Milí čtenáři časopisu OKO,
dnes vás seznámím s paní Vlastou. Dostala jsem na ni tip a musím říct, že už první e-mail od ní mi napověděl, že je to vzácná žena. No a následný bezmála tříhodinový telefonát mi to potvrdil. Paní Vlasta je mi tak sympatická a blízká svými myšlenkami, že mám pocit, jako bych ji znala celý život. V určitých chvílích našeho rozhovoru jsem prožívala až dětskou radost a nejraději bych ji objala, kdyby byla vedle mě.
Má můj hluboký obdiv pro práci, kterou pomáhá nevidomým a slabozrakým a pro její koníček, u kterého bych nikdy neřekla, že se dá zvládat bez očí. Je mi potěšením přinést vám tento rozhovor, ať i vaše srdce zajásají.
Paní Vlasta žije s manželem a dvěma malými dětmi v Královéhradeckém kraji, na středně velké vesnici poblíž Nového Města nad Metují. Chtěli bydlet ve starém domě s velkou zahradou. Započalo hledání, ale ukázalo se, že žádná nemovitost nesplňuje jejich očekávání – buď malá zahrádka, nebo naopak dům v katastrofálním stavu, a celoživotní úsilí by padlo jen na rekonstrukci domu. Nevypadalo to nikterak nadějně. Nakonec si postavili dům na zelené louce, kde z jedné strany sousedí pole, a pak už jen široká krajina. U domu mají k dispozici pozemek o výměře 2000 m², a když přišlo na realizaci zahrady, paní Vlasta udělala volbu svého srdce. Protože vyrostla na starém statku a také obě babičky měly stařičké chalupy zasazené do venkovských okrasně užitkových zahrad, kde bylo vždy něco na zub, bujně kvetly trvalky, rostly bylinky do kuchyně i pro zdraví a všude to žilo, měla inspiraci, jak bude její zahrada vypadat.
Jednu chalupu ještě v rodině máme a jezdíme na ni. Její vybavení je 100 let staré a jediné, co se zmodernizovalo, byl vodovod, protože stará studna už dosloužila. Vše je původní, je tam suché WC, vaříme v kamnech na dřevo. Jsem ráda, že to moje děti poznaly, říká mi zasněně Vlasta a upřímně řečeno, i mně taková stará chaloupka přijde jako úžasná idylka, dnes už skoro jen z filmů pro pamětníky.
Doma nemá televizi, sušičku, nemají chytré telefony. Mají jen základní vybavení a je za to ráda. Jak sama říká, není fanda technologií a se smíchem dodává, že by bez nich určitě mohla žít.
Miluje přírodu a přírodní zahrady. Na své zahradě nepoužívá umělá hnojiva a postřiky. Má ji osazenou původními druhy stromů a keřů, trvalkovými a bylinkovými záhony, kvetoucími loukami. V zahradě najdete pítko pro ptáky. Na své si tak přijdou lidé, ptáci, hmyz i drobní živočichové. Rozmanitá rostlinná skladba umožňuje žít celý životní cyklus mnoha druhům hmyzu a láká rozličné živočichy. Takové zahrady, byť jsou mnohadruhové, nevyžadují tolik péče jako moderní sterilní zahrady obehnané thujemi a pokryté nízko střiženým anglickým trávníkem. Správně sesázené druhy rostlin a zachování všech rostlinných pater se tak ve velké míře o sebe postarají samy.
A právě proto její zahrada získala v roce 2019 certifikaci Přírodní zahrada, který uděluje Ekologický institut Veronica a kterých je k dnešnímu dni v naší republice pouhých 475.
Jezdí k nám známí a příbuzní, kamarádi, kolegyně. Už u nás byla i jedna klientka. Už to nějak žije svým životem. Nabízím i komentovanou prohlídku a vysvětlení, říká Vlasta a dodává, že se nebrání dalším návštěvám.
Spolupracuje se sousedkou z vesnice, vystudovanou učitelkou.
Ta šla ještě o kus dál. Píše projekty, vede přírodovědný kroužek pro děti. Pořídila si domácí užitková zvířata, nově mají oslíka, který je teď největším zvířetem v naší vesnici.
V době lockdownů za pomoci obce a nadace ČEZ vysázeli alej ze starých odrůd ve vesnici. Postupně se sešlo asi 30 rodin a každá si vysadila svůj strom či keř.
Jsem prakticky nevidomá. Když svítí sluníčko, vidím bílou mlhu. Za šera je to lepší, vnímám alespoň kontrasty. S barvami je to taky špatné, ty skoro nerozlišuji. Poznám ale světlou růži v trávě.
Jak to máte s očima?
Asi ve třinácti letech mi řekli, že v padesáti budu slepá. Ale prý to nebude úplná tma, něco málo prý rozeznám. Pozvolna se to číslo blíží, tak uvidíme. Ztráta zraku přichází pozvolna, člověk si na to zvykne. Nikdy jsem moc oči neřešila, nebránila jsem se tomu a nehledala cesty, jak tomu zabránit.
Co mě ale mrzí, že nevidím tvářičky mých dětí. Dceru jsem ještě chytla, ale syna už vůbec. Nevidím ani tu zahradu. Hmat, sluch a čich využívám na 100 %. Na zahradě jsem si vytvořila pomůcky z dřevěných větrníčků, které mi pomáhají v orientaci. Poznám podle nich, kde zrovna jsem. Když fouká vítr, echolokace je prostě horší.
Jaké se Vám s handicapem studovalo?
Naštěstí jsem chodila na normální základní školu, nešoupli mě na speciální. Pak jsem šla na učiliště, na cukrářku, ale rychle jsem zjistila, že zdobit dorty bez očí nejde. Tak jsem nastoupila na Evangelickou akademii do Náchodu na maturitní obor Sociální pečovatelství a vychovatelství.
Po maturitě jsem šla na Masarykovu univerzitu v Brně na obor Psychologie. Tady jsem vydržela 2 roky, než jsem si uvědomila, že to není pro mě. Měla jsem pocit, že určitá část studentů si sem přišla řešit své vlastní psychické problémy.
Takže ti „normální“ odešli a zůstali tam dnešní psychologové?
Vlasta s úsměvem přitakává a dodává: Navíc to bylo 5 let studia bez praxe a pak by mě ještě čekala atestace a teprve poté bych mohla mít svou praxi.
Tak jsem utekla na obor Sociální práce, kde byla trochu jinak nastavena pravidla pro zrakově postižené studenty. Nic nám neodpustili, všechno jsme museli splnit, ale měli jsme na to dvojnásobek času než běžní studenti. Tenkrát se to jmenovalo Středisko pro lidi se zrakovým postižením, dnes už pomáhají studentům s nejrůznějším postižením překonávat bariéry ve studiu.
Před dokončením studia jsem se zajímala o práci. Už jsem znala Tyfloservis v Brně a chtěla jsem pracovat s lidmi. Přišlo mi, že při práci se zrakově postiženými je potřeba také pracovat s jejich psychikou, porozumět jim a umět je podpořit a motivovat. Bohužel jsem ale zjistila, že v Tyfloservisu neberou lidi se zrakovým postižením, to mě mrzelo. V brněnském Tyflu jsem klienty učila Brailla, v Hradci Králové jsem se účastnila akcí jako klient i jako dobrovolník. Přála jsem si zde pracovat, protože jsem věděla, že by mě ta práce bavila a že mám co nabídnout. A po roce se mi ozvali z Hradce Králové a nabídli mi práci.
Jak dojíždíte? Přeci jen, z vesnic nebývá úplně ideální spojení.
Mám výborné spojení. Jezdím přímým autobusem, jen v Hradci přestoupím na MHD. No, ano, cesta trvá přes hodinu. Takhle jezdím třikrát týdně a vyhovuje mi to, protože stíhám vyzvedávat děti, tedy kromě čtvrtku, to vyzvedává manžel. Teď jsem na home-office a jezdím jen jednou týdně, to je vůbec nejlepší, ale brzy to skončí, stýská si Vlasta. Jezdím i do terénu za klienty, kde probíhá výuka Braillova písma a výuka psaní všemi deseti. Také je učím sebeobsluze. Samozřejmě je nemohu učit prostorové orientaci, to musí zajistit vidoucí kolegyně.
Pracujete jako Konzultantka sociální rehabilitace. Splnil se Váš sen?
Ano. Co jsem si dala do hlavy, to mi vyšlo. Něco jsem pro to dělala, i když mě řada lidí zrazovala, ale vyšlo to.
Tyfloservis je moje první zaměstnání a jsem tu už 14 let, i s mateřskými. A stále mě to baví.
Zmínila jste výuku Braillova písma. Jaký je dnes zájem v době moderních technologií, je cítit pokles?
Po devadesátých letech upadlo Braillovo písmo. Bujně se rozvíjející technologie ho zatlačily do pozadí, ale v dnešní době je spousta přejatých slov a lidé, kteří nečtou Braillem a jen využívají čtecí programy a mluvené knihy, nevědí, jak se ta slova vlastně píšou. Dnes se ale k Braillu lidé začínají vracet, protože v terénu jsou braillské popisky, třeba na, zastávkách nebo ve výtahu a pomáhají orientaci. Navíc si lidé mohou dělat své vlastní popisky kdekoliv v domácnosti, mohou číst krátké texty, pohotově si zapsat nějaké poznámky a pak si je zase přečíst. Neumím si představit, že při vaření mám na lince drahý tablet s nějakým softwarem, abych si pohotově umaštěnýma rukama zapsala, že mi něco došlo. Já mám bodovou tabulku vždy po ruce a nemusím se bát, že ji zničím.
Málokdo už tedy dnes čte celé knihy v Braillu, ale daří se mi k výuce namotivovat starší i mladší klienty právě kvůli těm popiskům nebo poznámkám, což hodně pomáhá zvládat každodenní život.
Cítím z Vlasty opravdové nadšení z její práce. Radostné emoce, které z ní právě cítím, se mi nevejdou do slov tohoto článku. Mám velice příjemný pocit, že je to člověk na svém místě, a dokonce potají začínám zvažovat, že bych se konečně začala Brailla učit. Uznale pokyvuji sama pro sebe a připouštím, že Vlasta má tu psychologii zmáknutou. Kdo umí, ten holt umí.
To je skvělé, že se Vám to daří! Co Vás na tom baví?
Baví mě práce s lidmi, je to pestré a zajímavé. Člověk musí vymýšlet i různé pomůcky pro lidi s kombinovaným postižením. Každý klient je jiný a každý potřebuje něco jiného. Baví mě i práce v terénu, byť je pro mě ze všech činností nejnáročnější.
Práce v Tyfloserisu mě baví, neomrzí. Máme i výborný kolektiv a funguje to dobře.
Přesto všechno, řekla jste si někdy, že je toho dost, nebo že už na něco nemáte?
Zatím blok nemám. Říkala jsem si, že až budu starší, že to bude pro mě fyzicky náročnější. Z toho cestování jsem unavená, člověk musí přemýšlet o celé cestě dopředu a připravit si v hlavě plán, takže nevím, jestli to vydržím do důchodu, ale zatím mi to problém nedělá. Únavnější je to, že se musím soustředit na celou trasu autobusem nebo vlakem a ohlídat si, abych vystoupila, kde mám, a potom i na tu cestu, abych dobře a bezpečně prošla městem a abych našla tu správnou adresu. Ještě s sebou vozím různé výukové pomůcky, tak je to někdy těžké.
Těžké jsou nové trasy. Ty nejdřív procházím s vidoucí kolegyní, někdy jednou, někdy dvakrát. Pak si troufnu sama.
Jaké pomůcky používáte Vy sama k orientaci?
Bílou hůl. Nemám chytrý telefon, mám tlačítkový, protože potřebuji napsat SMSku i v rozkodrcaném autobusu. Zkusila jsem i ten dotykový, ale když se mi nepodařilo napsat a odeslat zprávu za celou dobu v autobusu, tak jsem se vrátila k jistotě tlačítkového telefonu. Dotykový jen v nouzi. Nejsem fanda technologií. Možná ale časem využiji navigaci, která ovšem lépe funguje ve městech než na vesnicích. Stačí zadat ulici a číslo popisné a dovede mě před dům. Na vesnicích to ještě není dobré, kolikrát tam nejsou ani chodníky.
Jaké máte koníčky?
Zahrada, příroda, věci kolem ekologie, udržitelnosti, i soběstačnosti, vyhrkla Vlasta jedním dechem. Je znatelné, že je to její vášeň. Baví mě, aby na zahradě bylo i zobání pro děti. Chci, aby i pro ně byla zahrada inspirativní. Dceru to baví a je pyšná, že máme přírodní zahradu. Ve škole je jediná bez chytrého telefonu a občas se jí někdo směje. Ale hrdě se brání, že sice nemá telefon, ale má doma přírodní zahradu. Zatím mluví o tom, že by chtěla být zahradnicí, uvidíme.
Člověk přes tu přírodu pozná i spoustu zajímavých lidí.
Máme dvojkolo, v létě jezdíme na výlety. Letos poprvé jel už syn sám, jinak jsme ho ještě měli v cyklosedačce na tandemu.
V zimě občas vytáhneme běžky. Před dětmi jsme docela dlouho s manželem tancovali, to už s dětmi úplně nejde.
Nemáme televizi, rádi čteme po večerech, každý své knihy, ale někdy i společnou. Je moc příjemné poslouchat manželův hlas.
Také se zajímám o místní dění v naší obci. Podařilo se nám například zachránit jediný přechod pro chodce u autobusové zastávky. Použili mě jako argument na dopravním inspektorátu a vyšlo to. Nebo jsme tu vysadili alej ze starých odrůd. Občas pomáhám s akcemi pro děti z vesnice. Nebo zveme hosty. No, zrovna nedávno jsme pozvali mykologa a on se nakonec nedostavil, směje se Vlasta.
Zajímá mě archeologie a historie naší obce. Hostoval u nás archeolog a zasvětil nás do doby Laténské. Máme tu významné naleziště. I středověk je tu zajímavý. Koneckonců i novodobá historie se podepsala na naší obci. Obecně mě baví historie naší republiky.
Ale i Řecko je zajímavé. Mám na něj moc pěkné zážitky, usmívá se Vlasta. PhDr. Petr Peňáz, zakladatel Střediska Teiresiás Masarykovy univerzity pro pomoc zrakově postiženým studentům, je zaměřený právě na Řecko. Vsadil se, že dostane 10 nevidomých na horu Olymp, směje se Vlasta. Takže 10 nevidomých mělo 10 průvodců. Jeli jsme vlakem a dojeli až pod Olymp a odtud jsme si užili komentovaný výšlap. Byl to sportovní zážitek. Profesor nás zasvětil do řecké mytologie a historie. Přespali jsme třeba v polorozbořeném klášteře. Athény byly také velmi zajímavé.
S profesorem Peňázem jsem se dostala i do Vídně. Byli jsme v Hofburgu a Schönbrunnu. Zařídil nám individuální komentované prohlídky a mohli jsme si osahat exponáty. Dostali jsme se do míst, kam se turisté běžně nedostanou. To bylo úžasné, vzpomíná Vlasta s nadšením.
Když jsme se vrátily do studijních let, jaká pro Vás byla praxe při studiu?
No, to bylo složité. Slýchala jsem: „Co tu s Vámi budeme dělat?“ Nevěděli, co se mnou.
Takže jste zmapovala své schopnosti a dovednosti a nabídla jste se?
Ano, člověk musel přemýšlet dopředu a musel sám vědět, co zvládne samostatně a kde naopak bude potřebovat pomoc.
Zamýšlím se nad Vlastinými slovy. Je zcela zřejmé, že ztráta zraku ji donutila konstruktivně přemýšlet a vše plánovat. Je matkou dvou dětí, a to je náročné i pro zdravé maminky.
Jaké to bylo s malými dětmi?
Vlasta se směje a vzpomíná. Byla jsem připravena na porod. Měli jsme vybranou porodnici, věděli o nás dopředu. Když jsem začala rodit, malovali tam, takže jsme nakonec jeli do Rychnova nad Kněžnou. Tam naštěstí měli krásný přístup i bez přípravy, všechno bylo fajn. Někdy se člověk připraví a není mu to k ničemu, směje se Vlasta.
Doporučila byste každé zrakově handicapované nastávající mamince, aby se dopředu dobře připravila na všechno, co ji čeká v porodnici?
Ano, určitě. Měla jsem štěstí, že moje kolegyně měla zrovna miminko, tak mě naučila přebalovat a na dost věcí mě připravila. V porodnici třeba nevědí, že existuje mluvící teploměr a sestřičky nevědí, jak naučit nevidomou maminku přebalovat, koupat. To je dobré naučit se předem.
Když sestřičky viděly, že se zvládám postarat o své děti, byly spokojené a asi se jim hodně ulevilo, protože by nemocnice nemohla svěřit dítě do domácí péče.
Ano, a nastoupil by OSPOD a řada problémů…
Ano. Občas máme nevidomou nastávající maminku. Komunikujeme i napříč Tyfloservisy v republice, kolegyně jsou proškolené a vědí, co všechno je potřeba nevidomou maminku naučit. Takže je tu dobrá spolupráce a všichni se snaží rodině pomoct.
V Hradci Králové máme i pěknou spolupráci s TyfloCentrem, jsou tam příjemní lidé.
Co pro Vás znamená práce v Tyfloservisu?
Říkám si, že kdyby moje práce pomohla jedinému člověku, tak je to dobré. Když se to povede, tak je to fajn. Mám často pozitivní zpětnou vazbu. Naši klienti jsou většinou ve fázi, že nevědí, kam se vrtnout. Někdy jim stačí jen nová lupa, kterou jim pomohou vybrat mé kolegyně, a jejich život se tím zlepší. Vnímám, že naše práce je přínosná pro všechny. Řada lidí je vděčných.
Setkala jste se tedy naopak i s někým, s kým se Vám práce nedařila?
Vlasta chvíli loví v paměti. Asi tam někdo takový byl, ale nevybavuji si klienta, kde by se to nikam nepohnulo. Nevzpomínám si, že bychom někomu nepomohli vůbec, vždy je znatelný alespoň minimální posun.
Občas se objeví nějaký klient, který z různých důvodů nedokončí kurz, ale těch je málo. Většina klientů dobře spolupracuje.
Každý potřebuje něco jiného, někomu stačí si jen popovídat o zrakové vadě, někdo potřebuje lupu, někdo celý kurz, někdo využije téměř všechno.
Jaké máte vy plány do budoucna, cíle, vize?
Základním cílem je vychovat z dětí slušné lidi, a aby měly základ do života. Dál se chci se věnovat přírodním zahradám, u toho chci zůstat. A určitě se chci dál rozvíjet v práci, chci se naučit další věc a zdokonalovat se.
Vlasta se pojednou odmlčí a pozvolna vysloví myšlenku:
Vyloženě velký cíl nemám, spíš ten život beru takový, jaký je. Využívám příležitosti, abych se posouvala dál a dál. Nechci stát na mrtvém bodě, chci se posouvat stále.
Tomu rozumím. Máte přesto někdy pocit, že toho je moc?
Třeba s dětmi, když jsou nějaké potíže. Většinou jsem na ně sama, tak je to psychicky náročné, ale stejně jedu dál.
Někdy je mi smutno, když potkám lidi, kteří nedělají práci tak, jak by mohli, nebo mě zklamou jejich nemorální vlastnosti. Ale takových lidí je pár, nad nimi člověk musí mávnout rukou a jít dál.
Myslím si ale, že bude přibývat víc a víc lidí, kteří budou o světě přemýšlet jinak.
Jste optimistka?
Určitě! Vyhrkne Vlasta a srdečně se směje.
Co je motorem, co Vás žene dál?
Zahrada, tam si hodně odpočinu a zrelaxuji se. Uklidním se v ní a řeknu si, že mi ty starosti za to nestojí. Nebo když jsou rozjásané a veselé děti, tak mě nabijí a vedle nich odhodím starosti stranou.
Takže byste každému doporučila mít zahradu a děti? Smějeme se.
No, to pro každého není reálné. Ale stačí, že máte spřízněné duše, se kterými si rozumíte, nebo jen mluvíte s příjemnými lidmi.
Tedy mít pár dobře vybudovaných vztahů… je základ pro překonání všech překážek, doplní Vlasta.
Rozhostilo se hřejivé ticho, naplňuje mě pocit vzájemného porozumění. Mám upřímnou radost z interakce, která tu právě probíhá, a nemůžu si pomoct, ale myslím si, že znám Vlastu celý život, byť spolu telefonujeme dnes poprvé. Skoro mám pocit, že není co dodat.
Je něco, co byste chtěla světu sdělit?
Jejda, přemýšlím… Vlasta, zavalena zodpovědným úkolem, se poněkud zalekla, ale rychle se vzpamatuje a pokračuje.
Aby se nebáli začít něco dělat, něco zkusit. Aby šli třeba sami na nákup, aby měli odvahu do toho jít, i když to nebude úplně dokonalé. Budou mít pocit, že jsou samostatnější. Jen sebrat odvahu a domluvit si třeba kurz, nebo pomůcku. Měla jsem devadesátiletou paní, která se učila Brailla a byla moc šikovná a naučila se. Zvládala krátké popisky a poznámky, využila je v domácnosti.
Nikdy není na nic pozdě?
Určitě ne, odpovídá rozhodně Vlasta a pokračuje: Ale není potřeba se za něčím honit a s někým se srovnávat. Myslím si, že je dobré být sami se sebou spokojeni.
Opět to spokojené ticho. Prožívám zvláštní vnitřní radost, že bych Vlastu objala, kdyby seděla vedle mě. Tento rozhovor vnímám vyloženě léčivě.
Vlasto, děkuji Vám za nádherný a inspirující rozhovor. Cítím se naplněna a budu se těšit na osobní setkání s Vámi. Přeji Vám, ať se Vám vše dobré daří!
I já děkuji za tento rozhovor, bylo to příjemné.
Vznik autorských článků finančně podporuje Nadace ČEZ. Děkujeme!
