Milé čtenářky a milí čtenáři OKA,
ráda vás dnes seznámím s věčně usměvavou houževnatou Slovenkou, paní Olgou Šintákovou, která žije a pracuje v Hradci Králové.
Nejčastěji ji najdeme v Tyfloservisu, o.p.s., kde působí jako instruktorka rehabilitace – konzultantka. Je zcela možné, že už jste o ní slyšeli, protože se čím dál častěji objevuje ve veřejném životě.
Naleznete o ní článek na webových stránkach Tyfloservisu, její příběh také zazněl na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové. Mohli jste ale číst například její články o cestování, které píše pro hradeckou univerzitu, nebo si vyslechnout její zkušenosti s cestováním v průběhu temné kavárny a Noci Vědců v Hradci Králové. Promlouvala k vám z rozhlasu u příležitosti konání sbírky Bílá pastelka. Na televizních obrazovkách se objevila u příležitosti Mezinárodního dne vodicích psů a k 30. výročí vzniku Tyfloservisu, o.p.s. v pořadu Sama doma.
Jak jste se k tomu dostala?
Já jsem do toho spadla rovnýma nohama, nechtěla jsem to dělat, ale zastupovala jsem za kolegyni. K 30. výročí založení Tyfloservisu mě tehdy oslovila naše paní ředitelka. Já jí tenkrát říkala, že nejsem ničím zajímavá, nepíšu blogy, nemám svou stránku… No, nakonec mě přemluvila a přijaly jsme pozvání do televize. Když jsme tam čekali, uvědomila jsem si, že se vlastně nic neděje a jen si jdu popovídat o své práci. V té chvíli ze mě opadla tréma. Dnes už mi mluvit do kamery nebo na mikrofon problém nedělá. Možná je to tím, že tu techniku nevidím, směje se paní Olga a dodává: Jsem kontaktní a společenská, jsem ráda s lidmi, to je má devíza.
Jaké je Vaše zrakové postižení?
Mám vrozený glaukom. První antiglaukomovou operaci jsem absolvovala již ve třech měsících a doposud mám za sebou přes 40 operací. Přestože je dnes nemoc relativně léčitelná, finálním stádiem je stejně slepota. Než se k ní ale dopracujete, trvá to dlohatánský čas – samozřejmě, pokud se něco nestane. Já ale přesluhuji – jsem se svojí nemocí již přes 40 let, a i díky včasné diagnostice a vhodné léčbě mám ještě nějaké ty zbytky zraku. Zvýšený nitrooční tlak, který doprovází tuto nemoc, mi ničí oční nerv, a tak dochází k jeho postupnému odumírání. Dnes jsem v podstatě prakticky nevidomá, levým okem vnímám jen světlo, pravým stíny, kontrast a barvy.
Jak se Vám s nemocí žilo a studovalo?
V 1. třídě jsem ještě docela viděla, do dálky jsem měla -3 dioptrie. Chodila jsem do běžné školy, jedinou úlevu, kterou mi škola poskytla, byla možnost dojít si k tabuli přečíst text a pak zase zpátky do lavice. Za mých časů jsme byli takoví „pokusní králici“ – rozbíhala se u nás integrace zdravotně postižených do běžných škol. Přestože mi ve škole nebylo lehko, protože jsem byla „jiná“, jsem za ta léta vděčná. Musela jsem si své místo na slunci vydobýt sama, a to mě naučilo postarat se o sebe a nespoléhat na ostatní.
Pak jsem nastoupila na jazykové gymnázium – bavila mě angličtina a neměla jsem pochyb, že je to správné rozhodnutí. I pro samotnou školu to byla výzva. Na školní náklady mi zvětšovali texty a učebnice. Ty byly přímo z Velké Británie a nebylo možné si je půjčit v knihovně pro nevidomé. V té době jsem byla, po zkušenostech ze základky, hodně uzavřená, čehož teď lituji. Styděla jsem se za svůj hendikep. Netroufla jsem si ani číst ve vlaku, aby na mě náhodou všichni nekoukali. Jsem holka z vesnice, a to víte, to máte pocit, že jste svou jinakostí v centru pozornosti, obzvláště když jste teenager.
Dál jsem chtěla studovat diplomacii, jazyky mi šly, bavila mě také informatika a také ráda pracuji s lidmi, ale bohužel na školu jsem se nedostala. Ovšem přijali mě na obor Geoinformatika, to bylo v Žilině před dvaadvaceti lety, vzpomíná Olga.
Tak jsem neváhala a nastoupila. To jsem ale ještě netušila, co mě to bude stát. Úlevy jsem neměla žádné, jen jsem používala pár kompenzačních pomůcek a měla speciálně upravený počítač. Kupříkladu deskriptivní geometrie byla očistec, nikdy jsem nedocílila krásných výkresů, jaké měli ostatní. Díky koordinátorovi pro zdravotně postižené mi škola zvětšovala knihy. Náročné studium a také studentský život se na mně ale krutě podepsaly. Ve zkouškovém období přišel totiž největší zlom s viděním v mém životě. Při ochodu z jedné zkoušky, vyčerpaná a unavená z ponocování, jsem upadla tak nešťastně, že jsem si utrhla čočku a sítnici na levém oku. Byl to ohromný šok, protože do té doby jsem levým okem viděla lépe než pravým, na něj jsem se spoléhala. Teď bylo vidění ta tam… Čtyři měsíce jsem strávila v nemocnici, kde mě jakžtakž dali dohromady. I tak jsem ale spadla z -3 na +10 dioptrií bez schopnosti zaostřit. Zhrozila jsem se při pomyšlení, že už nejsem nejen schopná najít v teodolitu (geodetický měřící přístroj – pozn. aut.) záměrný kříž (to už nešlo najít ani před nehodou), ale nejsem schopná najít samotný teodolit! Byla jsem bláhová, směje se pobaveně Olga. V nemocnici mi došlo, že tudy cesta nevede. Po roce, když už jsem byla celkem v pořádku, jsem si podala přihlášku na obor Sociální práce na Pedagogické fakultě Univerzity Mateja Bela v Bánské Bystrici. Přijali mě a obor jsem úspěšně absolvovala. A že mě to bavilo, tak jsem se rozhodla ve studiu pokračovat v oboru Sociální pedagogika. Velkou inspirací a vzorem pro mě byla nevidomá paní doktorka Věra Kováčová, která v té době působila jako učitel a zároveň koordinátor pro studenty se zdravotním postižením. Naučila mě Braillovo písmo a přiblížila mi svět nevidomých. Úlevy opět nebyly, ale měla jsem zvětšené učebnice a prodloužili mi čas na testy, což jsem ale nevyužívala, vždy jsem to nějak stihla. Pořád mi zbývalo pravé oko, i když to nic moc nebylo, ale zvládala jsem s ním číst i psát docela dobře.
Léta mého vysokoškolského studia – teď myslím jakéhokoliv - byla pro mne radostná. Ještě před nehodou, v podstatě když jsem nastupovala do Žiliny, jsem si řekla, že takto to dál nejde, že jsem sice jiná, ale nemůžu se stranit celému světu, že takto mi utíká život mezi prsty. A když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Uvědomila jsem si, že to já se musím otevřít, a ne jenom pasivně čekat na příležitost. A začala jsem se podle toho chovat. Na střední ani na základce jsem kamarády moc neměla. Na vysoké jsem začala být sama sebou a ejhle, byli tady lidé, kteří se mnou chtěli trávit čas a byli mými přáteli! Podrželi mě, když mi bylo nejhůře, když jsem přehodnocovala po nehodě, co dál. V té chvíli jsem pochopila, že přijmout svou nemoc, nebát se a nestydět se za sebe, je ta správná cesta. Na začátku pro mě bylo těžké vylézt z té ulity, kterou jsem si budovala roky, ale když jsem viděla, že to jde, byla jsem čím dál odvážnější, dokonce jsem si troufla i na práci v zahraničí a během studia jsem pracovala jako dobrovolník v zařízení pro děti s postižením PIKPA v Aténách.
Po třech letech od ukončení studia jsem poznala svého budoucího manžela a po 1,5 roce známosti se za ním přestěhovala do Hradce Králové. Dostala jsem příležitost více se soustředit na svůj zrak. V Banské Bystrici již nade mnou lámali hůl – raději už nic nedělat, aby se stav nezhoršil. Ale já chtěla víc, podívat se ještě na hvězdy na nebi, které jsem v podstatě nikdy neviděla, nebo viděla jen ty nejjasnější. Možné to bylo, stačilo vyměnit zašedlou čočku na pravém oku a implantovat čočku do levého. V Hradci se do toho pustili a já hvězdy skutečně viděla. Bohužel jen na půl roku, pak mi pro změnu praskla sítnice na pravém oku a zakalily se mi rohovky. Možná si řekněte, že to nestálo za to, ale stálo! Vzpomínám si, jak jsme v teplém létě s manželem leželi v trávě na samotě na Bělé a pozorovali nebe plné hvězd. Ukázal mi Malý a Velký vůz a kde je souhvězdí mého znamení… Leželi jsme tam hodiny. Bylo to úžasné a nikdy na to nezapomenu, svěřuje se Olga zasněně a hlas jí jihne a já rozmýšlím, kolik běžných věcí pro jednoho může být svátečními prožitky pro jiného. Přemýšlím, kolik znám lidí, kteří si jen tak lehnou do trávy a odpoutají zrak od přízemnosti, aby se kochali zářivým nebem. Musí člověk vždy něco ztratit, aby si vážil darů, které máme zadarmo?
Jak jste se dostala do Tyfloservisu?
Když jsme se s manželem rozhodli vzít se a žít v Hradci natrvalo, začala jsem hledat práci v oboru. Jsem aktivní člověk a neumím si představit domácí lenošení. Místo práce jsem tenkrát otěhotněla a za 9 měsíců jsem měla práce až nad hlavu, směje se paní Olga. Když byly Daníkovi tři roky, chtěli jsme s mužem založit cestovní kancelář. Tenkrát kvůli vázané živnosti bylo nutné mít odpovídající vzdělání, a tak jsem prošla kurzem Průvodce cestovního ruchu při Univerzitě v Hradci Králové.
Pak jsem dostala nabídku, že se otevírá studijní obor Management cestovního ruchu. Zkusila jsem přijímací zkoušky a přijali mě.
Vy jste věčný student?
Ano, jsem, směje se Olga. Ráda se učím nové věci, baví mě studovat. S potěšením sleduji, že se rozvíjí možnosti pomoci studentům se zdravotním postižením.
Vystudovala jsem tedy i ten cestovní ruch. Fakulta informatiky měla, díky systému Oliva, téměř všechny studijní materiály v elektronické podobě. Paní Lukešová z univerzitní knihovny mi zajistila digitalizaci knih vydaných Univerzitou a Středisko Augustin mi zapůjčilo počítač s hlasovým výstupem. Hodně jsem využívala Knihovnu digitálních dokumentů. Prvně jsem tehdy přišla do hradeckého Tyfloservisu vybrat si kamerovou lupu. A pak ještě jednou, když jsem potřebovala rychle napsat bakalářku a musela se naučit psát všemi deseti prsty.
A po dokončení tohoto oboru přišla cestovní kancelář, Tyfloservis nebo ještě nějaké další vzdělávání?
Ano, od této chvíle už jen práce, směje se Olga a pokračuje. Nabídku práce v Tyfloservisu jsem dostala v den státnic a přijala ji. K mé velké spokojenosti jsem tu již čtvrtým rokem. Jsme skvělý kolektiv. Vidím, že ta práce má smysl, srší z Olgy radost a nakažlivé nadšení.
Milí čtenáři, paní Olga je velmi vytížená žena. Problematice zrakově postižených věnuje skutečně hodně času. Nejenže učí klienty Tyfloservisu psát všemi deseti, Braillovu písmu a sebeobsluze, ale aktivně šíří osvětu. Účastní se přednášek a besed ve školách a pro veřejnost. Každoročně přednáší pro Katedru rekreologie a cestovního ruchu.
Rádi s manželem cestujeme, je to náš koníček. Jsme oba „postižení“ úchylkou přístupnosti cestování pro zrakově postižené, směje se Olga. Kamkoli jdeme, inspirujeme se dobrými nápady, nebo se koukáme, jak by se to dalo zlepšit. Dnes už je cestování pro zrakově postižené v mnohém lepší než před lety. Psala jsem o tom i článek a určitě budu psát dál. Prostor pro zlepšení nabízí třeba centrum Bologne, které je držitelem šíleného přechodu pro chodce. Představte si, že přecházíte asi 12 metrů širokou silnici, kterou protínají dva přechody na sebe kolmé, tvoří tedy kříž, a jsou bez vodicích pásů. A teď babo raď, jak sama rozpoznat, v jakém místě nasedá kolmý přechod a bezpečně vás zavede do parku? Tady nepomůže nic, jen dobrý vodicí pes, který vám alespoň udrží směr. Nebo si ulovit průvodce, směje se Olga.
Říkáte o sobě, že jste „psoun“. Co to znamená?
Miluji psy a vždy jsem nějakého měla. Dokázala bych o nich mluvit hodiny. Manžel o mě mluví jako o psí mámě. A ti chlupáči to asi cítí, že je mám ráda, protože doposud mě žádný pes nepokousal, a to jsem si už hladila všelijaké „votroky a zlobivce“. Milovala jsem svého předchozího „gaučáka Beníka“, se kterým jsem v jeho roce chodila na cvičák. Byl poslušný a chudil všude s námi a mezi námi bez vodítka. Byl to skvělý pejsek a byla mezi námi absolutní důvěra. Když nám odešel za „duchový most“, byla jsem zdrcená. V té době k nám měla přijít moje vodicí fenka Adélka, ale předání se prodloužilo o několik týdnů kvůli lockdownům. Je u nás od října 2020 a ty týdny bez psa v domácnosti byly u nás nesnesitelné. Ale když přišla, stala se „světýlkem v temnotě smutku“ a vše se „prevrátilo hore packama“. Chvíli nám trvalo, než jsme se sehrály, navázání vztahu pes - člověk chvíli trvá. Důvěru si musíte budovat postupně a spolehnout se na ni mi trvalo skoro rok. Teď jsme spolu už druhým rokem a můžu říct, že se z nás stal „člověkopes“ - máme spolu pevný vztah a miluji ji. Rozumím jí a ona mně, někdy to dokonce vypadá, že se mnou i mluví, směje se Olga a její nadšení mě, coby pejskomila, zcela vtáhlo.
Říkám jí „můj velký experiment“. Adélka totiž není standardní plemeno pro výcvik vodicích psů, je velký královský knírač. Velký knírač není jednoduché plemeno, je to pes jednoho pána, hůř si zvyká na cizí lidi. Všeobecně je to pracovní plemeno, obranný pes. Miluje aktivitu, gaučákem nikdy nebude. Pokud ho chcete mít, s tím vším musíte počítat a musíte mu to dopřát. Velkého knírače jsem chtěla roky, a když už bylo jasné, že s námi Beník moc dlouho nebude, manžela napadlo, že by velký knírač mohl být vodicím psem. Když jsem to zvažovala, byla jsem od toho zrazována ze všech stran. Ta manželova myšlenka se mi ale tolik líbila, že jsem si za tím stála stůj co stůj, a vše se dalo do pohybu. Začala jsem zařizovat vše, co bylo potřeba, a po dlouhých pěti letech pochybností a úzkosti, zda se to povede, u nás zaklepal pan Dvořák a přivedl vycvičenou Adélku k předání.
Adélka je ze speciálního záchranářského chovu, každý měsíc jsme za ní jezdili, aby nás znala a aby byl její příchod k nám domů jednodušší. Věřila jsem, že se to povede, a ono se to povedlo. Z Adélky je výborný vodicí pes a dokonalý mazlik, což oceňuje zejména Danik. Na druhou stranu, stálo to mnoho sil, protože u takového experimentu nevíte, jak to dopadne. Proto doporučuji takové rozhodnutí dobře zvážit, mně rozhodování trvalo roky. Musíte mít i zázemí, o které se můžete opřít, jinak to bude pro vašeho pejska těžké. Já jsem si byla jedním jista – i kdyby Adélka nezvládla výcvik, vzali bychom si ji tak či tak.
Adélka, moje princezna, je velmi aktivní a potřebuje unavit. U domu máme velký výběh, tak si to může dovolit. Samozřejmě s ní nemohu lítat já, hraji si s ní a voděním ji zaměstnávám, ale s manželem a synem řádí a lítá o sto šest, směje se Olga.
Vodí krásně, jen je trochu větší než ostatní vodicí psi. Myslela jsem si, že velký pes bude odstrašující pro případné pobudy, ale naopak je milá a lidé se na nás „lepí“. Ale mně to nevadí, ba naopak vzniká prostor pro nevtíravou osvětu, když se někdo zeptá.
Jak jste si vybírala výcvikové středisko?
Dám na tradice, zkušenosti a odborné reference. Symbolem všeho je pro mě Mezinárodní federace cvičitelů vodicích psů (IGDF), která položila základy správného výcviku vodicích psu a je jeho garantem. Cvičitelé sdružení v této organizaci musí splňovat vysoké standardy, které jsou zárukou kvality výcviku. V naší republice jsou jen tři výcvikové školy, které jsou členy IGDF – Mathilda, Středisko výcviku vodicích psů – SONS ČR v Praze a Škola pro výcvik vodicích psů z Brna.
Tyto tři školy vám garantují, že se vám dostane i následné péče v podobě různých procvičovacích aktivit, rekondicí a individuální podpory v případě, že řešíte nějaký výchovný nebo výcvikový problém. Můžete pejska umístit na určitou dobu k cvičiteli, když to potřebujete, nebo zde pejska umístit na stáří. Co se týče samotného výběru psa, dobrá škola si s vámi důkladně popovídá o vašich potřebách a očekáváních od budoucího psa, ale také zohledňuje vaše zázemí – co rádi děláte, kde a s kým žijete, zda máte děti, zda máte doma alergika, kde bude pes spát, venčit se… to vše je důležité pro výběr vhodného pejska. Nebo vám takový rozhovor naopak otevře oči a vy zjistíte, že by vlastně pro vás byl pes zátěží. Pokud ale vytrváte ve svém rozhodnutí, dobrý cvičitel vám na základě těchto informací předvybere pár vhodných psů a pak už je to na vás, s kterým z nich si padnete do oka.
Já jsem se tenkrát rozhodla pro Školu a výcvik vodicích psů Brno. Na „ano“ pro můj „pokus s kníračem“ jsem od pana Dvořáka čekala dlouhé tři měsíce. V čase na rozmyšlenou vše pečlivě zvažoval a zjišťoval všechny možnosti.
Olga mi v dalších minutách rozhovoru velice zasvěceně popisuje dlouhý proces předvýchovy a samotného výcviku. Pes musí splnit celou řadu kritérií a v každé fázi výcviku je přezkušován a hodnocen. Jsou na něj kladeny ohromné nároky. Musí zvládat základní poslušnost, naučí se přivolání a obraty. V roce svého života je plně socializovaný nejen mezi lidmi na nejrůznějších místech, ale také mezi dalšími zvířaty. Olga k tomu dál dodává:
Před samotným výcvikem vodicích psů, v roce života, pes podstoupí zdravotní testy, psychologické vyšetření a kastraci. Výcvik trvá šest až devět měsíců. Mezi poslední povely, které se pes naučí, patří třeba obcházení vysokých překážek, nebo vyvedení ze složitého či nebezpečného prostoru náročného na orientaci. Pes ale také umí neuposlechnout povel, pokud by jeho splnění bylo pro oba nebezpečné. Mám zkušenost s rozkopaným chodníkem, kdy Adélka na povel „vpřed“ prostě nereagovala a já s ní nehnula. Pochopila jsem, že je před námi překážka – v tomto případě díra. Dala jsem povel „vyveď“, na to Adélka výkop bezpečně obešla po silnici, já jen hlídala provoz.
Kromě toho má za sebou Adélka i canisterapeutický výcvik, to jsme už dělali společně. Canisterapii děláme spíše rekreačně, její primární úkol je být mým průvodcem. Adélka je hodně kontaktní, miluje lidi a ráda s nimi pracuje, takže jsem chtěla využít její přirozenosti pro práci, která ji bude bavit.
S Adélkou chodím mnohem rychleji než jen s holí. S holí to samozřejmě umím také, je to důležitá dovednost. Dobrá škola nebo výcvikové středisko dokonce podmiňuje získání psa dovedností chůze s bílou holí, protože kdyby se pejskovi něco stalo, musíte být schopni se někam dostat i bez psa. A proto je dobré, i přestože máte vodicího psa, pravidelně trénovat samostatnou chůzi s bílou holí, abyste to nezapomněli. Já už také trénuji pravidelně poté, co jsem musela jednou někam bez Adélky, a připadala jsem si jako slon v porcelánu – nic jsem nemohla najít, ztrácela jsem se a škobrtala o překážky.
Váš život se točí kolem vodicích psů. Jste členkou Klubu držitelů vodicích psů pro SONS ČR, z. s…
Ano. V našem kraji se pravidelně schází 8 až 9 lidí se psy, ale občas se k nám přidá i kdokoli odjinud. Paní Krajíčková založila WhatsUp skupinu POŠTĚK, kde sdílíme různé informace, navzájem si radíme a zveme se na rozličné akce, nejen ty, které organizuje klub. Nebo jen tak diskutujeme o svých starostech i radostech, sdílíme smutek i zábavné historky z našich „výprav“. Naše východočeská smečka se schází v hradeckému Tyfloservisu, ve spřátelené hospodě Pod strání hned vedle Tyfla, nebo různě po Hradci Králové, kde procvičujeme dovednosti našich pejsků. Samozřejmě na amatérské zájmové úrovni. Ale dvakrát či třikrát ročně se potkáme také se cvičiteli z výcvikových škol a společně zorganizujeme „Velké hradecké procvičování“, většinou v nákupním středisku Aupark a jeho okolí. Všem zmíněným organizacím moc děkujeme, že je nám to umožněno. Procvičujeme nejprve poslušnost našich pejsků a poté individuálně vyrazí jednotliví pejskaři se svým parťákem a cvičitelem na předem vybranou trasu, kde si procvičí všechny „vodicí“ dovednosti. Čekající účastníci mezitím tráví čas se šálkem dobrého nápoje. Jsou skvělí, myslím, že se u nás setkala dobrá parta lidí. Líbí se mi, že témata našich setkání vznikají z konkrétních požadavků účastníků, bavíme se o tom, o čem se potřebujeme bavit. Je to takové setkávání se „na míru“. Třeba v listopadu jsme měli besedu s terapeutkou Dornovy metody pro zvířata, hodně našich pejsků je „postiženo“ tím, že vodí a můžou mít potíže s nosným aparátem. Dornovka jim uleví, proto jsme tuto besedu s praktickým cvičením svolali už na jaře a pro velký úspěch zopakovali teď v listopadu. Někdy na jaře bychom chtěli uskutečnit procvičování v dopravních prostředcích, přeci jen někdy není snadný nástup a výstup z vlaku, obzvláště když není bezbariérový.
Myslíte si, že zrakově postižení zvládnou víc profesí, než se od nich očekává?
Můžeme dělat cokoli, pokud k tomu máme odpovídající vzdělání, schopnosti a dovednosti, vytvořené podmínky, racionální úsudek a možnost převzít odpovědnost za to, co děláme. Když jedno z těchto kritérií chybí, do takové práce bych se nehrnula. Vzdělání je základ – musíme mít co nabídnout. Ale také si musíme sami zhodnotit, jestli to, co studujeme, dokážeme v budoucnu zúročit. Já sama toto kritérium zprvu nezvládla – zvolila jsem si obor ke studiu, kde má šance na uplatnění byla předem odsouzená k zániku – kdo už by si nechal vyhotovit zeměměřičský plán v digitální podobě od člověka, který špatně vidí? Jen blázen, směje se Olga.
Na výběr práce má vliv reálný odhad našich schopností a míra dovedností, které člověk má. I když mezi tradiční povolání nevidomých patří ladění klavírů, ze mě by ladič nemohl být, nemám hudební sluch. A k tomu mám postižený nejen zrak, ale i hůř slyším. Takže jakékoliv tradiční „hudební“ povolání je pro mě nonsens. Moje máma ze mě chtěla mít klavíristku. No, na velkých pódiích byste mě určitě neuslyšeli.
Pracovní podmínky jsou důležité – pokud je máme dobře nastavené, můžeme podávat velké výkony. Samozřejmě je nutná motivace k práci. Jsou rezignovaní lidé, kteří pracovat nebudou. Je to jejich rozhodnutí a je nutné je plně respektovat. Jsou ale i tací, kteří navenek prezentují, že pracovat chtějí, ale když pak do práce nastoupí, využívají své okolí ve prospěch různých úlev pro ně samé. To dělá špatný obraz těm, kteří pracují rádi a chtějí žít samostatný a nezávislý život. Z tohoto důvodu rozumím zaměstnavatelům, že je pro ně těžké přijmout člověka s postižením – jakýmkoliv, protože to neplatí jen u zrakově postižených lidí. Bojí se, že budeme zátěží, a to bere šanci těm, kteří skutečně chtějí pracovat. Vytvoření vhodných podmínek je také mnohokrát zamítnuto z finančních důvodů, ale někdy stačí jen málo, jen například upravit pár detailů na stole, koupit lampičku… Je to o vzájemné domluvě, co ten člověk potřebuje. Bohužel, mnohokrát nedojde ani k tomuto kroku.
Střízlivý pohled na své schopnosti a dovednosti vymezí jasně i okruh povolání, které dělat můžeme, nebo ne. Pilotovat dopravní letadlo, nebo řídit kamion bych si asi s mým handicapem netroufla. Možná jednou, až budou autonomní letadla nebo auta, tak jo, směje se Olga.
Na druhou stranu znám ale i nevidomé vykonávající povolání, o kterých byste nepředpokládali, že je možné je vykonávat. V Tyfloservisu známe truhláře, který vyrábí krásný nábytek, nebo šikovného automechanika, nebo krejčovou. Je pravda, že tito lidé své povolání dělali ještě před ztrátou zraku. Ale znám i malířku, která maluje, aniž by viděla barvy. A její obrazy jsou nádherné, věřte mi. Tito lidé mají vztah ke své práci, mají schopnosti a dovednosti, které jim pomůžou jejich povolání vykonávat.
Kdybych se podívala na nějaké typické povolání, které dělají lidé se zrakovým postižením, tak jsou to hudební obory, nebo cokoliv, co souvisí se sluchem. Nebo maséři a fyzioterapeuti. Máme mezi sebou i nevidomé maséry a fyzioterapeuty pro zvířata. Hodně nás pracuje v sociálních službách, v médiích, například zvukaři. Někteří jsou lingvisté – překladatelé, jiní pracují jako administrativní pracovníci, nebo operátoři zákaznických služeb. Znám pár životních koučů, manažerů, nebo právníků, psychoterapeutů, informatiků, tiskových mluvčí, z vyprávění dokonce i lékařku, která ještě donedávna vykonávala praxi navzdory své těžké slabozrakosti. Její aprobace a pár šikovných pomůcek na míru jí to umožňovalo. Spektrum je fakt různorodé. Znám pár lidí, kteří pracují sami na sebe, mají e-shopy, jsou prodejci, nebo sami něco vyrábějí – například vonné bio esence.
To, abychom dostali více příležitostí se zaměstnat, však nezávisí jen na rozmarech společnosti. My sami se musíme bít a obhájit si své místo na slunci. Ukázat, že na to máme, a není chybou nás zaměstnat. Nebo si jít prostě za svým snem a rozběhnout podnikání na vlastní pěst. Bohužel, zatím je postoj společnosti poněkud nevlídný a je to na nás ho změnit. Pamětníci dob minulých mi potvrdí, že kdysi bylo jen pár povolání, které mohl vykonávat člověk s těžkým zrakovým postižením. Dnes je to úplně jinak a já jsem optimista – věřím, že se situace bude jen a jen zlepšovat, zejména když dáme vědět světu o svých kvalitách a ukážeme mu, že se práce nebojíme. Srdečně se smějeme.
Zaškolíme svého zaměstnavatele… Smích.
Z vyprávění kolegyně znám příběh pána, kterému se v chráněné dílně báli svěřit práci. Kolegyně tam musela dojet a ukázat jim, že to pán skutečně zvládne.
Působíte na mě jako hodně akční člověk, umíte také odpočívat?
Ano i ne. Neumím být jen tak doma, můj smysl života se netočí jen kolem domácnosti. Není na tom nic špatného být ženou v domácnosti, to říct nechci. Není to ale můj šálek kávy. Miluji svou rodinu, ale ráda také pracuji a trávím čas ve společnosti jiných lidí. Musím něco dělat, co mě baví, protože bych si ukousala „ruky-nohy“ nudou. Hledám aktivity, které mě chytnou, kde se můžu najít a realizovat. Jsem tady na světě ráda pro svou rodinu, ale pokud já nebudu sama spokojená se sebou, nebude spokojená ani moje rodina.
Žijeme v rodinném pididomečku na okraji města a nežije se nám špatně, i když momentálně máme skoro vše rozbombardované kvůli rekonstrukci, takže v současné době se zahradě nemůžu věnovat. Ale až jednou prostor pro zahrádku bude, ráda bych ji měla kvetoucí a voňavou. Radost mi dělá hezká velká terasa s pergolou, po které se nám vine hroznové víno. Mám ho ze své domoviny, ze slovenských hor od tatínka. Víno je otužilé, hodně houževnaté. Vytlačilo mi šlechtěné odrůdy, o které jsem se pokoušela zároveň s ním. V Hradci máme teploučko, a tak tu dozrává do úplné sladkosti. Tatínek mi dal jeden výhonek, teď se mi živelně rozlézá do všech stran. Jsem překvapená, jak si umí poradit s velkými plochami bez opory. Normálně nejdříve vypustí výhony do prázdného prostoru proti sobě, spojí se a vytvoří vlastní síť, po které se pak šplhají plodné výhony, svěřuje mi Olga s obdivem a já ji žádám o darování výhonu k zakrytí zvídavých pohledů ze silnice, kde se mi šlechtěné odrůdy neuchytily.
Co nebo kdo Vám nejvíce pomáhá překonat bariéry?
V informovanosti si zatím vše řeším sama. S počítačem jsem vyrůstala a díky kompenzačním pomůckám si dokážu všechno najít. Jsem aktivní na sociálních sítích. Výbornou pomůckou je mobilní telefon s hlasovým výstupem. Hojně využívám mapy, jízdní řády, lupu a další aplikace. Také používám chytré hodinky. Líbí se mi mít volné ruce, a přesto si přečíst zprávu nebo telefonovat. Jsem prostě moderní „smart“ člověk, směje se Olga. V domácnosti mám běžné pomůcky, nic zvláštního nepoužívám, akorát mám kontrastně upravené prostředí. Používám hladinku, VPN-ku a označení v Braillu. Samozřejmostí je bílá hůl a vodicí pes.
Terénem mě nejlépe provází manžel, za těch 14 let už jsem si ho dobře vycvičila a jsme sehraní. Samozřejmě Adélka je také úžasným průvodcem a asistentem.
Synovi je dnes 10 let a už mě také umí vodit. Nejsem schopna mu dát úplně všechno, co mohou svým dětem dát zdravé maminky. Je to vidět zejména po tom, co nastoupil do školy. Například kontrola psaní u prvňáčků, to bez zraku dobře nedáte, uhlídat, aby netlačil na tužku. V první a druhé třídě byl vedoucím kontrolorem manžel. Teď už je to jiné, škola už je spíše více o učení, a to už zvládáme společně. Na druhou stranu má Dan větší míru zodpovědnosti a vede jej to k větší samostatnosti. Už v pěti letech na něj bylo spolehnutí.
Když mu byly čtyři roky, taky chtěl mít bílou hůl. Měla jsem starou signalizační, tak jsem mu ji dala. Byl šťastný, že s ní může klepat, směje se Olga. V jeho třídě jsem také dělala osvětu s Adélkou, je jejich maskotem. V létě se stala oddílovým psem ve skautu, kam Daník chodí. Vypadnul jim kuchař, já se nabídla a vařila dvaceti lidem. Všichni to přežili 😊. Byla to přirozená osvěta a děti se mi spontánně učily pomáhat. V kuchyni se střídaly služby po dvou dětech. Naučily se popisovat a průvodcovat. Já si tam krásně odpočinula a myslím, že i pro ně to bylo prospěšné.
Co byste poradila lidem, kteří ztrácí zrak?
Hlavně se z toho nesesypat a nelitovat se. Sebelítost je akceptovatelná jen do času, pak už je k ničemu a jen vás brzdí. Klidně si zanadávejte na osud, klidně se občas politujte, já to dělám taky, a myslím, že to dělají všichni, i ti zdraví. Ale vždy mějte na paměti, že život jde dál a vy chcete žít, a ne přežívat. Nemoc nikam neodejde, bude s vámi po zbytek života a bude žít váš život. Je vaší součástí, ať chcete, nebo nechcete, ale nic s tím nenaděláte. Samozřejmě zázraky se dějí… ale většinou tu nemoc s vámi zůstane až do smrti. Proto je lepší přestat proti ní bojovat a litovat se, ale vzít ji za svou, léčit ji a brát jako svou přirozenost, která, přestože nehezká, je vaší součástí. Jako vrásky nebo velké mateřské znaménko nebo nehezký nehet… Možná přemýšlet o ní jako o příležitosti pro změnu. Skládat svůj nový život jako stavebnici z malých kousků. Pro začátek vstát z postele, vyčistit si zuby, připravit jídlo, zorientovat se doma…. Pak první krok do neznáma za vchodové dveře, ven, projít se po ulici, dojít si nakoupit…. Ani se nenadáte a budete mít za sebou naučených přes 50 tras, děláte běžné nákupy, dojdete si k lékaři, postaráte se o vnoučata, chodíte do práce, hrát bowling…. prostě žijete úplně normální hezký život. Ze začátku to bude těžké, ale když získáte praxi v maličkostech, postupně si troufnete i na těžší a těžší úkoly. Důležité je chtít a pracovat na sobě.
Já pocházím z generace, kdy postižení byla nálepka. Puberta mi dala zabrat. Až na vysoké v Žilině jsem si řekla, že mi sebelítost nepomáhá a začnu na sobě pracovat. Překonala jsem svůj strach z lidí a stud, ve kterém mě v dospívání utvrzovali. Uvědomila jsem si, že pokud o sobě nedám vědět víc, pro ostatní budu znamenat skutečně jen tu nemoc. Chtěla jsem, aby mě lidi poznali takovou, jaká doopravdy jsem. Dobře, nemoc je tady se mnou, ale já chci žít, interagovat se, otevřít se všem, bavit se, učit se, líbit se, být milována… TO JDE I S NEMOCÍ. Mnoho z nás, kteří máme těžké zrakové postižení, je toho důkazem. Já říkám: Předej ze sebe to nejlepší, co můžeš, a vrátí se ti to v lidech, kteří s tebou budou chtít trávit čas. Dělám to tak a člověče, ono to funguje… říká mi odhodlaně sebevědomá vyrovnaná Olga. Proto jsem i řekla, že v podstatě můžete dělat cokoliv, co chcete, pokud chcete a jdete si za tím a je to v rámci mezí, které máte, dodává.
Zkrátka: nebudu pilot, ale můžu být třeba letuška…
Ano. Smějeme se a Olga pokračuje: A když tomu jdete naproti, dostanete to zpátky. Dělám práci, kterou miluji, a moc mě to baví. Nevěším hlavu, že nevidím a jdu si za svým.
Jistě, jsou i špatné dny, i já si někdy zoufám, i já mám někdy splín. Taky si někdy řeknu: „Doprčic, já se na to vykašlu!“, ale pak mě to přejde, protože si uvědomím, že se vlastně až tak špatně nemám, mám co jíst, mám kde být, mám milující rodinu, práci… na co si vlastně stěžuji?
Olgo, když jsou ty špatné dny, co Vám pomáhá je překonat?
Lidé kolem mě, zvířata kolem mě. Slunce, voda, dobrá knížka, vůně, hudba, teplá koupel, dobré jídlo, procházka, adrenalin… je toho hodně, co je dobré. Proto těch špatných dnů moc nemám.
Ráda bych zdůraznila ale jednu věc, je to možná trochu mimo vašeho dotazu. Smějeme se a Olga pokračuje v předání poselství: Lidé, přestaňte se bát bílé hole!!! Protože hůl, to je svoboda, otevře vám svět. Pro mě byl tou poslední kapkou života bez hole pád na hradeckém nádraží, kdy jsem čelila posměchu výrostků, že jsem opilá. Rázem jsem pochopila, že ji fakt už musím mít. Vyjít první den s holí byl mazec. Měla jsem ještě signalizační, používala jsem ji jen na přiťuknutí schodu. Postupně jsem objevovala její kouzlo při setkávání se s lidmi, už se mi nikdo nesmál, že klopýtám, lidé se mi vyhýbali na trase, byli milí, oslovili mě s nabídkou pomoci. S překvapením jsem zjišťovala, co všechno dobré mi hůl přináší a škubala si vlasy zlostí, že jsem ji už nevytáhla dříve. Tak neudělejte stejnou chybu a s holí pochodem vchod vpřed!
Olgo, velice Vám děkuji za krásný rozhovor, za čas, energii a dobrou náladu. Přeji Vám vše dobré.
Já také děkuji za tento rozhovor, směje se Olga.
Vznik autorských článků finančně podporuje Nadace ČEZ. Děkujeme!
