Milí čtenáři OKA. Ráda Vás seznámím s úžasným člověkem, který může být inspirací pro každého z nás.
Milana jsem potkala vloni v červenci na Kurzu intuitivního vnímání. Doprovázela jej jeho manželka Bohunka. A tak nějak zcela intuitivně jsem se posadila vedle něho, byť bylo všude dost místa. Příjemná energie, pohoda a klid z něj vyzařovaly do širokého okolí. Tmavé brýle napovídaly, že je nevidomý.
Narodil se před padesáti sedmi lety v Chrudimi, na čarodějnice. A možná právě magické datum zrození mu předurčilo tak trochu jiné vnímání světa.
V patnácti letech si z legrace nechal číst z ruky. Věštbě o třech vedle sebe stojících trojkách, které mu obrátí život naruby, se parta podnapilých kluků vydatně zasmála. Laciná pouťová zábava mu rozhodně starosti nedělala.
Studijní léta přinesla střední průmyslovou školu, poté Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Vzdělání mu umožnilo práci na zajímavých pozicích. V roce 1990 založil společnost vyrábějící farmaceutické a speciální chemikálie, takzvanou malokilovou výrobu.
Neměl jsem tenkrát nic, kromě svěráku, pilky na železo a dvou stejně nadšených kolegů. Půjčil jsem si od rodičů a zastavil půlku baráku, abychom mohli rozjet firmu. Výrobní prostory jsme měli pronajaté. Pracoval jsem 12, 13, i 14 hodin denně. Syn byl maličký. Mým cílem bylo hlavně zabezpečit rodinu.
O pár let později mu nabídl spolupráci kolega z vysoké školy. Ten vlastnil firmu na recyklaci fotografických odpadů, měl výrobní prostory, ale ne moc organizačního talentu. Firmě se moc nedařilo.
Přišel jsem do firmy jako třetí a z hlediska výroby, nákupu a odbytu jsem z chaosu vytvořil řád. Vyráběli jsme stříbřící roztoky na zrcadla. Začalo to šlapat. Prosazovali jsme se na světových trzích. Vyráběli jsme pro největší firmy a korporace na světě. Jejich manažeři měli soukromé vrtulníky a letadla, jachty, milionářské rezidence. Poznal jsem velmi bohaté a vlivné lidi. Poznal jsem vysoký byznys.
Cestovali po celém světě, zakázky a peníze se jim hrnuly téměř samy. Mohli si dovolit všechno, co chtěli. I všechno, co se obyčejným pracujícím lidem ani nezdá. Peníze a moc umožňují mít všechno…téměř… Cestování přinášelo nejen potěšení, ale také poznání.
Například Abid z Arabských emirátů mi vysvětloval, jaká je jejich kultura a náboženství. Měl jsem řadu předsudků o muslimských tradicích, nechápal jsem je. Dodnes jsme v kontaktu.
Asi nejhlubší myšlenky si odvezl z Indonésie. Majitel zrcadlící linky vlastnil nesmírné bohatství a těšil se velké úctě. Přesto pro něho ekonomický profit nebyl zásadní komoditou. Zaměstnával jen pár spolehlivých zaměstnanců a přijal za ně a jejich rodiny jakousi společenskou odpovědnost. Spokojený zaměstnanec, to je takřka člen rodiny. Stojí výš než obchodní partner z Evropy s ambicemi na dosažení větších zisků. Odmítl proto nabídku na rozšíření firmy a přijetí mnoha dalších anonymních zaměstnanců. Vrátili se domů s prázdnou, i když ne tak docela…
Kolega se tenkrát hrozně vztekal. Já si ale uvědomil, že to my děláme něco špatně. Tenkrát mě zasáhl na citlivém místě, zahrál na obnaženou strunu. Bylo mi fakt blbě. Pochopil jsem, že tento člověk je bohatý nejen penězi, ale také duchem.
Pracovali stále dál a víc, vyráběli už pro polovinu zrcadlářských fiem světa. Měli hojnost a dostatek, ale kolega chtěl stále víc, chtěl si podmanit celý světový trh. Je potřeba dosáhnout větších zisků, mít nový a větší výrobní závod, všeho víc a víc… Často se názorově rozcházeli.
Jaké byly tenkrát tvé priority?
Jednoznačně jsem chtěl zabezpečit rodinu a chtěl jsem, aby se cítili dobře a v bezpečí. Tenkrát jsem nevěděl, že jsou i jiné možnosti, než jen přinést domů hromadu peněz. Nemuseli jsme mít každý rok dvě dovolené u moře, nemusel být nabitý účet. Možná by nám stačilo méně, jenom pohladit a obejmout ženu a děti, vzpomíná poněkud posmutněle Milan.
Vnímal jsi varovné signály?
Ne, nevnímal. Já jsem v té době prošel několika stupni varování. Dnes to vím, ale tenkrát jsem to neuměl rozklíčovat. Nepochopil jsem například, proč jsem prostě ráno nenastartoval auto a nedorazil na důležitou schůzku, nebo proč jsem si banálně zlomil nohu, nebo proč najednou něco přestalo fungovat ve výrobě a po dvou hodinách to zase samo fungovat začalo. Nevnímal jsem to jako signál. Byl jsem ve vnitřní tenzi, byl jsem naštvaný na kolegu a na zaměstnance. Štěkal jsem na ně kvůli malichernostem. Prožíval jsem neustálou vnitřní nespokojenost a odráželo se to samozřejmě i doma, v rodině.
Jednoho dne z rána ozvala se rána, opakuji Milanovu citaci, kterou dnes říká s vyrovnaným úsměvem. V kalendáři stálo 3. 3. 2010. Velmi draný přístroj na míchání chemikálií měl drobnou, ale významnou skrytou závadu a výsledkem byl výbuch. Záhy spatřil své bezvládné tělo z výšky výrobní haly. Překvapeně pozoroval sebe a křičící kolegy, jak se mu snažili pomoct. Pak se probral až v nemocnici. Přišel o část zubů a měl poleptané oči.
Po tom šoku to bylo ještě tak půl roku docela obstojné, něco jsem ještě přečetl. Byl jsem obrovský optimista. Doktoři mi našili amniovou membránu místo rohovky. Ta se vyrábí z placenty. Půl roku po zákroku jsem třeba viděl velmi pěkně, ale postupně vidění vždy šedlo, kalilo se, světla ubývalo, až to skončilo vždy na 1 % vidění. Zhruba po roce od úrazu pravé oko zcela zhaslo. Levé oko mi udržovali těmi membránami do června 2019. V tu dobu hodně ubývalo světla a během krátké doby to úplně zhaslo.
Jaké to bylo, když to zhaslo úplně?
Když i druhé oko začínalo zhasínat, tak jsem věděl, že je to stejné, jako na pravém oku. Přestože mi doktoři dávali naději, vnitřně jsem tušil, že to nebude dobré. Od chvíle úrazu jsem se s tím vnitřně vyrovnával a připravoval se na chvíli, až to přijde. Tušil jsem, že to přijde, jen jsem si to nedovedl představit. Ale díky devítileté přípravě jsem se s tím naučil vyrovnat a bylo to lepší, než kdyby to přišlo naráz.
Ještě před úplnou ztrátou zraku začal Milan spolupracovat s Danielou Morávkovou z Tyfloservisu v Hradci Králové. Naučila ho bezpečně procházet trasy, které bude používat, orientaci v prostoru a zvládání každodenního života bez očí.
Upadl jsi někdy za tu dobu do sebelítosti?
To víš, že jo, usmívá se Milan a pokračuje: Ale ¾ roku po úrazu jsem si řekl, že nemůžu sedět doma a litovat se. Věděl jsem, že pokud se začnu litovat, budu protivný svému okolí, a to mi to vrátí. Chtěl jsem být prospěšný naší Zemi. Spojil jsem se s bývalým kolegou a jeho nadchl můj nápad na recyklaci odpadů. Založili jsme malou firmu s dvanácti zaměstnanci. Ročně svezeme a zrecyklujeme tisíc tun odpadu. Nám to stačí. Větší firma znamená víc starostí.
Milane, tedy jak dlouho jsi plně nevidomý?
No, v červnu 2019 mi už bylo jasné, že je to otázka dní, nebo týdnů, než ztratím zrak úplně, prostě jsem to cítil. A asi od srpna 2019 jsem nevidomý. Nenazval bych to tmou, to není přesné, spíš NIC.
Mám ale dny, kdy mám pocit, že jsem zalitý medově zlatým světlem, které je všude kolem mě. Je to teplé a měkké. Vznáším se v tom světle. Přichází to nepravidelně. Ráno se probudím a prostě to tak je. A jindy je to normálně nic. Tyto medové dny, jak jim říkám, trvají klidně 48 hodin, i v noci, nezávisle na počasí. Jako bych se koupal a vznášel v teplé kapalině.
Dřív jsem se moc rád potápěl. Indický oceán má kolem 28 stupňů Celsia, někde 30, někdy i 32. A v medových dnech mám pocit beztížného stavu, nic mě netíží… stejně jako v Indickém oceánu.
Jak často máš ty medové dny?
Z třiceti dnů v měsíci teď poslední dobou 10 nebo 12 dní.
Čím jsou ty dny specifické? Jak se odlišují od těch nic dnů?
Ty dny utečou strašně rychle, pocit vnímání času se velmi zrychlí. Dostavují se po setkání s lidmi, kteří jsou podobně vibračně naladěni jako já. Když při tom setkání vnímám vyšší vibrace, nebo prožívám krásné emoce, pak ty dny přijdou. Obecně řečeno, asi když se potkám, nebo telefonuji s duchovně naladěnými lidmi. Teď si vzpomínám, chechtá se Milan, mám velmi malého vnoučka a nedávno u nás byl i se svým stejně starým kamarádem. Vnímal jsem jejich veselou spontánní hru a bylo to nádherné. No a pak přišel medový den.
Vnímáš tedy energii?
Ano.
Jakou?
Ani nevím, jestli to dokážu popsat. Buď tam něco je, nebo není. Nedokážu to specifikovat. Když jdu s bílou holí třeba proti rohu domu nebo autu, tak ta energie je jiná, než energie člověka, taková hutnější. Ta vibrace je asi daleko nižší, tvrdší. Kdybych srovnal energii domu s energií stromu, tak strom asi není tak statický. Asi na této úrovni se dá říct, že je to živá bytost. Cokoli živého se kroutí, vibruje. Taky je velký rozdíl mezi přírodní skálou a stavbou vytvořenou člověkem. Skála má svůj charakter, necítím ji jako statickou. Barák má svou pevnou energii a jako by tam byla nějaká membrána, nebo silové pole, které ti nedovolí do něj narazit. To samé se dá aplikovat na sloup, na všechny velké překážky. O cihlu na chodníku prostě zakopnu, nebo když někdo vytáhne dlažební kostku, tak do té díry naprosto jistě spadnu.
Pracuješ s tou energií nějak? Využíváš ji vědomě?
Tak na to ti odpovím takto: Jako když se učíš jazyk a jsi věčným začátečníkem. Ačkoli občas se snažím nacítit se na nějakého člověka, nebo místo. Megalit, zvíře, člověk, strom…tam to cítím na větší dálku. Začínám to cítit jemně, a čím jsem k němu blíž, tím víc to zesiluje, a nejsilnější je to až přímo u něj. U některých lidí vnímám barvy, někdy zase vidím tvary, které z něho vystupují. Z někoho ostré, špičaté, nepříjemné a z někoho měkké kulaté, jemné. Všechno má své pole. Neodvážím se komukoli vstoupit do pole, vždy se ptám, jestli můžu.
Na jakou vzdálenost tímto způsobem zaregistruješ člověka?
Čím vyšší a příjemnější energii ten člověk má, tím větší biopole toho člověka je.
Poznámka: Biopole je energetický otisk živé bytosti v prostoru, dosahuje až do 12 metrů do všech stran. Udává se i mnohem větší vzdálenost v závislosti na vyspělosti bytosti a jejím vědomí. Citlivější jedinci, stejně jako zvířata jsou schopni toto pole cítit, vidět a číst z něj nejrůznější informace. Proto např. psi už zdálky poznají, zda jde člověk, kterého je potřeba vyštěkat a odradit tak jeho potencionálně špatný úmysl. A možná máte tu zkušenost vy sami, kdy procházející člověk rozštěkal celou ulici. Varování se předává od domu k domu, od plotu k plotu.
Milan pokračuje dál: Úplně jinou energii má krystal ametystu, křišťálu, olivínu… jinou voda ze studánky. Jinou frekvenci má kus masa na talíři a jinou třeba hrášek. Nevím, jestli to vnímám pořád, nebo jenom když se na to chci zaměřit, ale prostě to tak je.
Myslíš, že by ses třeba v přírodě dokázal pohybovat úplně sám a našel třeba studánku s pitnou vodou?
To nevím, ještě jsem to nezkoušel, odpovídá Milan váhavě, ale s pobavením.
Jak vnímáš svůj život před úrazem a po něm? Co se změnilo? Měla věštkyně pravdu? Obrátil se ti život naruby?
V Indonésii v roce 2009 jsem si poprvé položil otázku, jestli neděláme něco špatně - myslím my, jako Západní Evropa, my, jako vyspělá civilizace. A po úrazu v roce 2010 jsem otázku konkretizoval: Nedělám něco špatně já? Odpověď mi přichází každý den, ale až teď si to uvědomuji.
Život se mi následkem úrazu zpomalil, tedy vnímání času a života je pomalejší a bezesporu se mi změnily životní hodnoty. Víc přemýšlím a zvažuji, jsem víc nad věcí. Pochopil jsem, že štěstí a spokojenost prioritně nesouvisí s penězi a jejich dostatkem, ale spočívá někde jinde. Například mi dnes větší satisfakci poskytne rozhovor s příjemným člověkem, nežli zaplacená faktura. Myšlení má dáti – dal jsem nahradil chci – nechci.
Chudáci tvoji věřitelé! Oba se smějeme.
Takže se změnilo hodně?
Určitě. Mění se to v celém spektru od maličkostí až po ty zásadní věci. Věštkyně měla určitě pravdu. Možná se spletla jen v tom, že to není tragédie a neštěstí.
Takhle to tedy nevnímáš?
Dnes už ne. Možná chvíli po úrazu, ale dnes už ne, povídá Milan rozhodně.
Co na tom tedy vidíš pozitivního?
Vnitřní zklidnění, duchovní růst, nebo vůbec to, že mám možnost a čas se zabývat osobním růstem v duchovní rovině. Dřív mě to nezajímalo a nebyl čas. No, neudělal jsem si ten čas. Neuměl jsem a nechtěl jsem, usmívá se Milan.
Ta zaplacená faktura byla na prvním místě….?
Ano, …ano. Souviselo to s osobní odpovědností k obchodním partnerům a závazkům. Dnes jsem rád, že si můžu sednout na kámen v lese a poslouchat ptáky a jen tak rozjímat.
Vnímám jeho zasnění a nechávám mu chvilku času na kameni v lese. Mám pocit svatého místa, do kterého jsme právě společně vešli. Vnímám jeho pokoru a vděčnost. Váhám, zda mohu položit další připravenou otázku, zda jej násilně nevytrhnu z rozjímání. Až teprve po té prchavé, ale velmi silné chvilce, kterou jsem zacítila ve svém srdci, se opatrně a s plnou úctou k jeho momentálnímu naladění ptám dál.
Milane, je něco, co se naopak vůbec nezměnilo?
Chuť do života stále žít, prožívat naplno každý den, den po dni. Dřív, když jsem měl žízeň, tak jsem víc koukal na kvalitu a značku nápoje, na prestiž, než na tu podstatu, kterou je žízeň samotná. Dnes řeším raději tu žízeň a jsem rád, že se mohu napít.
Když se teď díváš zpětně, co nebo kdo ti nejvíc pomohl vyrovnat se se ztrátou očí, a navíc plnohodnotně fungovat ve společnosti?
Kdo? Všichni, kdo mi po úrazu nezmizeli ze života. Když jsi na vrcholu, tak máš přátele a spoustu lidí, kteří tě plácají po ramenou. Ale když se nevezeš na vítězné vlně a už z tebe nic nemají, tak odejdou. Ze všech přátel mi zůstali lidi, které znám už od střední, to je 6 lidí + nejbližší rodina.
A co mi pomáhalo? Klinická smrt. Víra a pochopení, že v tomhle životě je ještě něco jiného, než ten materiální svět, ve kterém jsem do té doby žil. Pochopení a víra, že nic není definitivní a že život se odvíjí podle toho, jak si ho sám utvořím. Dodnes je to mým motorem zvládat obyčejné věci denního života.
Je na tom všem něco opravdu těžké?
Někdy mě to štve, ale těžké to v podstatě není. Ale lhal bych, že někdy nezakolísám a nepovzdechnu si. Jsem přesvědčený, že ten plán jsem si takhle sestavil, abych prožil další zkušenosti, které jsou nesdělitelné. Musí se zkrátka prožít. Vidím to dnes a denně. Některé zkušenosti můžeš předat, ale jsou zkušenosti, které musíš prožít. Vidoucímu slepotu nepředáš. Přesně to vystihuje rčení, že Sytý hladovému nevěří.
Kam chceš směřovat dál? Máš nějaký cíl?
To je dobrá, ale těžká otázka.
Na odpověď chvilku čekám.
Mým cílem je spokojený každodenní život, den za dnem, hodinu za hodinou. Z úhlu mého pohledu chci poznávat nové lidi a nové situace. Je pro mě výzvou vyřešit přicházející situace tak, abych byl spokojený já i mé okolí, zkrátka ku prospěchu všech zúčastněných. Satisfakcí také pro mě je, když někomu zvednu náladu nebo ho povzbudím k dalšímu životu.
To už mi pomalu odpovídáš na otázku, kterou jsem Ti ještě nepoložila, usmívám se. Co bys vzkázal lidem, kteří právě přichází o zrak? Nebo těm, kteří ho už nemají?
Tak teď mám pocit, že to přišlo odněkud shůry, z mozku to není. Tedy: Že se jim sice jedny dveře zavřely, ale kolem nich je spousta dalších dveří, které mohou otevřít a vydat se do života… jenom prostě žít.
Oba jsme se odmlčeli a rozjímáme nad slovy, která právě zazněla. Ticho přeruším poslední otázkou k tématu: Ještě něco k tomu chceš říct?
Já bych řekl, že asi ne. Nemám tu potřebu, chechtá se.
Budeme si někdy příště povídat třeba o cestování?
Proč ne, ale to mě nezastavíš, lišácky se Milan směje.
Děkuji Ti, že sis udělal čas a naplnil řádky těmito slovy. Ať se Ti vše dobré daří!
Vznik autorských článků finančně podporuje Nadace ČEZ. Děkujeme!
