Vážení a milí čtenáři měsíčníku OKO,
dnes je mi potěšením přinést Vám rozhovor se ženou, kterou většina z Vás zná právě z libereckého TyfloCentra.
Po pauze, kterou naplno věnovala péči o dceru Sofii, se navrací k lektorování výuky německého jazyka, nabízí také výuku francouzštiny. Jogínci a jogínky ji znají ze čtvrteční jógy, potkáváte ji na středeční keramice a mnozí jste ji poznali v souvislosti s vodícími pejsky nebo osvětovou činností. Ano, uhodli jste, rozhovor poskytla paní Andrea Tkáčová.
Paní Andreo, jaké je Vaše postižení a jak se Vám s ním žilo v dětství?
Mám retinopatii nedonošených, což je spálená sítnice, nejspíš vlivem přílišné dávky kyslíku v inkubátoru. S mou sestrou Adrianou – mým jednovaječným dvojčetem, jsme se totiž narodily v 7. měsíci, a tak jsme počátky svých dní trávily právě tam. Adrianu stihli odoperovat o pár dní dřív než mě, proto vidí naprosto normálně. Já už takové štěstí neměla. Na pravé oko nevidím nic, levým jsem do osmi let ještě něco viděla.
Chodila jsem do běžné mateřské školky ve Frýdlantu. Rodiče tenkrát odmítli výuku ve speciální škole v Praze a po odkladu školní docházky jsem nastoupila nejprve do vyrovnávací třídy a poté jsem absolvovala výuku v běžných třídách základní školy. Integrace zdravotně postižených do běžných škol byla v plenkách a pro učitele bylo všechno nové, a tak se s tím někdo popasoval lépe, někdo hůře. Skvělá paní učitelka Čemusová se kvůli mně naučila Braillovo písmo a všemožně mi pomáhala. V první třídě jsem používala televizní stolní lupu a tlustý černý fix. Rozpoznávala jsem ještě barvy. Ve druhé třídě se mi zrak hodně zhoršil. Absolvovala jsem několik operací a po té poslední vnímám jen světlocit. To pro mě znamenalo naučit se v pololetí druhé třídy Braillovo písmo a poté chůzi s holí. Ve třetí a čtvrté třídě jsem se učila psát na psacím stroji, což se mi později hodilo pro práci na počítači.
Na prvním stupni jsem používala různé pomůcky a taktéž spolupráce se Speciálně pedagogickým centrem Liberec v té době fungovala docela dobře, takže to docela šlo.
V roce 2001 jsme Adriana i já nastoupily na osmileté gymnázium ve Frýdlantu. Tam to bylo složitější, neboť většina učebnic nebyla v Braillu. Mamka mi je přepisovala, třeba němčinu, pak nákresy do biologie, zeměpisné mapy a tak dále. Dnes už je toho spousta. I na gymplu byla skvělá profesorka na český jazyk a dějepis, která se naučila Brailla. Časem jsem dostala notebook, takže humanitní obory jsem si psala do počítače a testy mi dávali na disketách. Také jsem měla individuální studijní plán. Byli tam různí vyučující, někteří byli v pohodě a snažili se mi pomoct, ale byli i tací, kteří nevěděli, jak mi učivo zpřístupnit. Třeba matikář na nižším stupni gymplu byl konzervativní a zkostnatělý a matematika s ním byla těžká, ale pak přišel jiný a už to bylo dobré. Také podpora libereckého SPC nebyla v této době taková, jaká by měla být. Nicméně v roce 2009 jsem odmaturovala s vyznamenáním. SPC zajistilo přepis maturitní zkoušky do Brailla ve všech předmětech: český jazyk, němčina, dějepis a občanská výchova. Nedávno jsem potkala dějepisáře a pan profesor vzpomínal, že ty naše maturity byly pěkné a že už „po nás“ tak pěkné nebývaly.
Mamka Vám přepisovala učebnice, to muselo být náročné. Sestra Vám také hodně pomáhala. Zdá se, že máte skvělou rodinu…
S Adrianou jsme si vždy byly hodně blízké a jsme dodnes. Doprovázela mě a pomáhala mi celá studijní léta. Ona a moji rodiče jsou lidi, bez nichž bych nebyla tam, kde jsem teď. Podpora rodiny je rozhodující a já měla štěstí. A moje dětství bylo také krásné. Znáte film „S tebou mě baví svět“? Tak takhle nějak bych popsala moje dětství s rodiči. Tři nebo čtyři rodiny s dětmi jsme jezdily na chalupu do Jizerských hor a absolvovaly různé výlety a bylo to krásné. Moc ráda vzpomínám na všemožné soutěže a úkoly, které nám dospělí připravovali.
Také jsme s rodiči jezdili do Německa k moři a do Chorvatska, s prarodiči ke Křivoklátu a na výlety po památkách, bylo to krásné. Prarodiče byli zahradníci, děda mě brával do skleníku a učil mě poznávat zeleninu a květiny podle listů. Také mě vedli ke zvířatům. Strejda choval všemožnou drůbež, zažila jsem i líhnutí kuřátek.
Ráda vzpomínám na dětské tábory pro nevidomé jak od libereckého SPC, tak i od brněnského TyfloCentra. Na moravských táborech jsem byla šestkrát jako dítě a čtyřikrát jako praktikant. Pro mě jako pro dítě to bylo velmi dobrodružné, zažila jsem tam spoustu nových aktivit, třeba i horolezení. Učili nás samostatnosti. Třeba jsme se měli o sebe postarat dva dny v přírodě (samozřejmě vedoucí byli vždycky nablízku), nebo nás posílali do města něco sehnat. Naučila jsem se tam praktické věci jako zapálit svíčku, rozpoznat bankovky a další. Každý rok byl tábor inspirován nějakou knihou. V roce 2000 se četly např. Letopisy Narnie, to se mi moc líbilo. Bylo pro mě hodně důležité, že jsem tam potkala s nevidomými, protože jsem jinak vyrůstala jen mezi zdravými. Ségra mě učila lézt po stromech a dělat všechno, co dělají zdravé děti.
To Vám věřím, to muselo být nádherné dětství, říkám a jsem dojatá. A co po maturitě?
Chtěla jsem studovat němčinu na Technické univerzitě v Liberci, ale nevěděli, co se mnou, neuměli si to představit. Dnes tam mimochodem studuje zrakově postižená holčina němčinu a angličtinu, zaznamenává Andrea posun.
Zahájila jsem tedy na téže univerzitě studium Učitelství - aprobaci dějepis a občanská výchova. Téma mé bakalářské práce bylo „Utopický socialismus“. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, směje se Andrea a dodává: Dnes bych do toho už nešla… Oboustranný smích.
Ségra na této škole začala studovat obor Muzeologie, některé předměty jsme měly stejné, takže znovu jsme byly jen kousek od sebe.
Avšak ani tady moc nevěděli, co se mnou, a tak zaměstnali mou mamku v poradně pro hendikepované studenty technické univerzity. Nejdřív byla jen mou asistentkou a později se začala spíše věnovat administrativní činnosti v poradně. Digitalizovala mi literaturu, učila mě trasy a doprovázela mě. Díky svým zkušenostem a kurzu prostorové orientace, který si udělala, přesně věděla, co potřebuji.
Všeobecně byli profesoři na univerzitě velice vstřícní, i když občas se někomu nechtělo pracovat s testem ve Wordu.
V rámci studia jsem v roce 2012 absolvovala dvou týdenní stáž na univerzitě v Drážďanech. Adriana tam byla se mnou jako má asistentka. Navštívily jsme tam, co se dalo. Lákal nás barokní Zwinger a jeho Galerie starých mistrů. Rozhodně jsme si ale neprohlédly všech asi 750 obrazů, protože po čase nás přestala bavit stále dokola opakující se církevní tématika, takže jsme výstavu opustily předčasně a víme, že sem už nemusíme.
No, ale vtipné na této stáži bylo setkání s dialektem. Občas jsme vyšly z posluchárny a ptaly se jedna druhé, o čem ta přednáška vlastně byla, směje se Andrea.
Sestra pak nepokračovala v magisterském oboru, já ano, zato také našla místo v poradně pro hendikepované studenty. No ale humorné bylo, že jak jsme si s Adrianou hodně podobné, občas mi zapisovala přednášky a spolužáci nechápali, že někdy přijdu vybavena psem a holí, zato jindy si přijdu jen tak, vzpomíná Andrea na vtipné záměny a pokračuje výčtem dalších situací, z nichž vybírám tuto:
Vyučující si nás pletli už na gymplu - vzhledem i jménem. Takže když se nám to hodilo a vyučující vyvolali „Adrianu Klozovou“, šla jsem třeba k tabuli já. Ségře moc nešla němčina a mně zase chemie. Občas jsme si zkrátka vypomáhaly při zkouškách. Smějeme se.
Magisterský titul jsem získala v roce 2017. Napsala jsem diplomovou práci na téma „Integrace zrakově postižených v běžných typech škol“.
Andreo, co Vy a sport?
Na základce jsem se v rámci SPC účastnila pár sportovních závodů v atletice a plavání. Byly to hry pro zrakově postiženou mládež, nic vrcholově výrazného, ale medaile jsem domů vždy nějaké přivezla. S rodinou jsme v zimě vyjížděli na běžky, v létě na tandemové kolo, avšak to bylo veškeré sportovní zápolení.
Pak jsem poznala člověka jménem Jan Lesák, majitele tandemových lyží, s nimiž dosáhl rekordu ve Francii. Napadlo ho využít je k výuce nevidomých. Zkusili jsme to, ale brzy jsem si osvojila samostatné lyže. Myslím, že se tandemy pro tyto účely ani tenkrát moc neujaly.
V roce 2001 jsem se účastnila běžeckého kurzu od SPC, který vedl pan Janečka z Olomouce. Později vedl reprezentaci sjezdařů a přes něj jsem se dostala ke sjezdovkám. Pan Lesák mě trasoval, jezdili jsme na soustředění. Tenkrát se docela dobře dali sehnat sponzoři, takže jsme jezdili lyžovat do rakouských Alp. Zlepšovala jsem se a v roce 2006 jsem byla přeřazena do reprezentace (do skupiny A). Trasovala mě Martina Sturmová, jezdila jsem slalomy a obří slalomy. Závody byly většinou v Rakousku, dvakrát ve Švédsku, také v Itálii. V Čechách moc zrakově postižených sjezdařů nebylo, a tak jsem bývala první, protože jsem třeba jela jediná, směje se Andrea. Na evropských pohárech jsem bývala mezi posledními. Jezdívalo nás většinou kolem osmi. Kategorie B1 až B3, ve které jsem jezdila, zahrnuje všechny zrakové vady od slabozrakých až po nevidomé a je jasné, že slabozrací mají například ve slalomu výhodu. Nicméně dvakrát měsíčně jsem byla v Alpách, bývali jsme tam i 14 dní v kuse. Tenkrát jsem to nedocenila, byla to samozřejmost, skoro až otrava. Pak jsem měla maturovat a sport musel ustoupit. V roce 2009 jsem skončila a postupně jsem sjezdovky opouštěla. Jsem ráda za tu zkušenost, že jsem mohla být na ledovcích. Když občas poslouchám nějaký dokument a mluví se o nich, s vděčností zavzpomínám, že jsem tam mohla být.
No a od té doby všechny sporty probíhaly už jen rekreačně, třeba běžky a dvojkolo.
V rámci suché přípravy jsme jako sjezdaři jezdili na kolečkových bruslích, v zimě na bruslích ledních. Zkušenost to je dobrá, ale když člověk nevidí, tak stejně potřebuje někoho dalšího. Sama bych si netroufla.
…a člověk stárne a začíná se o sebe bát, že?
Ano. Když si vzpomenu na šílené kousky v mládí! Na Bouřňáku u Teplic jsme s panem Lesákem jeli šusem rychlostní sjezd za ruku. Při první jízdě jsme se vysekali a normální člověk by řekl, že na to kašle. My se ale sebrali a jeli znovu. Naše rychlost dosahovala kolem devadesáti kilometrů v hodině. Prostě adrenalin. Další rok jsem jela znovu, směje se pobaveně Andrea a já se nestačím divit. Andrea zmiňuje další sportovní zážitky, třeba přejezd České republiky z Frýdlantu na Jižní Moravu nebo čtyřdenní túru po Českosaském Švýcarsku na tandemovém kole s její mamkou. Na tandemu si s mamkou blouděním v Ralsku najely i osmdesát kilometrů za den, a to v rámci sportovního pobytu na vysoké škole.
Myslím, že jsem toho hodně nacestovala, ať se sportem nebo jako turista. Mám ráda jak naši republiku, tak zahraničí. Je spousta krásných míst. Lidi si kolikrát neváží toho, co mají za humny. S manželem jsme jezdili na spřaženém tandemovém kole na kratší vzdálenosti. Teď, co je malá, tak to zatím nešlo.
Andrea také dál vzpomíná jízdu na koni, ke které ji přivedla a naučila sestra Adriana po maturitě. Také má ráda turistiku v přírodě.
Jak jste se dostala k té francouzštině, kterou byste ráda učila?
V roce 2011 jsem až potřetí reagovala na dopis od evropského dobrovolnického projektu, který se opakuje každé dva roky. Cílem bylo zapojit z každé země dva studenty - zdravého a znevýhodněného - do širší skupiny, aby se podíleli na společném projektu. Tenkrát jsem francouzštinu ovládala jen na úrovni A1, tedy začátečník, tak jsem ani nečekala, že mě vyberou, protože anglicky jsem pořádně neuměla, jen německy. Vybrali mě a společně s jednou holčinou jsme na 1,5 měsíce odjely do Bretagne do města Redon.
Naši skupinu tvořili Španělé, Italové, Arméni, Maďaři, Francouzi a my. Povahově jsme si sedli moc dobře a bylo to obohacující. V naší skupině jsme byli dva nevidomí a ostatní byli spíše z ekonomicky slabých rodin, neměli postižení. V některých skupinách si lidé nerozuměli a někdo dokonce odjel dříve.
Naše téma bylo Couleur nuit (Barvy noci) a připravovali jsme se na průvod městem, ve kterém jsme měli prezentovat námi vymyšlený příběh doladěný kostýmy a choreografií.
Andrea se pojednou srdečně rozesmála a pokračuje: Mluvilo se tam francouzsky a anglicky. Mám skvělou vzpomínku na jeden výlet ve trojici a v ní jsme byli dva nevidomí. Jeli jsme na Le Mont-Saint-Michel (Horu svatého Michaela). Já jakžtakž mluvila francouzsky, Španělka francouzsky, anglicky a španělsky a Španěl samozřejmě španělsky a anglicky. Takže Španělka byla naším tlumočníkem a průvodcem. Jednou se ti dva nepohodli a Španělka odmítla překládat, to byla prekérní situace. No ale teď mám pěknou příhodu, když jsme jeli autobusem a za námi seděli čeští turisté. Paní si pořád na něco stěžovala, všechno bylo špatně a já ty její stížnosti líčila do francouzštiny a Španělka zase do španělštiny Španělovi. Za námi sedící Češi netušili, že se bavíme tak trochu na jejich účet, protože si mysleli, že jim přece nikdo nerozumí…
Andrea se na krátkou chviličku odmlčí, povzdechne a svěří se: A tady v Redonu se zrodila moje láska k Francii, zamilovala jsem se do ní…
Ve francouzštině jsem se zlepšovala a v osmém měsíci těhotenství jsem z ní skládala mezinárodní zkoušku na úrovni B2. Bylo to náročné několikahodinové soustředění, ale věděla jsem, že s dítětem bych to už asi nezvládla. Do budoucna bych chtěla i zkoušku z němčiny na úrovni B2.
Co Vy a zvířátka?
S kočkami mám krásnou zkušenost, protože jsme si s Adrianou zažily, jaké to je starat se o kočičí miminka každé dvě hodiny, když kočičí mamka nemá mléko. Potomci nám zůstali dodnes a pro mě to byla skvělá praxe na mateřství.
A vodicí psi?
Od roku 1999 máme doma retrívry. Na gymplu jsem měla téměř bílou labradorku Faidru. Toto jméno nosila řecká princezna. Moje psí společnice byla temperamentní a dominantní a manipulovat s ní na vodítku bylo pro tehdy dvanáctiletou dívku těžké. Nebyla v pravém slova smyslu vodicím psem, měla jen částečný výcvik, abych s ní mohla chodit také já. Přišla k nám jako mazlík, ale pocházela z chovné stanice Bri-Col od manželů Tomášů, kteří se věnují výcviku vodicích psů a později založili organizaci Pomocné tlapky o. p. s.
Ti ji pak částečným výcvikem pro vodicího psa naučili řadu dovedností, včetně různého vyhledávání a zastavování. Myslím, že ačkoli nebyla vodícím psem, toho uměla hodně. Když byla v postroji, tvářila se náležitě důležitě. Chápala, že má úkol. Faidra mě naučila, že pohyb se psem je jistější a bezpečnější než jen s holí. Když už byla stará, skoro neviděla a špatně slyšela, začala jsem se rozhlížet po školách vodicích psů. V srpnu 2013, ve věku čtrnácti let, Faidra zemřela. A hned v listopadu jsem dostala Elysiu (jméno měla po hrdince italské telenovely). Byla vodicím psem, ale neabsolvovala předvýchovu a bylo znatelné, že měla z dřívějška nějakou špatnou zkušenost. K cizím lidem byla zpočátku dost rezervovaná a nedůvěřivá, což se naštěstí v průběhu času srovnalo. Byla ostražitá k mužům a hodně si mě hlídala, ale při vodění to problém nebyl a dalo se s tím pracovat. Elysia byla velký a spolehlivý pracant, průvodce a ochránce. Byla sebevědomá, někdy tvrdohlavá a naštěstí dost aktivní, aby zvládala neustále se měnící režim a množství mých aktivit. Doprovázela mě při magisterském studiu, na výletech. V roce 2014 jsme spolu absolvovaly stáž na Slovensku - v Ružomberoku. Tam jela i Adriana se svým golden retrívrem Charlot. Ano, i tady spolužáci chvíli nechápali, že jednou jdu s černým psem a podruhé se zlatým.
No, kromě toho jsem se tady potkala se svým budoucím manželem.
Na pedagogické praxi na základní škole se moc netvářili, že bych měla mít s sebou psa, ale nakonec si se mnou ředitel školy udělal reklamu a téměř každá hodina probíhala za účasti novinářů. Bylo to únavné.
V Jedličkově ústavu byli všichni víc v pohodě a děti byly vděčné za přítomnost pejska v hodinách.
Elysia šla v roce 2020 do psího důchodu a do života mi vstoupila Darby. Jméno získala od svých kmotrů, které má za oceánem v USA ve škole vodicích psů. Darby jsem viděla už jako sedmitýdenní štěně. Potřebuji k sobě aktivního psa. Samozřejmě každý pes je jiný a originál, tak i Darby je oproti Elysii jiná. Myslím, že měla být kůň, skáče jako kůň, má pohyb jako kůň, směje se Andrea a nadšeně pokračuje: Je optimistická, pořád se vrtí a vodí precizně. Malou nosím od tří měsíců v nosítku, od devíti měsíců ji mám v krosně. Obě psí holky mi byly skvělými průvodkyněmi při mých četných procházkách do přírody. Ráda chodím po loukách a do lesa. Bohužel Elysia odešla v listopadu za duhový most, šlo to rychle během jednoho týdne. Můžu říct, že všechno bylo, jak mělo být. Byla jsem s ní až do konce a jen jsem se jí snažila splatit vše, co pro mě za celý svůj život dělala. Byla úžasným psem a nikdy na ni nezapomenu.
Řekněte nám, prosím, něco o předvýchově štěňat, která se jednou stanou čtyřnohými průvodci nevidomých. Pro manžele Tomášů jste předvychovali tři štěňata, jaké to bylo?
Protože od manželů Tomášů pocházela Faidra a věnovali jí částečný výcvik, začali jsme pro ně štěňata předvychovávat. Celý proces předvýchovy a pak samotného výcviku trvá 1,5 až 2 roky, než je pes připraven k předání jako pes vodicí. První rok života štěně tráví v předvýchově, kde se učí poslušnosti a slušnému chování doma i venku. Je žádoucí, aby štěně absolvovalo co nejvíc situací. V roce jde zpátky k cvičitelům, absolvuje různé zkoušky a testy, a když jimi projde, nastoupí do speciálního výcviku na vodicího psa. Tento výcvik pak trvá půl až tři čtvrtě roku. Ale předvýchovu dělají dobrovolníci, to byl také náš úkol. Nejtěžší na tom bylo se s těmi pejsky rozloučit, když se jim člověk tolik věnoval a bylo to na nich znát.
Andreo, dovedu si představit, že taková výchova musí být skutečně náročná a především zodpovědná, protože i dobrý pes se dá „pokazit“. A proto si nejspíš výcviková škola dobře vybírá, komu štěně svěří. Je to tak?
Ano, výběr dobrovolníků je těžký. Vzpomínám si, že občas museli cvičitelé někomu z předvýchovy psa odebrat a umístit ho jinam. Převýchova je pak ale vždycky složitější. Ale třeba Nadační fond Mathilda, která se také zabývá výcvikem vodicích psů, pořádá každý měsíc setkání dobrovolníků se svými svěřenci, kde cvičitelé sledují vývoj a pokroky jednotlivých pejsků a tím mohou rychle jednat, pokud se ukáže, že to nefunguje.
Některá plemena jsou do výcviku zapojována málo, protože je jejich výchova složitější, třeba německý ovčák. Ale dlouhodobě ověření jsou labradorský a zlatý retrívr. Za mě jsou tato dvě plemena nejlepší a povahově nejstabilnější.
Co byste řekla o svém pracovním životě?
Čtyřikrát jsem jela na tábor od brněnského TyfloCentra jako instruktorka. Už tam ale nebyly jen nevidomé děti, jako jsem to zažila v dětství já. Tentokrát bylo hodně dětí s kombinovanými vadami, takže má práce spočívala spíše v péči o ně než v rozvoji soběstačnosti. Nevidomého autistu už prostě samotného do města nepustíte. Přibývá lidí s kombinovanými vadami.
Od roku 2016 pracuji pro Nadační fond Mathilda, mám od nich své vodicí psy. Paní Hanka Jasenovcová, vedoucí výcviku vodicích psů, mě oslovila s vizí šíření osvěty a boření předsudků ve společnosti. V každém kraji dle této vize měl být jeden zástupce pro osvětovou činnost. Bohužel v současnosti se tomu věnujeme pouze dvě. Já se k práci pomalu navracím, tak jak mi to dcera umožní. Pořádám přednášky ve všech typech škol, od mateřských po vysoké, s některými spolupracuji dlouhodobě. Byla jsem i v domově důchodců. Teď v prosinci jsem měla dceru s sebou mezi dvaceti dětmi prvního stupně. Vypustila jsem psa i dítě, směje se Andrea a pokračuje: Pes měl rolničku, ale Sofie ne, takže jsem byla stále v pozoru, kde že je. Naštěstí se jí ujaly přítomné holčičky a měly z ní velkou panenku. Bylo to nakonec hrozně fajn. Jsem moc ráda, že se k tomu můžu vracet, protože si myslím, že osvěta má smysl, neboť ty předsudky stále jsou. I ty školkové děti se učí, že se na vodicího psa při práci nesahá. Začínám sklízet plody své činnosti. Stává se mi totiž, že mě osloví puberťáci s nabídkou pomoci a připomínají mi mou přednášku na jejich škole třeba před dvěma lety. Snažím se těm dětem ukázat, že se dá žít úplně normální život, samozřejmě s jistými limity. Chci, aby pochopili, že některé věci dělám pomaleji nebo jinak, ale život žiji stejně kvalitně jako zdraví lidé. Jsou na tom lidé mnohem hůř. Mám kamarádku na vozíčku, která se sama ani nenapije a nenají, to je teprve špatné. Já zrakové postižení nehodnotím jako tragédii.
S libereckým TyfloCentrem konstantně spolupracuji od roku 2015, kdy začala jóga. Teď znovu začínám učit němčinu a ráda budu učit i francouzštinu. Občas se účastním zajímavých akcí, líbí se mi besedy s inspirativními lidmi.
Chtěla bych se víc vrátit k výuce jazyků, je to můj koníček. Chci si najít nějaké žáky. Ale učit ve škole mě neláká. Spíš vidím budoucnost v individuální výuce nebo v malé skupině. To se dá dělat i on-line. Covid naučil spoustu lidí používat technologie.
V roce 2019 jsem učila začátečníky pod Francouzskou aliancí, kterou podporuje francouzské Ministerstvo školství. Aliance byla založena v roce 1883 v Paříži a jejím cílem je šířit francouzštinu a francouzskou kulturu v zahraničí. Pořádají se nejen kurzy, ale také různé kulturní akce a také je možnost získat mezinárodní jazykovou zkoušku z francouzštiny.
Jsem členem Oblastní rady SONS. Je to dobrovolná práce sedmi lidí, kteří jsou voleni na 4 roky. V říjnu jsme chodili po Frýdlantu a vybírali peníze pro sbírku Bílá pastelka. Vymýšlíme víceméně večerní či víkendové akce pro klienty, třeba divadla a výlety. Vnímám to tak, že se to pěkně doplňuje s TyfloCentrem, které funguje přes týden. Myslím, že v současné době je spolupráce liberecké SONS a TyfloCentra dobrá, dříve to tak nebylo.
V roce 2019 jsem ukončila dvouletý dálkový kurz speciální pedagogiky, který pořádala Technická univerzita Liberec jako rozšiřující vzdělání pro pedagogy.
Šla byste učit?
Jít učit na speciální školu by znamenalo jít do Prahy, tam rozhodně nechci. Neumím si představit své působení na běžné základní škole. Reálně nemám moc možností učit dějepis a občanskou výchovu, ale díky studiu jsem se dozvěděla řadu zajímavých věcí a rozšířila si znalosti, a tak mi nevadí, že neučím vystudované obory. Baví mě ta práce pro Mathildu. Je to prospěšnější, než kdybych učila dějepis a občanku na speciální škole. Myslím si, že takhle toho můžu předat víc a může to změnit postoj společnosti k lepšímu přijetí zrakově postižených.
Je to Vaše poslání?
Rozhodně si myslím, že to má smysl.
Vedle pracovního života máte i osobní život…
Chtěla jsem mít vidícího kluka a splnilo se. Manžel je vidící. Zprvu to byl vztah na dálku, pak se za mnou přestěhoval do Čech. Vzali jsme se na Sychrově a já měla princeznovské šaty, to jsem vždycky chtěla.
V srpnu 2021 se nám narodila Sofinka. Rodila jsem plánovaným císařským řezem s epidurální anestezií. Zdravotníci byli skvělí, všechno mi podrobně popisovali. Úžasné bylo, že jsem si hned na ni mohla sáhnout. Mamka mě učila přebalovat a oblékat, protože v porodnici to bylo letem světem. Koupat sama jsem se odvážila až na devíti měsících. Mamka mi se vším pomáhala. Kdybych ji neměla, tak nevím. Sofinka je ale zlaté dítě, je hrozně hodná.
Přestože je hodná, jistě vyžaduje hodně pozornosti. Jaká je výchova, když nevidíte? Myslíte si, že už to chápe?
Zcela jistě to chápe. Je naučená podávat mi předměty, abych zjistila, zda má v rukou bezpečnou věc. Z devadesáti devíti procent to funguje. Ví, že jí to zpravidla vrátím, a tak nemá potřebu přede mnou utíkat. Chvíli jsem hlídala při jedné návštěvě neteř Viki, ta samozřejmě nevěděla, proč mi má podat hračku. Sofinka jí hračku vzala z ruky, podala mi ji, a když jsem si ji osahala a vrátila, Sofinka ji zase předala Viki.
No a taky je uklízecí typ, takže když skončíme s hraním, většinou se, zatím, nikde hračky po zemi neválí.
Sofie a její výchova je můj velký cíl. Chci, aby byla spokojená a dobře se rozvíjela. Chci jí něco předat.
Začínám si popisovat leporela Braillem, protože se mi už stalo, že jsem ji přesvědčovala o jiném zvířátku v knížce, než které tam skutečně bylo, směje se Andrea. Dostala jsem interaktivní knížky a vkládačky, ale i obyčejná leporela. Používám dymokleště, Pichtův psací stroj a samolepicí fólii. Dá se tím popsat cokoli od marmelád a koření až po knížky a dobře to drží. Z dalších pomůcek běžně používám v domácnosti hladinku, rozpoznávač barev, mluvící lékařský teploměr. Mám také mluvící osobní váhu, kuchyňskou váhu… atd. Všechno se dá sehnat v Ttyflopomůckách. Myslím, že v dnešní době už je hromada pomůcek, které pokryjí všechny naše životní potřeby. Jen si člověk musí vybrat, co potřebuje a co mu v každodenním životě opravdu pomůže. Líbí se mi třeba plošné zavedení popisků léků v Braillu. V telefonu mám stažené všechny možné aplikace, které mi pomáhají. Paní Smolná z TyfloCentra nás začala učit pracovat s mapou. Myslím, že je moc dobrá kombinace psa a mapy. V dnešní době technika už dokáže ledacos zjednodušit.
Jaké máte sny?
Chtěla bych malý domeček s přiměřenou zahrádkou a na ní si pěstovat bylinky, třeba levandule, ty mám moc ráda, směje se Andrea. Mimochodem moje návštěva v Provence byla úžasná!
Některé bylinky se naštěstí dají pěstovat i v truhlíku, třeba bazalka nebo máta. Ale obávám se, že domeček není úplně dosažitelný sen.
Co je Vaší největší láskou, co je Vaše srdcovka?
To je dobrá otázka, ale je těžké na ni odpovědět. Asi se to všechno musí kombinovat dohromady, uvažuje Andrea.
Co mě baví, je výtvarničení. Ve společnosti převládá předsudek, že zrakově postižení mají hudební sluch. Přestože mě v dětství potkal sbor a klavír, táhne mě to k výtvarnému umění.
Hledala jsem cesty, jak malovat bez zraku. Některé byly vcelku uspokojivé, některé méně. K některým člověk stejně potřebuje součinnost někoho druhého. Ale… pak jsme společně s babičkou navlékaly korálky na drátky a vyráběly z nich vánoční ozdoby, obrysy zvířat, pohádkových postav, rostlin… Když už jich bylo hodně, vzešel nápad našít je na plátno a orámovat. Taťka nám vyráběl rámečky různých velikostí. Máme jich asi 50 a zobrazují večerníčky, zvířata, květiny... Obrazy jsem několikrát vystavovala ve Frýdlantu a také na TyfloArtu v Ústí nad Labem a v Karlových Varech. Ještě před třemi lety jsem se tomu věnovala, teď na to nemám tolik času, ale chtěla bych se k tomu vrátit a postupně to naučit i dceru. Pěkné je, že jak se moje záliba rozkřikla, lidé nám dávali nejrůznější korálky, které měli doma.
A také mě moc baví keramika. S ní jsem se seznámila už na základce a pak v TyfloCentru s paní Smolnou. Vyrobila jsem hrnečky, sošky. Zkusila jsem zapéct barevné sklo do keramiky a na křídlech motýla vznikly nádherné kresby. Jsem opravdu ráda, že se tato aktivita obnovila, chci se jí věnovat dál.
Určitě budu chtít vyzkoušet i další techniky, například malování křídou, třeba od paní Pavly Kovaříkové, která byla hostem besedy v TyfloCentru. No, baví mě seznamovat se s inspirativními lidmi.
Řekla byste o sobě, že jste šťastná?
Ano, řekla bych, že ano. Ztrátu zraku neberu nijak tragicky, je to danost. Kolikrát mi to otevírá víc obzorů než zdravým lidem. Třeba vrcholový sport se poštěstí jen málokomu zdravému a já si to mohla zkusit, říká vděčně Andrea.
Chtěla bych se Vás zeptat na echolokaci, prý ji ovládáte. Zajímá mě, zda se dá naučit?
Ano, echolokace mi pomáhá v prostoru. Vnímám budovy, stromy, velké kameny. Každý předmět má nějaký odraz zvuku. Při orientaci v prostoru daleko víc používám sluch než hmat. Poslouchám a porovnávám, jaký ty předměty odráží zvuk. Poznám, jestli je tam dům, nebo stromy. Nepoznám, jestli je to člověk, nebo sloup. Nebo nepoznám úzké sloupy.
Snažili jsme se to učit děti na táborech. Je pravda, že víc to šlo dětem, které vůbec neviděly. Dá se to učit se zavázanýma očima, aby se vypnul zrak a začali jsme se soustředit jen sluchem. Ale neplatí, že by to uměli všichni nevidomí. Jde o to, jak je člověk vnímavý.
Takže byste nepotřebovala průvodce?
To zase ne, pro bezpečný pohyb člověk přece jen něco potřebuje. Když je díra na cestě, tak bych se o ni přerazila. Ale echolokace mi pomáhá v orientaci.
Andreo, ptám se v každém rozhovoru, zeptám se i Vás. Co byste vzkázala lidem, kteří přichází o zrak, bojí se, nebo se s tím ještě nesmířili a litují se nebo lítost vyžadují?
Se zrakovým postižením se dá žít úplně normální život, akorát člověk musí najít způsob, jak věci dělat jinak. Musí si najít aktivity, které mu půjdou, a lidi, kteří ho podpoří. Pak se to dá zvládnout a není třeba se litovat, protože jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř.
Krátké, stručné a výstižné…
Takže tak, dodává s úsměvem Andrea.
Je ještě něco, co byste chtěla říct?
Já myslím, že to bylo dost vyčerpávající.
Smějeme se.
Děkuji Vám za krásný rozhovor, za čas a energii, kterou jste tomu věnovala. Vážím si Vás pro to, co děláte, a přeji Vám, ať se Vám plní Vaše sny a jste… zkrátka spokojená.
Já také děkuji a doufám, že se někdy potkáme osobně.
Vznik autorských článků finančně podporuje Nadace ČEZ. Děkujeme!
