Milé čtenářky, milí čtenáři časopisu OKO,
dnes Vám přináším šestý rozhovor v řadě, který je však v tomto cyklu rozhovorů také posledním.
Ženu, se kterou jsem strávila dvě a půl hodiny veselého online rozhovoru, znáte z besedy pro liberecké TyfloCentrum.
Možná navštěvujete její blog Blindička, který dnes nabízí mnoho článků, postřehů a tipů ze života prakticky nevidomé ženy.
Sdílí zde své životopisné vyprávění a také rozhovory, které poskytla různým autorům. Mimo jiné se účastní veřejných akcí, a to vše pro osvětu a podporu zrakově postižených lidí. No zkrátka – je ji vidět.
Paní Linda Albrechtová se jako těžce zrakově postižená už narodila. Ve speciální základní škole v Plzni byla vcelku spokojená. Měla zbytky zraku na jednom oku, což jí umožňovalo číst zvětšený text. Naučila se s tím fungovat a úspěšně studovala gymnázium. Jejím snem bylo stát se právničkou, a tak se intenzivně připravovala na přijímačky na vysokou školu.
„Vesmír to zařídil jinak. Nemělo to být. Asi v příštím životě,“ říká paní Linda s klidným vyrovnaným porozuměním. Čtyři měsíce před maturitou přišla také o druhé oko. Srážka s nablýskaným BMW jí zajistila již jen vnímání obrysů. I přes to se jí podařilo odmaturovat.
Ačkoli jsem měla přihlášky na tři studijní obory, jenom Fakulta humanitních studií Západočeské univerzity Plzeň mi umožnila složit přijímací zkoušky. Dodnes nevím, jak se to zadařilo. Proděkan, PhDr. Ivan Koutecký, CSc., souhlasil s přítomností mé mamky na přijímacích zkouškách. Byli na nás milí, byli vstřícní. Posadili nás do přední lavice, mamka mi četla otázky a zaškrtávala odpovědi. Na řadu otázek jsem říkala „nevím, koukni se vedle“ a mamka odpovídala „já tam nevidím, nemám brýle na dálku“. Tak jsme se tomu smály a všichni na nás koukali. Kamarádka říká, že východiskem ze svízelné situace je smích… a je to pravda. Takže jsme se v zoufalství smály nad otázkami, které jsme četly prvně v životě. Nakonec jsme si řekly, že to byl alespoň dobrý zážitek, kdyby z toho nic nebylo. Neslo to s sebou samozřejmě také hořký nádech obav z přijetí a samotného studia.
Co Vás hnalo studovat dál, přestože jste chvíli před tím ztratila i jakžtakž vidící oko? Nebála jste se toho?
Bála jsem se toho hodně, do té doby jsem ještě viděla a teď jsem si najednou nikam sama nedošla, mobilita mi dělala největší starosti. Byla jsem hodně aktivní, neuměla jsem si představit být s rodiči do konce života. Říkala jsem si, že to zkusím, a když to bude fakt hrozně moc strašný, tak školu skončím. Nešlo o život, maximálně to nepůjde a zůstanu doma a vymyslíme, co dál.
Linda se na vysokou školu dostala, studovala bakalářský obor „Humanistika“ a je ráda, že jí to ve škole umožnili. „Šlo to, leč to dřelo,“ přiznává Linda zejména o začátcích studia a dodává, že v té době byla hodně ve stresu. Zprvu neměla žádné pomůcky pro zrakově postižené, a tak na plný úvazek nastoupila rodina. Prvního čtvrt roku ji babička vodila do školy, do tříd a domů, protože průvodci tenkrát nebyli. Mamka s tetou přepisovaly Lindinou rukou psané poznámky do počítače s hlasovým výstupem, který se Linda teprve učila využívat.
Zpočátku bylo pár situací, kdy se všichni rozutekli, a musela jsem někoho požádat o nasměrování. Člověk se nesměl bát a nikdy se nestalo, že by pro mě rodiče museli dojet do školy. Naštěstí jsem se ve třídě rychle spřátelila se skvělými kamarádkami a ty mi hodně pomáhaly. Vyzvedávaly mě doma, vodily po škole a zase posadily na tramvaj domů. Nosila jsem do školy ty přepsané poznámky a ony mi doplňovaly třeba to, co vyučující psali na tabuli. Tvořily jsme skvělou partu. A učení mi šlo, při poslechu svých poznámek z počítače jsem si zároveň psala výpisky a tím se učila. Musím říct, že mi dnes chybí ta práce s barevnými pastelkami. Chybí mi práce s textem vizuálně. To mě bavilo vytvářet. Kamarádka měla podobný styl učení, tak jsme si výpisky vyměňovaly a tím se spolu učily.
Někdy mi vyučující umožnili přítomnost mamky o přednášce, aby mi mohla zapisovat. Setkala jsem se s různými vyučujícími a různými přístupy. Někdo mi vycházel vstříc „na první dobrou“, před jinými jsem musela obhajovat jiné studijní potřeby. I tak se ale občas stalo, že vysvětlování nepomohlo. Před dvaceti lety to všem přišlo hrozně strašný, že nevidomý chce studovat. Tak jsem neustále bojovala, pojmenovává tehdejší situaci Linda.
…nejspíš pozůstatek z doby, kdy všichni postižení byli zavření v ústavech…
Asi ano. Holt bylo potřeba jim ukázat, že chceme studovat. Samotné učení mě nestálo tolik času a energie jako neustálé obhajování mých potřeb. Dojem ze studia trochu kazí pachuť úsilí a ustavičného vysvětlování a časově náročný převod textů.
Situace se naštěstí časem stabilizovala a vyučující se naučili s Lindou pracovat a zkoušet ji. Proděkan Koutecký jí byl po celou dobu studia oporou a oplýval vzácným pochopením. Apeloval na ni, aby se mu ihned svěřila s případnými ústrky.
Nikdy jsem ale jeho pomoc nevyužila, protože jsem měla štěstí na dobré lidi a nebyla vystavena hloupým poznámkám.
Poté pokračovala magisterským studiem obor „Sociální a kulturní antropologie“. Vše bylo snadnější, znala poměry ve škole a využívala notebook s hlasovým výstupem. Zápisky vyměňovala s kolegy, a rodině tak odpadla zátěž s přepisováním poznámek.
A nakonec se pustila do doktorského studia, které mělo víceméně individuální podobu. V této době měla vodicího psa, takže i pohyb byl samostatný.
I zde se našel profesor, který mi nechtěl vyjít vstříc, ale i s tím jsem se poprala a nedala se, sděluje mi Linda rozhodně.
Jste bojovnice? Jste cílevědomá?
Ano, myslím, že ano, jinak by to asi nešlo. To už by mě to muselo za ty roky srazit. Mám potřebu vše dokončit, všechno dopsat, přestože mě to třeba nebaví. Sama si tím na sebe šiji bič. I když musím se přiznat, že už jsem v poslední době párkrát nedočetla knihu.
Narušila jste svůj program?
Spíš je to úpadkem literatury. Hrubky jsou i v knihách, přitom procházejí tolika kontrolami. Nebo v článcích novinářů. Chápu to třeba na sociálních sítích v rychlé konverzaci, kdy se překlep prostě stane a nemáte možnost jej opravit. Avšak v tištěné knize, která není úplně levná, mě to irituje. Mám samozřejmě pochopení pro lidi trpící dyslexií nebo dysgrafií. Ale nejde jen o gramatiku. To, co se dnes kolikrát vydává za literární dílo, nemá formu, pokulhává obsah a vytrácí se pointa. Mám prostě vysoké nároky, třeba budu kritik. Cepovali mě na vysoké škole a při vší skromnosti si myslím, že mé vyjadřování je v souladu se stylistikou i gramatikou. Jsem jazykový purista. Snažím se o bezchybnost a libozvučné vyjadřování. Čeština je těžká a myslím si, že každý, kdo chce psát, by ji měl ovládat. Budiž mi odpuštěn nějaký překlep. Omlouvám se všem, pokud v mých textech najdete chybu. Dříve bylo méně chyb v textech i v mluvené formě, ale dnes je každý odborník na všechno, každý všemu rozumí a také má každý potřebu se ke všemu vyjádřit. Mám ale pocit, že skutečných odborníků, aby pohledal…
Baví Vás psát, získala jste stříbrné ceny v národních i mezinárodních soutěžích za povídky, první místo v soutěži časopisu ZORA. Máte literární „střevo“?
Říká se, že ho mám. Nejvíc si vážím zlato-sametové plakety z Tokia z roku 2009, to považuji za svůj dosavadní největší literární úspěch. S ní mi přišly i stylové vějířky, discman SONY a 1000 dolarů. Bylo to skvělé, jen byl tenkrát dolar nízko, takže jsem si koupila nový mobil a bylo hotovo.
Napsala byste knížku?
Láká mě vydat nějakou publikaci, jen si ještě nejsem jista žánrem. Linda se pojednou rozesměje a zmiňuje vůbec první literární úspěch: Své první čtenáře jsem získala ve vědeckých kruzích mou disertační prací s tématem „Migrace mongolských kmenů“. Asi čtyřicetistránková práce byla tenkrát hodně uznávaná a profesoři ji doporučovali studentům jako vhodný studijní materiál. Ale to je všechno, je to někde založeno v univerzitní knihovně.
Není to prostě beletrie… směji se společně s Lindou.
Není no, tím moje sláva zapadla.
Nicméně, je to netradiční kariérní start.
Rozhodně! Tenkrát jsem si toho hodně vážila. Profesoři si mé práce cenili. Na doktorském studiu člověk už nemůže jen tak anonymně proplouvat bez povšimnutí. Díky tomu jsem získala jistou popularitu, hodilo se to do obsahu té etnologie. Ne, že by mě toto studium nezajímalo a nebavilo, ale věděla jsem, že budu mít příležitost psát, literárně tvořit. Nejvíc mě na tom studiu bavilo to psaní.
Mimochodem, byla jste v Mongolsku?
Nebyla, na mě je to příliš exotika. Nejsem typ na spaní v jurtě, já, západní občan. Jsem křeslový typ antropologa. Těch tam bylo hodně.
Lindu po dokončení doktorského studia oslovila Západočeská univerzita s nabídkou práce. Stála u zrodu Centra pro studenty se specifickými výukovými potřebami. Od roku 2013 tam nárazově působí a v jednom rozhovoru uvedla:
„Snažím se o to, aby studenti nemuseli zažívat to, co já. Aby se vyučující nedivili, že student nevidí, aby mu poskytli materiály v digitalizované podobě, aby takový student měl asistenta, který mu bude pomáhat při prostorové orientaci a při zapisování přednášek. Aby pro něj získávání poznámek nebylo stresující, aby se takový student mohl soustředit pouze na studium, a ne na to, jak získá poznámky, jak se domluví s vyučujícím, a zda nebude svým zrakovým handicapem příliš stigmatizován.“
Lindo, jaká je tam situace dnes, po deseti letech?
Asi podstatná práce se tam odvedla. Zpracovala jsem hromadu propagačních materiálů, tutoriálů, celou metodiku. Dvakrát ročně jsem pro zaměstnance pořádala workshop, mám instruktážní videa. Zajišťujeme asistenty. Nemůžu samozřejmě posoudit, jak to vnímá student. Přestože se podmínky hodně zlepšily, stále je na čem pracovat a myslím, že je potřeba neusnout na vavřínech, pokud zrovna nemáme zrakově postiženého studenta. Naopak vidím nutnost neustále vytvářet podmínky, aby u nás studenti se specifickými potřebami chtěli a mohli studovat. Musíme je přilákat naší připraveností. Jistě, fyzické bariéry se odstraňují mnohem snáz, jednu rampu využije deset vozíčkářů, ale zrakových vad je celá řada a každý postižený potřebuje jiné kompenzační pomůcky. Také se nemohou digitalizovat všechny učebnice, to by se nedělalo nic jiného. Chápu, že těch studentů nemají tolik, ale aby to mělo smysl, domnívám se, že by bylo třeba, aby každá vysoká škola měla samostatné středisko pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami. Na začátku musí člověk počítat se ztrátami a člověk do toho víc dá, než získá. Tak to prostě je. Inspirací nám může být Masarykova univerzita v Brně, která je v tom ještě o několik levelů dál.
Zároveň od roku 2016 pracuje Linda v plzeňském Tyfloservisu jako Instruktorka sociální rehabilitace a přiznává, že je to pro ni srdeční záležitost. Miluje práci s lidmi a chce je inspirovat a motivovat k lepšímu, kvalitnějšímu a spokojenějšímu životu.
Myslíte si, že by se zrakově postižení měli integrovat mezi zdravou společnost, nebo mají svůj hendikep využít jako poslání a pomáhat dalším zrakově postiženým?
Nemyslím si, že se máme vyrovnávat zdravým. V principu se jim nikdy nemůžeme vyrovnat, neboť pobíráme dávky, důchody, používáme kompenzační pomůcky, ale myslím si, že je dobré informovat zdravou společnost, že tu žijeme, aby znali podstatu našeho hendikepu. Všeobecně zdraví lidé nevědí, jak se k nám mají chovat, co zvládneme, co naopak potřebujeme. Mělo by dojít k vzájemnému pochopení hendikepovaných a nehendikepovaných lidí. Je jasné, že zdraví nebudou vědět o všech hendikepech a já po nich zase nemůžu chtít, aby všechno věděli. Vždycky si říkám, že osvěty už je hodně, ale stejně jsem překvapena, když se setkám s osvětou nedotčeným člověkem.
Nemyslím si, že by každý postižený musel zabrousit do sociální sféry nebo do osvěty, ale věřím, že spoustu lidí to naplňuje. Je-li možno pracovat v organizaci, která se tímto zabývá, tak je to pro něho užitečné, najde zde pochopení a zpětnou vazbu. Já jsem vždy chtěla pracovat s lidmi a začala jsem jako dobrovolník v Tyfloservisu. Získala jsem zkušenosti, nabídla schopnosti a dovzdělala se. Samozřejmě stále člověk musí splňovat kritéria, aby mohl jakoukoli práci vykonávat.
Co vás vedlo psát blog?
Byl Covid a lidi trávili hodně času na internetu. Sháněli se po pomůckách a radách v sociálních skupinách. Klienti se obraceli na Tyfloservis a žádali informace. Chtěli například tip na digitální knihovny nebo kompenzační pomůcky. A tak jsme pro ně psali články. Měla jsem plný počítač textů pro univerzitu a Tyfloservis, tak proč je posílat e-mailem jednotlivě, když se dá vytvořit místo se všemi informacemi najednou? S manželem jsme to promysleli, protože to on je správcem stránek a významně se podílí na jejich chodu, stejně tak na tvorbě YouTube kanálu. Trávili jsme na tom hromadu času. Když jsme natáčeli videa, nikdo nás za to nehonoroval. Vypustili jsme to do světa. Postupně jsem procházela archivy a nahrávala texty na stránky.
Začaly mi chodit zpětné vazby od samotných zrakově postižených či od maminek, které mají dítě se zrakovým hendikepem a hledají informace, podporu a ujištění, že život bez zraku není tragédie a dá se s tím kvalitně žít. Články čtou i zdraví lidé, nebo lidé s jiným typem postižení. Zjistili jsme, že náš blog je zdroj síly a inspirace.
Ta zpětná vazba je kouzelná, někdy dostávám opravdu dojemné reakce a ze všech vzpomenu třeba na pána na vozíčku a jeho nevidomou ženu, které pán předčítá mé články. Jsem ráda za všechny reakce, protože i dnes, přestože osvěta probíhá, se každý do nějaké míry setkává s nepochopením, odmítáním nebo odstrkováním. Chápu, že si zdraví lidé běžně informace o postižených nevyhledávají. To není oblíbené téma, které táhne na mainstreamu. Dokud nemá člověk osobní zkušenost, tak se o takové nezajímá. Lidé občas přistupují neomaleně, ale jsou místa, kde by člověk docela čekal důstojnější jednání, třeba na té vysoké škole nebo na úřadech. Přece když pracuji s různými lidmi, tak o nich musím mít představu a prostě se mi stane, že potkám postiženého. Nezbývá nám nic jiného než se obrnit trpělivostí, nadhledem a sebevědomím.
… A tak, jak jsou lidé různí, najdou se i negativní odezvy na Váš blog?
Samozřejmě, najdou se i „hejtři“, s tím se musí popasovat každý, kdo nějak vystupuje na sociálních sítích. Neberu to nijak osobně, někdo si prostě potřebuje rýpnout, to je dáno lidskou náturou. Už mám i svou oblíbenou „hejterku“, nemažu její příspěvky, je to o ní, směje se Linda.
Ona i špatná reklama je reklama…
Přesně tak! Ona si musí rýpnout za každou cenu, ale ostatní čtenáři samozřejmě vnímají, jak se věci mají.
Měla jsem i vulgární, agresivní lidi, ty blokuji, nebo ještě lépe, zablokují si oni mě, když jim dojdou argumenty, směje se Linda. Lidi holt pojali internet jako místo, kde je všechno dovoleno. Do očí by Vám nic neřekli, avšak za monitorem naroste jejich sebevědomí a různě Vás napadají. Kolikrát si říkám, jestli to mám zapotřebí, ale síla a množství těch pozitivních ohlasů je mnohem větší. Říkám si, že kdyby mé články měly pomoci jednomu člověku k lepšímu životu, tak to mělo smysl a stálo to za to.
Jak Vám při vytváření blogu pomáhá manžel?
Když jsem líná napsat nebo si nadiktovat e-mail, poprosím manžela. On nikdy neodmítne, ale reptá, proč nemůžu ty texty psát kratší. No nemůžu pochopitelně, jsem jako Bohumil Hrabal s jeho rozsáhlými souvětími, přičemž za každou tečkou prostě musí následovat další věta. Manžel totiž datluje dvěma prsty a je hrozně pomalý. Článek bych mu tedy nediktovala, to bych zapomněla všechny myšlenky! Díky bohu za diktafon, pěje Linda chválu na moderní technologie. Během dne si zaznamenávám inspirace a pak si je pouštím. Kolikrát jsem pak překvapena mým géniem, směje se Linda. Nemám ale ráda, když mě geniální myšlenky napadají před spaním, není totiž praktické zapínat mobil nebo budit manžela… Snažím se myšlenku fixovat a přesvědčuji se, že tohle si přece zapamatuji… a pak jsem ráno naštvaná, když nic…
To chápu, to naštve. Co zkusit mentální techniky, aby se myšlenka promítla ve snu?
No, tak něco. Na tom ještě budu muset zapracovat.
Byla byste právničkou, kdybyste viděla, nebo kdyby Vám tenkrát umožnili práva studovat?
Vzhledem k tomu, že mám ráda dokončené věci, tak asi ano. Otázkou je, zda bych se tím živila. A také vyvstává otázka, jestli by to byla výhra mít práva v Plzni. Smějeme se.
A bylo by to rodinné, pracovní či třeba trestní právo?
Byla jsem taková naivní a výřečná. Chtěla jsem obhajovat slabé a bezbranné, chtěla jsem soupeře přechytračit argumenty. Byla bych taková Ally McBealová. (Poznámka autora: právnička fiktivní bostonské právnické firmy; stejnojmenný americký TV seriál, který získal cenu Emmy a Zlatý glóbus. Konec poznámky.). Chtěla jsem být rétor, argumentátor. Bavily mě detektivky, takže asi trestní právo. Když se teď poslouchám, tak by to byl ten americký styl seriálů a nevím, jestli to v našem prostředí takhle funguje. Když dnes komunikuji se sociální poradnou, tak bych nebyla hrdinka jako Ally McBealová, ale asi bych se snažila pomoct klientům, kteří si neumí sami vyložit zákon nebo nevědí, kam se obrátit. Nedávno jsem psala článek o zpřístupnění voleb zrakově postiženým, protože komise nerada vidí dvě osoby za plentou, byť má na to člověk vyžadující pomoc, nesporné právo.
V jednom rozhovoru jste o sobě řekla, že se ráda líčíte, jste shopaholik a milujete módu. Účastnila jste se charitativní módní přehlídky. Jak jste si to užila?
Moc jsem si to užila, dvakrát! Vyhrkne Linda nadšeně. Vyzkoušela jsem si novou věc. Nádherně nás nalíčili a byla tu spousta krásných hadříků, radostně popisuje Linda svou zálibu. Obě akce organizovalo sdružení Mathilda. Ta první přehlídka se konala v nákupním centru. Potkala jsem se na ní s Gabrielou Laškovou Kratochvílovou, naší bývalou Misskou. Mohla jsem si vyzkoušet přenádherné večerní šaty od návrhářky Jiřiny Tauchmanové. Tvoří takovou vysokou módu do opery nebo na VIP akce. Pod dvacet tisíc za róbu nejdete, směje se Linda.
Nádherné novorenesanční prostory pro druhou akci poskytla Villa Pellé v Praze, architektonická perla z roku 1889 od architekta Rudolfa Koukoly. Při této příležitosti jsem poznala Ivanu Follovou, skvělou návrhářku, s níž si občas píšeme. Obléká celebrity, má skutečně nádherné modely, leč cenově jsou bohužel někde jinde. Byla tu skvělá atmosféra. Jsem ráda za tu zkušenost, protože ještě předtím jsem si myslela, že by mě bavilo být modelkou, ale zjistila jsem, že ne. Potřebuji klídek na svačinku a na kafíčko, mám ráda s přáteli dobrou kávu a dortík. Na to je život příliš krátký, aby člověk nedopřál svým chuťovým pohárkům.
Máte ráda sladké?
Úplně ne. Nekupujeme sušenky ani čokolády, ale když je dobrý moučník z kvalitních surovin, tak to mám ráda. Raději si dám poctivý domácí štrůdl nebo bábovku než umělou sušenku. K jídlu přistupuji s rozumem, nejsem popelnice. Moje mamka peče srdcem a společně sledujeme program „Peče celá země“. Myslím si, že ke všemu je potřeba cit a s ním se člověk musí narodit. Každá práce se musí dělat srdcem, pak je to znát na výkonu. Mimochodem si myslím, že lidé postrádající empatii, by neměli rozhodovat o lidech v těžký životních situacích.
Sytý hladovému nevěří…
Ano, je to tak! Musíme se vcítit do člověka v jeho kontextu a pak je možné jej pochopit. Snažím se nikdy nikoho nesoudit, protože nikdy nevím, v jaké je kdo situaci. Proto jsem opatrná na věty typu „to bych nikdy neudělala“, protože to prostě nevím.
A koneckonců, odříkaného chleba největší krajíc… Smích. Ano, přesně! A Linda se smíchem hned přidává rodinnou historku o Světlé nad Sázavou, jež se odráží v tomto rčení.
Lindo, máte pětiletou dceru Toničku. Na rodičovské dovolené byl manžel. Co Vás k tomu rozhodnutí vedlo?
S manželem jsme si srovnali praktickou a teoretickou stránku a vyšlo nám, že efektivnější bude, když doma zůstane on. Moc se na to těšil. Během rodičovské se mohl částečně realizovat v práci, v knihovně, a já jsem také pracovala na poloviční úvazek, takže mě třeba odvezli, šli na procházku, pak mě zase vyzvedli. Dojímalo mě, jak si to spolu užívali a byli šikovní. Také jsem jim pomáhala, ale oni všechno skvěle zvládali. Manžel si nikdy nestěžoval, tedy jen na to, že rodičovská skončila. Je to rodinný typ, bral by klidně pět dětí, a kdyby se u nás najednou nějaké další objevilo, byl by šťastný. Smích.
Tonička už je velká, a tak asi chápe, že nevidíte, že?
Je hodně citlivá. Myslím si, že není třeba dítě nějak speciálně trénovat. Nechávám tomu volný průběh, jen jí vysvětluji své potřeby a ona je chápe. Třeba se jí ptám, na co kouká z okna a ona mi to popíše. Nedávno mě překvapila ve školce, když jsem měla podepsat formulář. Tlumočila paní učitelce: „Maminka nevidí, musíte jí ukázat, kde to má podepsat.“ Potěšilo mě, že to chápe. Teď řeší můj samostatný pohyb: „Maminko, to tam jako půjdeš sama? Kdo tam s tebou půjde, když jde táta do práce?“ Dojímá mě to, je taková čistá, empatická, sděluje mi Linda a její dojetí dalece překonává hranice připojení přes Google Meet, ve kterém rozhovor vedeme.
Jak svůj hendikep vnímáte? Zajímala jste se někdy třeba o regresní terapii, v níž byste mohla získat nějaké odpovědi, proč se Vám to stalo? Co jste se tím naučila?
Naučila jsem se především trpělivosti. Člověk s hendikepem potřebuje na všechny činnosti víc času. V rámci oboru oftalmologie jsem očekávala, že se najde nějaká léčba, avšak přestože jde oční medicína rychle dopředu, neprozřeme všichni. Čekání mě naučilo trpělivosti, respektu a toleranci vůči světu. Já přiznávám, že nevím všechno, tak to nemohou vědět ani ostatní.
Regrese mě zajímají na teoretické úrovni, není mi to nijak cizí, ale nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela, avšak jsem milovníkem sci-fi. Neznám minulost nebo budoucnost mého postižení. Třeba to má hlubší smysl, třeba ale nemá. Ani nevím, jestli bych to chtěla vědět. Každopádně, když to takhle vesmír zařídil, tak třeba proto, abych pomáhala lidem. Beru to, jak to je. Míru pochopení a empatie člověk získá životem. Ačkoli teď si vzpomínám, že jsem v první třídě dostala pochvalu za mírumilovné empatické chování.
Kam směřujete, jaké máte vize a cíle?
Chvilka ticha. Úplně nevím, jestli člověk zná svůj směr. Chtěla bych směřovat k lepším produktům své práce. Radši si volím menší cíle. Stále je na čem pracovat, třeba v interakci s lidmi. Na tom by měl ostatně pracovat každý. Uvidíme, co přinese blízká budoucnost.
Poskytla jste hromadu rozhovorů, které si zvídavý čtenář najde na Vašem webu. Je však nějaká otázka, na kterou se Vás ještě nikdo nezeptal, a přesto cítíte, že byste ji chtěla zodpovědět?
Tak tu už jsem také dostala, směje se Linda. Já vůbec nevím, co jsem tenkrát odpověděla. Smích. Ale nikdo se mě moc neptá na něco, co je mým denním chlebem. V jednom článku jsem psala o realizaci zrakově postižených. Jeden čas jsem se věnovala abstraktní malbě. Na to se mě ještě nikdo neptal, pobízí mě šibalsky Linda.
Dobře, Lindo, co Vy a výtvarné umění?
Linda v zajetí smíchu souká větu: Ano, mám velmi kladný vztah k abstraktní malbě!
Ale neříkejte! Vyhrknu překvapeně. Oboustranný smích.
Ano, ve své tvorbě jsem zachycovala náladu, emoce. Je to svobodná tvorba, to mě bavilo. Měla jsem malou vernisáž u manžela v knihovně (v městské čtvrti) a vznikla ve spolupráci s Tyfloservisem, které zde prezentovalo svou činnost. Chodily tam zejména školy. Po čase se výstava přesunula do knihovny v centru města. Obrazy jsem nechtěla prodávat, ale zájemcům jsem některé věnovala a snad dělají radost. Teď se tomu nevěnuji, ale vím, že mám možnost se k tomu vrátit.
Co o mně ale lidi nevědí, je moje potřeba cvičit. Tak třikrát, čtyřikrát týdně potřebuji tahat dost těžké činky. Je to droga, vyplaví se endorfiny. Soukromé fitko mám doma, nějaké činky mám v obýváku, další v ložnici, jiné na balkóně. Mám od nejmenších až po dvaceti kilové. Takže tahám ty dvacítky a unesla bych i těžší, ale musím být opatrná na sítnici. A jak se mi cvičí? Dobře se mi cvičí!
Milí čtenáři, mrzí mě, že vám v reálném čase nemohu zprostředkovat Lindinu autentickou radost z jejího vyprávění o svém návykovém koníčku.
Také se s manželem těšíme, jak letos vyrazíme na dvojkolo. K zahájení sezóny už zbývá jen kolo odvést do servisu, ale to je maličkost, směje se Linda a já jim přeji mnoho šťastných kilometrů.
Lindo, byla z těch všech rozhovorů, které máte za sebou, nějaká otázka, která Vás opravdu překvapila?
Ano a nevím, co reportéra vedlo k jejímu položení. Já bych se na to nikdy nezeptala. Mluvila jsem o manželově rodičovské dovolené a najednou se zeptal na intimnosti kolem porodu. Tak na to jsem pochopitelně odpovídat nechtěla, navíc na mikrofon do rádia s cizím člověkem. Kdybych přišla povídat o porodu, tak se taková otázka dá očekávat, ale naše téma bylo o práci sociálního pracovníka.
Lindo, ptám se na konci každého rozhovoru. Co byste vzkázala lidem, kteří ztrácí zrak, nevědí a tápou?
Linda citelně zvážněla. Vzkázala bych jim hlavně vytrvat, protože zvládání všech činností se zrakovým postižením jde pomalu. Není to ze dne na den, trvá to měsíce a roky. Nepropadejte trudomyslnosti, obklopte se pravými přáteli a informacemi. Mít správné informace je zásadní.
Oční lékaři nevědí, kam lidi poslat. Pro ně to končí diagnózou, ale do duše nevidí. Tyfloservis spolupracuje s očními lékaři. Všemožných letáků už je ale tolik, že je nikdo nečte. Sociální sítě táhnou nejvíc, na Tik-Toku je nejvíc lidí, ale obsah je bohužel plytký. Já mám hodně sledujících na Twitteru, což je už pro mladé zastaralá platforma. Musím to stále sdílet a posílat, mohla bych na tom samozřejmě víc zapracovat, ale nechci to pořád někde nutit. Ale na druhou stranu si říkám, že na internetu kdekdo sdílí svoje nové nehty, svá nová ňadra a vůbec kdejakou pitomost, tak proč ne něco skutečně užitečného? Nikterak mi nevydělává, je to moje volnočasová aktivita. Věřím, že řada lidí si ten můj blog najde. Ten, kdo se na internetu nepohybuje, tak si ty informace musí najít jinak. Mimochodem mám skvělé fanoušky a moc jim děkuji. Čas je vzácný, takže děkuji každému, kdo svůj čas věnuje mým článkům.
Chcete ještě něco říct?
Já si myslím, že už jsem se úplně vyčerpala. Ne, že bych nezvládla mluvit další dvě hodiny, ale lidská pozornost není neomezená, a tak není potřeba mozek zahlcovat.
Lindo, děkuji Vám za skvělý rozhovor, za čas a nevyčerpatelnou energii, kterou jste mi věnovala a přeji Vám mnoho úspěchů v osobním i pracovním životě, ať Vás práce stále naplňuje a máte hodně pozitivní zpětné vazby.
Děkuji, taky se mi to líbilo, bylo to fajn a třeba se ještě uslyšíme, nebo uvidíme. 😊
Vznik autorských článků finančně podporuje Nadace ČEZ. Děkujeme!
