděl o geniálním nápadu pana Thoneta na ohýbání dřeva, a tak dále. Většinou to jsou střípky, a mně se daří pamatovat si je jako nějakou zajímavost. A ony se časem scvaknou a já pochopím základní principy a širší souvislosti. Neuvěříte, čemu všemu se dá porozumět obyčejným „selským“ rozumem. Pravda, v takové teorii relativity už to trošku drhne, z teorie kvantové už pobírám jenom kvantum minimální.

Nad jakou pomůckou, hrou či hlavolamem přemýšlíte?

Harfa Vám nestačí? Už se mi o tom i zdá, směje se Jiří. Pokud jde o drobné pomůcky, je spousta detailů, které se prostřednictvím 3D tiskárny dají vylepšovat. Ale pochopitelně mám i nějaký ten sen, který se vrací. Chtěl bych se třeba dopracovat ke „Schleisnerově“, možná „Schlüsnerově tabulce“. V původní verzi jsme ji měli ve škole. Byla to vlastně dřevěná deska se spoustou otvorů, v nichž byly kovové kolíčky. Otvory byly uspořádané do řádků tvořených braillskými šestibody a kterýkoli kolíček se dal zamáčknout. A tak tímhle „mizením“ kolíčků se dal na tabulce psát braillský text. Napsané se rušilo tak, že člověk tabulku obrátil spodní stranou nahoru a zamáčknuté kolíčky se zase daly vrátit do původní polohy. Takový „věčný papír“. Daly by se na tom luštit křížovky či sudoku, hrát scrabble. A určitě mnoho jiného. Zatím jsem na půl cesty, jak říkávám: „umím tabulku udělat, ale neumím ji dělat“. Moje paní ji má a už několik let na ní křížovky luští. Ale výroba takové tabulky je hrozně pracná a do výroby sériové bych zkrátka nešel…

Kdysi přišel obchodník za jedním Indiánem, který vyřezával figurky po deseti dolarech za kus a občas něco prodal. Obchodník mu nabídl pravidelný odbyt většího množství, ale po osmi dolarech za kus. Indián se zamyslel a povídá: „Dobrá, více kusů, ale po padesáti za figurku.“ Obchodník se samozřejmě čertil a nedohodli se. „Když vyřezávám,“ vysvětloval Indián, „mám na to chuť a těší mě to právě teď. Ale kdybych věděl, že vyřezávat musím, ať se mi chce nebo nechce - měli bychom přece smlouvu - asi by mě to už nebavilo. A proto těch padesát.“

Jirko, ve své knížce „Každý problém má řešení, aneb Netradiční kompenzační pomůcky“ jste vyjádřil nesouhlas s názorem, že pro zrakově postižené je největší kompenzační pomůckou čas…

Jistě, to je nesmysl. Mám přece stejné množství času jako kdokoli jiný. Nebudu žít dvakrát déle než zdravý člověk. Největším kompenzačním prostředkem je naše vlastní vědomí. Je třeba být si vědom „tahu“ příštího i přespříštího. Jeden vojenský pilot říkal: „Když chci někam doletět, je zapotřebí, abych tam ve své hlavě už doletěl.“ A platí to nejen u vojenských pilotů.

Co by Vás ještě bavilo dělat?

Kdyby se lidé chtěli něco učit, rád předám zkušenosti. Duší jsem kantor. Rád budu učit práci rukama, ať už v dílnách nebo v kuchyni, a také by mě hodně bavily věci kolem logického myšlení. Myslím si, že umím vysvětlit spoustu logických věcí, třeba proč lokomotiva může jet do zatáčky, byť nemá diferenciál. A neříkejte, prosím, že proto, že tam vedou koleje. To s diferenciálem nesouvisí.

Ano, to je poměrně důležitá otázka, kterou si naši čtenáři často kladou, hodnotím v žertu a smějeme se.

Dočetla jsem se, že působíte v divadelním spolku Verva. Co k tomu můžete říct?

Přísahám, že jsem nevinen!

S Covidem nám zavřeli zkušebnu a bez pravidelnosti to bývá špatné. A co horšího, soubor prostě stárne a mladší tak nějak nejsou. Ale i tak občas něco hrajeme.

Jednou z charakteristik našeho divadélka je, že nemáme režiséra, a tak režírujeme všichni. Podstatné je, že se vždycky shodneme. Užíváme si to, máme tam vzácnou symbiózu zdravých a postižených na jedněch prknech, všichni hrajeme společně. Řekl bych, že jsem docela komediant a řádně si to užívám, směje se Jiří a pokračuje ve svém vyprávění:

Do Vervy chodíme s manželkou, je to náš společný koníček. Oba posloucháváme rozhlasové hry, a tak máme laťku poměrně vysoko. Paní toho má navíc opravdu hodně načteno a pěknou češtinu fakt umí. Ostatní členy našeho divadelního spolku jsme honili, kdy se do toho mají více opřít, kdy si dát pozor na polykání konců slov a vůbec na práci s hlasem. Oni zase na oplátku honili nás do gestikulace, protože nevidomý nemá gesta odkoukaná. Neuměli jsme třeba spílat „Proboha!“ nebo „Nebesa!“, pohlédnout vzhůru a vymrštit nebo sepnout ruce. Já jsem se třeba až ve svých pětatřiceti letech dozvěděl, jak se mává.

Jirka se rozesměje a přidává další vzpomínku: Byl jsem na táboře s nevidomými dětmi, stáli jsme podél železniční tratě a po vzoru hoteliéra Supa ze Třech veteránů jsem se i já učil: „Tak se mává, tak se hrozí,“ a dodává, že ani úplně běžná gesta nevidomí často neumí.

Dnes už mávám rukama víc než dřív. Sháněl jsem tuhle kleště štípačky a nevěděl, jak prodavači popsat konkrétní typ. Spojil jsem palec a ukazovák do kroužku a prsty udělal a k tomu řekl „klap, klap“. Prodavač pochopil a donesl přesně ty správné.

Řeč těla nevidomých je zkrátka specifická…

Ano, naše řeč těla je specifická, často jsme hodně nemluvní.

Tím jsme se dotkli táborů, na které jsem se také chtěla zeptat. Jak se to stalo, že jste 15 let pracoval s nevidomými dětmi?

To je mnoho let zpátky. Měl jsem tenkrát v práci kolegu, který tam jezdíval pravidelně. Jednou mě pozval, a nakonec se z toho vyvinula spolupráce dlouhodobá. Vždycky jsem tam fungoval jako něco mezi vedoucím a dítětem. Do her jsem vnášel konstruktivní připomínky a zároveň si hrál. Třeba u „židličkované“ mě napadlo, že sedící děti by mohly klepat na volnou židli vedle sebe, aby „chudáci“ ostatní jenom zmateně neběhali sem a tam.

Děti postupně stárly, ale stále chtěly jezdit, nakonec jezdily asi do osmnácti, dvaceti let.

Chtěl byste pracovat s dětmi ještě dnes?

Dnes už jsem jinde a nevidomé děti jsou většinou rozstrkané po běžných školách.

Myslím si, že integrace do běžných škol dětem hodně vzala a úrovni nevidomých dětí paradoxně neprospěl ani vývoj medicíny. Prostě už se téměř nerodí děti, které „jenom nevidí“. Nevidomé dítě v integraci se jen málo potkává s jinými nevidomými dětmi a zdravé děti jsou učeny, že nevidomému musí pomáhat. Když nám něco spadlo nebo jsme potřebovali někam dojít, obvykle nebyl hned po ruce někdo, kdo by nám pomohl, a tak jsme se naučili hledat sami a zajít či zaběhnout, kam jsme potřebovali. A věřte, tohle se člověku hodí. Neměli jsme žádné úlevy, jen s námi pracovali jiným způsobem.

Navíc třeba dovednost echolokace se dědila z generace na generaci, starší děti učily ty mladší. Naprosto přirozeným způsobem se předávaly fígle, protože do her bylo třeba zapojit a zaučit i ty mladší, když nejstarší odešli na střední školy.

Integrace snižuje schopnosti nevidomých, možná i slabozrakých, přirozená akčnost těla se zmenšuje, třeba v dílnách a při tělocviku, snižuje se také přirozená soutěživost a chuť překonávat překážky. My jsme v rámci tělocviku všichni běhali po hřišti, dnes je zrakově postižené dítě v běžné škole jenom „strčeno“ do brány.

Na táboře jsem měl nevidomé děti z praktické školy, a když měly něco uříznout, tak centimetr nebyla žádná míra. Naučil jsem je otočit metr stupnicí dolů a najednou, co se týká přesnosti, to bylo jiný kafe. V běžných školách se děti nemají šanci tyto triky naučit, protože je neznají ani učitelé. A školit celý učitelský sbor kvůli jednomu nevidomému dítěti, které projde školou jednou za pět let, to je nesmysl. Smutný dopad ale je, že za 20, 30 let už tyto finty nebude znát nikdo.

Na základní škole jsme v hodinách tělocviku skákali do dálky. Běžná praxe: učitel stojí hluboko v doskočišti a volá: „Na mě, na mě, na mě… hop!“ Slovo „hop“ znamenalo odraz a nikdy jsme nevěděli, kdy přijde. Ty skoky podle toho vypadaly. Pak jsme jednoho dne dostali učitele mladého, ještě nezatíženého praxí, měl cit pro rytmus. Stál vedle odrazového prkna a volal na nás přesně v rytmu našich kroků: „Na, mě, na, mě, na, mě, při, prav, po, zor, teď!“  Takže s předstihem pěti kroků jsme věděli, kdy přijde odraz a mohli se na něj dokonale připravit. Tím jsme začali skákat nesrovnatelně dál. Tuhle metodu jsme později přenesli na střední školu a za chvíli tam všichni skákali výrazně líp.

No, mladý učitel šel na vojnu a už se nevrátil, my ze škol taky odešli… a dnes? Kantor stojí hluboko v doskočišti a volá: „Na mě, na mě… hop!“

Dost smutná historie a doufám, že ne příliš běžná. I když o tom, že integrace přináší nejeden problém jsem slyšela již několikrát, i z úst učitelů samotných. Co s tím?

Měl jsem snahu přesvědčit lidi z Tyfloservisu, aby si prošli staré metody, aby se ptali těch starých praktiků, jak zvládají každodenní situace, ale ze strany organizace jaksi nebyl čas. Píšou se sebeobslužné brožury, ale domnívám se, že celá řada činností se dá dělat rychleji a efektivněji.

Měl jsem kamarádku, která bez jakékoli zrakové kontroly dělala naprosto špičkové vánoční cukroví včetně vykrajovaného a slepovaného, která prakticky holýma rukama obracela v troubě řízky, která perfektně zvládala domácnost i se dvěma dětmi, myla okna jako profík. No, už tu není a už se od ní nedozvíme, jak tohle všecko dělala.

Nebo jsem měl kamaráda, který měl na jedné ruce tři prsty, druhou ruku jenom po zápěstí. Dokázal bez jakékoli pomoci zatlouct hřebík včetně toho prvotního naklepnutí. I tenhle fígl si vzal s sebou tam někam.

Mám vidící známou, která psala diplomku o možnostech rýsování při výuce nevidomých. A jednou, když jsme jen tak povídali, jsem se jí optal, jestli má zmapovaná taková šedesátá, sedmdesátá léta. Celkem udiveně řekla, že ne, a proč by to vůbec měla dělat? Vysvětlil jsem jí, že v té době existovaly minimálně čtyři metody užívané v rýsování, kdežto dneska se užívá s bídou jedna. Prostě všecko před „sametkou“ pro ni byl středověk s dětmi neprodyšně zavřenými ve speciálních ústavech.

A kolikrát jsem slyšel řeči o tom, jak byli nevidomí vylučováni z běžné společnosti, to snad ani počítat nebudu. A přitom jsou to naprosté nesmysly. Téměř každý nevidomý za onoho času někde pracoval. Velice často třeba na telefonní ústředně. A kde? No přece v nějaké fabrice, kde pracovali normálně vidící zaměstnanci. Zaměstnanci, z nichž toho nevidomého každý znal, zaměstnanci, které minimálně skrze telefon znal i on, se kterými se běžně potkával v závodní jídelně, se kterými společně nadával, jaký že to dneska dostali blaf, se kterými chodil na pivo a diskutoval, jestli zítra vyhraje Sparta nebo Slávka.

A zkuste si tohle všecko srovnat s dnešním „plnohodnotným“ životem průměrného nevidomého.

Ale zpátky do současnosti. Nevyučuje se třeba echolokace, o které už byla řeč. Je to vnímání překážek pomocí sluchu. Instruktory orientace a samostatného pohybu plně chápu. Blbě se učí něco, co sami pořádně neumí. Základ, tedy to, že člověk zjistí sám na sobě, že něco takového existuje, se dá u většiny lidí zvládnout tak za dvě hodiny, ale pak to vyžaduje stovky hodin cvičení bez kontroly zraku, tedy denní používání na úrovni, kterou zrovna člověk má.

Takže mi opravdu věřte, že se na ty instruktory nezlobím. Mrzí mě prostě, že dovednost, která bývala jako houska na krámě, se kvůli roztříštěnosti komunity nevidomých pomalu začíná vytrácet. A tahle roztříštěnost, je mi líto, je jedním z efektů integrace.

Ale zůstaňme u činností nesrovnatelně jednodušších. Vím například o inteligentní slečně, která se ve svých čtrnácti letech neuměla samostatně obléct, protože babička je vždycky po ruce. Nebo jsem slyšel o nevidomých středoškolácích, kteří měli problém pověsit si bundu přes židli. Vždy je totiž někdo, kdo přijde, pomůže, přistrčí, najde. Pro nevidomé je to pohodlnější, ale začnou degenerovat. Zažil jsem také integrované dítko, které dovedl vidoucí spolužák na akci s tím, že ho pak zase vyzvedne. Ani neřeklo díky. Bohužel, tohle začíná být mezi nevidomými dětmi normální. Pokud budu mluvit o těch mladších zrakově postižených, občas si stěžují, že jim prodavačka, třeba v cukrárně, sice zákusek a limonádu na stolek odnesla, ale nevysvětlila jim předpisově, kdeže mají lžičku. Mají pocit, že všichni okolo musí vědět a umět všechno, co se oni sami učí v kurzech sebeobsluhy. Celou veřejnost stejně neproškolíme a nevidomí o nějaké proškolování nestojí.

Co se s tím, podle Vás, dá dělat, Jirko?

Nevím… Sám vnímám veřejnost jako bezvadnou. A jestli něco v komunikaci zaskřípe, vinen jsem já. Já jsem potřeboval pomoc a já jsem to nedokázal správně vysvětlit. A věřte, člověk sám sobě nadávat nechce, a tak raději nenadává.

Vysvětluju na ulici nesmělým babičkám, že na mě opravdu můžou šáhnout, když mě chtějí převést přes silnici poté, co je nějaký nevidomý ošklivě odbyl a pokouším se jim vysvětlit, že: „Inu, Pán Bůh má velký zvěřinec, tak si z toho nic nedělejte.“ A potom s nimi pro jejich radost klidně přejdu ulici, kterou bych bez problémů přešel i sám.

Nastupoval jsem onehdá do autobusu s místenkou. Hledat místo mi pomáhal jeden pán, samozřejmě jsem měl v ruce bílou hůl. Hledáme, hledáme a najednou z něho vypadlo: „No tady! Dyť já jsem úplně slepej.“ Povídám s chlubivou intonací: „Já taky!“ Smáli jsme se od srdce a dlouho.

Ještě se kuckám smíchy a soukám otázku:

Řekl byste o sobě, že jste optimista?

Určitě, vypoví Jirka rozhodně.

… A byl Vám optimismus nadělen, nebo jste se k němu dopracoval životem?

Myslím si, že mi byl životem nadělen. „To je tedy nadělení“. Jirka chviličku zaváhá a hnedle pokračuje: Jsem optimista, ale filozoficky vzato jsem skeptik. A teď zkusím popsat, kdo je to filozofický skeptik: Nedělá mi problémy o čemkoli pochybovat. A právě tohle pochybování mě vede k tomu, že si chci všecko ověřit sám na sobě a zkouším i věci, o kterých se říká, že nejdou. A leckdy zjistím, že moje pochybnosti byly na místě a že ono to ve skutečnosti jde. Jenom to chtělo nějakou tu elegantní kličku, podívat se na problém z jiného úhlu, řešit to jinak, než se o to lidé obvykle snaží. Nemám pravdy, přes které „nejede vlak“ a z toho plyne, že když zjistím, že něco, o čem jsem byl přesvědčen pravda není, nezhroutí se mi svět.

Miluju třeba Arthura Charlese Clarka a jeho knížku „Zpráva o třetí planetě“. Pointa těchhle vědeckofantastických povídek často přijde až v poslední větě a všecko se rázem obrátí naruby. A mě naplní vlna čirého nadšení, že je vlastně všecko jinak.

Slyšel jsem kdysi kázání kněze Jiřího Skoblíka o tom, který člověk na tom bude při „lámání chleba“ líp nebo hůř – ten, kdo věří v Boha, ale nectí další přikázání, nebo kdo nevěří, ale chová se morálně. Člověk by od kněze jednoznačně očekával, že nejdůležitější je víra v Boha. Kázání mělo nádherně logickou strukturu a pan Skoblík se nám vyznal, že si myslí: „Pro „spásu duše“ je samozřejmě nutné obojí. A tak nevěřící bude muset změnit jediný fakt, o kterém byl přesvědčen, tedy „V jednoho Boha věřit budeš“, ten druhý musí změnit celý svůj život.“ A já za sebe říkám: „Paráda!“ Ale kdo ví, možná je všechno jinak.

Mimochodem, i když o něm téměř nic nevím, je mi velice blízký Svatý František s jeho přístupem ke světu. Karel Čapek ve svých Apokryfech o něm pěkně píše.

A co takhle nějaký ten adrenalin?

No vždyť jsem o něm právě mluvil. Ale dobře, pro ty méně skeptické.

Četla jsem Vaše vyprávění o návštěvě Jizerských hor, byl jste v nich sám. Trasy si předem dobře naplánujete, nebo zapíchnete prst do mapy a jdete?

Jizerky jsem měl dobře proježděné na běžkách třeba z Desné přes Smědavu na Jizerku a pak do Kořenova na autobus. Neplánuju, ale nechodím do rizika. Vybírám si dobré zpevněné cesty, nebo zkrátka cesty, kde pravděpodobně dříve či později někoho potkám. Někam do houští bych nelezl. Přespával jsem vždycky jenom pár kroků od cesty.

Šel jsem takhle jednou v Jizerkách po úzké silničce, bylo už k večeru a přišel na úžasně prohřáté místo, až to na mě dýchlo. Jdu dál a najednou slyším na cestě nějaké bzučení. Říkám si, asi nějaký brouk, ale ten teda je. A co že neuletí? Přidřepl jsem k němu a on bzučel, možná spíše bručel dál, a pořád na jednom místě. Asi se za něco chytil, říkám si. Já bych ti pomohl, ale když na tebe sáhnu, ty mě, brouku, kousneš. Co s tebou? Prošacoval jsem se a v kapse našel hřeben. Dobrý, povídám a opatrně češu silnici. Odletěl. Možná bez jedné nožky, ale odletěl.

Přijel jsem do Prahy a v metru mi to strašně klouzalo. A já pochopil, že to nádherně prohřáté místo nemělo na svědomí sluníčko, ale asfaltéři, a já jsem si kus jejich práce odnesl na podrážkách sandálů.

Takže někde v Jizerkách jste zanechal své stopy?

Jo, broukne vesele Jirka a mně v hlavě zableskne nápad na uspořádání „Pátrání po stopách Jirky Mojžíška“.

V závěru Vašeho tehdejšího vyprávění jste napsal, že se do Jizerek určitě vrátíte. Byl jste tam i později?

Ano, byli jsme se tam courat s mojí paní. Šli jsme tenkrát obráceně, od Kořenova a přespávali kousek od Jizerky. Večer jsme slyšeli srnce, k ránu běžela kolem liška a jen tak si poštěkávala.

Půjdete znovu? Už ne.

A jinam do přírody chodíte?

Chodíme s mou paní po Divoké Šárce. Teď nám tam zrušili most, tak je to složitější.

Jirko, nastala ve Vašem životě situace, kdy Vám výrazně vadilo, že nevidíte?

Co si moc dobře pamatuju, bylo to ve škole na lyžáku. Kromě lyžování jsme i sáňkovali a zrovna byla sněhová nadílka skutečně hojná. Museli jsme se držet vyjeté cesty, jinak sáně zapadly do závějí a jízda skončila. Tenkrát mi strašně vadilo, že nevidím, protože já věděl, jak řídit sáňky, ale ne kam, kdežto ostatní věděli kam, ale ne jak.

Je v dnešním světě něco, co Vám vadí?

Samozřejmě, je. A paradoxně začnu u počítačů. S jejich rozvojem se úžasně zjednodušily možnosti výroby a rozšiřování všeho možného, textů, obrázků, fotografií, filmů, hudby, nejrůznějších „uměleckých“ předmětů a tak. Dnes není problém pustit do světa cokoli, po čem by z hlediska kvality pes neštěkl. A je toho tolik, že věci opravdu umělecky i řemeslně dobře udělané se v té záplavě balastu ztratí. A tak průměr toho, co lidé vnímají, jde dolů. Přirozeně se tedy lidem snižuje kulturní úroveň. A nejhorší je, že si to obvykle ani neuvědomují. Prostě je to pro ně normál.

Z textů písniček mizí nejen chytré nápady, ale i dobře udělané řemeslo. U veršů stačí, když odpovídá počet slabik, u rýmů, že je stejná poslední slabika. To, že existují nějaké přízvuky češtiny, které dělají verš veršem, že existuje něco, čemu se říká asonance, rým gramatický a rým plnohodnotný, dnešní autoři zřejmě ani netuší. Nebo jsou tak líní, že na to kašlou.

Melodie se často stává na několika tónech zpívaným textem, hudební motiv, téma a práci s nimi, abys pohledal.

A kdopak dneska ví, co je to grafické vyvážení obrazu nebo vnitřní kompozice, rozpal písma nebo zlatý řez?

Všechny tyhle detaily z dobrého řemesla vytáhli kdysi lidé, kteří měli umělecké cítění nad ostatními. A věřte, že nejsou samoúčelné.

Vadí mi „klipovitost“ filmů, ve kterých na sebe lidi řvou, vadí mi „přezvučenost“ rozhlasových her, spousta násilí a pokřivených charakterů v literatuře. Ale nezoufám. Jeden nápis ze starého Egypta říká: „Svět se kazí, děti neposlouchají vlastní rodiče a každý blbec chce napsat knihu.“ Ano, taky jsem nějakou napsal.

A co s tím dělám? Jednoduché. Zkrátka v tom nejedu. Neposlouchám dnešní střední proud, nekoukám na současné filmy, vyhýbám se severským detektivkám.

Miluju Františka Nepila a Járu Cimrmana, líbí se mi „Hříšní lidé města pražského“. A proč? Je to chytré, veselé a lidi jsou tam na sebe hodní. Často se říká „zlatá šedesátá léta“. Ale zamyslel se někdy někdo nad tím, proč? Řekl bych, že tenkrát se dokonale propojilo umění s řemeslem.

Jirko, máte i nějaký ten věk. Co jeho příznaky?

Začínám trochu zapomínat, ale to ke stáří holt patří, nic hrozného, co by mě vedlo do deprese.

Přemýšlel jsem třeba nedávno o typu lepidla a sám si napovídal: „No, … je na vodní bázi, … stačí málo vody, a když se troška odebere, tak to najednou zhoustne... No, jak se jmenuje ta vlastnost, proboha?!“ Trvalo to dlouho … disperze! Smějeme se. Nebo jsem si nemohl vzpomenout a ptal se mojí paní: „Ivi, jak se jmenují takoví ti doktoři, ti léčitelé, co se v lidech hrabou a vytahují z nich nemoc…?“ „Myslíš filipínští léčitelé?“

Mimochodem, když jste se toho dotkl, co si o tom myslíte?

Věřím na to, že to může fungovat, ale ne na písknutí. Byl jsem na dvou jasnovideckých kurzech a nenaučili mě nic. Taky neznám nikoho jiného z kurzu, komu by se to dařilo. Zažil jsem několikrát v životě, kdy to někdo uměl, k něčemu takovému došlo – uhodli například, co jsem měl v ruce, a tak věřím, že to existuje, ale nevím, zda by se to dalo užívat prakticky. Nicméně, na tyhle věci věřím. Neznám však nikoho, kdo by byl ochoten se testovat mnou nastavenými podmínkami.

Kdysi jsem zkoušel cvičit Hatha jógu. Jakákoli forma meditace má na mě absolutně uklidňující vliv, totiž okamžitě spím. Mám dar bleskově přecházet z bdělého stavu do plného spánku a obráceně. Kdysi jsem zkoušel hluboké soustředění a abych neusnul, dal jsem si na klín polštářek se spoustou špendlíků. Samozřejmě špičkou nahoru, pohádka „Pták ohnivák a liška Ryška“, jako když vyšiješ. Zvedl jsem ruce nad polštářek a pohádka standardně pokračovala. Začal jsem usínat, ruce mi klesly. „Sláva!“, ti pohádkáři nebyli hloupí. Zklidnil jsem nadšení a šel do koncentrace. A po chvíli jsem se probudil se zdviženýma rukama. No, je mi pomoci?

Vyprskla jsem smíchy a Jirka je po jistou dobu nucen snášet můj hlasitý řehot. Když křeče ustoupily, zmohla jsem se na další otázku:

Na co nejraději vzpomínáte?

Málo vzpomínám, ne proto, že bych neměl hezké vzpomínky, ale pořád se děje něco hezkého, i teď. Teď a tady. Občas sice zoufám nad věcmi, které by šly dělat líp, a přesto s nimi nehnu, kdybych se na hlavu postavil, ale to už jsme zpátky u těch saní… 

Moc se mi líbí modlitba německého teologa a luterána Fridricha Christhopha Öttingera: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“

Ano, to je pěkné, to je ohromné poselství všemu lidu. Tím bychom mohli skončit. Je však ještě něco, co byste chtěl říct?

Nic mě nenapadá. Myslím, že jsem toho řekl dost.

Jirko, velmi si vážím času, kterého jste mi věnoval skutečně hodně, díky za tento skvělý rozhovor a inspirativní myšlenky a přeji Vám, ať se Vám každé dílo podaří.

 

Níže uvádím některé odkazy, které se o Jirkovi zmiňují:

Na těchto stránkách naleznete životopis a dvě (ze tří) jeho knih:

https://www.youtube.com/watch?v=uFfRMnFs9nA

https://www.youtube.com/watch?v=l55xLiXJ3x

  • A že Jiří skutečně přijímá různé výzvy, o tom svědčí i toto krátké video ze soustředění Oddílu windsurfingu TJ ZORA zrakově postižených Praha, kdy zkouší aquaskipper:

https://www.youtube.com/watch?v=AsnOtacKnM4

Lucie Fialková

 

Autorkou článků je paní Lucie Fialková.

Vznik článků finančně podporuje Nadace ČEZ.

Děkujeme!

 

Logo nadace ČEZ