Vážení a milí čtenáři OKA,
jestli-že čekáte další rozhovor z cyklu Z OKA DO OKA, pak vás musím zklamat. Tento cyklus byl nastaven na šest článků a skončil březnovým rozhovorem s paní Lindou Albrechtovou.
Mám ovšem potřebu podělit se s vámi o hnutí mé mysli.
Když jsme s paní Benešovou utvářely koncept článků, neměla jsem absolutně tušení, co mě čeká. Zvažovaly jsme rozsah článků, výběr respondentů a samozřejmě technickou podobu. Přišlo mi to zkrátka jako dobrý nápad zkusit něco napsat – koneckonců nejedná se o publikaci, odborný článek nebo třeba seminární práci, takže napsat pár vět by snad nemusel být problém... To jsem ale ještě nevěděla, kolik materiálu z každého rozhovoru budu mít. Na článcích jsem proto trávila mnoho hodin svého času. Někdy bylo těžké se v textu orientovat, protože rozhovory probíhaly (snad) nenucenou přátelskou formou a často jsme v srdečném rozhovoru přeskakovali a různě odbočovali od tématu a nakousli tak zase něco dalšího zajímavého, abychom se pak znovu vrátili k původní myšlence. Zhodnotila bych to jako plynutí řeky, někdy byla klidnější, kánoí příjemně splavná s možností kochat se krajinou, jindy bylo třeba hbitě pádlovat na raftu po peřejích. Přesně podle nátury respondenta nebo diskutovaných témat. Naštěstí píšu všemi deseti, a téměř v reálném čase jsem stíhala zapisovat slovo od slova; v případě peřejí upomínajících blížící se splav jsem si alespoň zaznamenávala bohaté poznámky. A právě třeba dvacet stránek poznámek bylo na orientaci a formátování poměrně náročných. Na druhou stranu mi respondenti často právě v těch neformálních chvílích sdělili informace, které mě zaujaly svým nosným potenciálem. A tak vůbec by mi přišlo škoda nenabídnout vám z rozhovoru maximum.
Musím podotknout, že mi paní Benešová po celou dobu byla úžasným podporujícím průvodcem a pomocníkem nejen v technické oblasti, ale také v té tvůrčí. Vždy mi poskytovala osobní podporu, zpětnou vazbu a svůj osobní pohled na obsah i formu. Pomáhala mi s estetickou podobou a bylo-li třeba, i s gramatikou a stylistikou. Byla pro mě takovou milou cenzurou před vydáním. Děkuji Vám za to!
Vizi pro psaní těchto článků jsem měla jasnou: Nabídnout čtenářům rozhovory s těžce zrakově postiženými lidmi, kteří jsou navzdory svému hendikepu aktivní v pracovním i osobním životě, znají své silné stránky i slabiny, aktivně překonávají omezení, která jim hendikep staví do cesty a žijí vesměs spokojený a kvalitní život. Tedy psát o lidech, kteří nesedí doma v křesle se založenýma rukama jen v objetí televizoru a nežehrají na nespravedlivý osud, jakkoliv zdá se špatný.
Stanovila jsem si skromný cíl, že pokud alespoň jeden klient TyfloCentra najde inspiraci nebo motivaci vstát z křesla, vypnout televizi a jít něco, cokoliv, dělat a změnit své každodenní ubíjející rituály, mělo to smysl.
Milí čtenáři, s potěšením konstatuji, že cíl byl splněn! Stalo se to mně… První rozhovor vznikal dlouho. Chodila jsem tehdy do práce, která mě vážně nebavila, byla jsem z ní fyzicky a psychicky unavená, a nakonec ji vydatně „omarodila“. V nemoci jsem si sáhla na dno svých sil. Z léta jsem neměla vůbec nic. Dvouměsíční výpovědní doba byla šílená, chodila jsem do práce s absolutní nechutí a odpočítávala dny, kdy už tam nebudu muset. Snad stokrát jsem chtěla nadřízenému oznámit, že zítra už nepřijdu, avšak v útrpné činnosti mě držela jen slušnost vůči zaměstnavateli a konečné číslo na výplatní pásce. Neměla jsem čas ani chuť na nic jiného než se věnovat rekonvalescenci z pracovního dne. Do toho jsem ale psala články, které měly naprosto odlišný potenciál, respektive moji respondenti byli úplně někde jinde. Vykonávali práci, která je baví, naplňuje a cítí ji jako srdeční záležitost. Vnímali, že jejich práce má smysl. Ano, na tom se shodli vlastně všichni. A tak jsem si uvědomila zásadní bod číslo jedna: dělat práci, která mě baví a naplňuje, ve které cítím smysl, i kdyby zrovna negenerovala takový zisk, který potřebuji pro zaplacení složenek, protože dle vesmírných zákonů platí, že čemu věnuji pozornost, to roste a sílí. Čili pokud věnuji pozornost tomu, co mě zajímá a baví, zákonitě toho bude přibývat.
Den, kdy už jsem nemusela jít do práce, byl pro mě ohromným osvobozením. Uvařila jsem si hrnek jemného zeleného čaje, posadila se do širokého okenního parapetu našeho obýváku, pustila si relaxační hudbu a tupě zírala do pestré pozdně podzimní zahrady zalité sluncem. Věděla jsem, že už zase můžu dělat jen to, co mě baví a naplňuje, v mém případě psát články s inspirativními lidmi a věnovat se svým zájmům.
Na tomto místě mi dovolte poděkovat všem mým respondentům, kteří mi věnovali svůj čas, energii, dobrou náladu a mnoho skvělých myšlenek, mnoho radosti i poučení, pochopení, soucitu. Obzvláště si cením důvěry, se kterou mi svěřili i věci „mezi čtyřma očima“, které se pochopitelně do článků nedostaly.
Děkuji panu Milanovi, jenž přišel o zrak ve středním věku následkem pracovního úrazu. Donutilo jej to radikálně přehodnotit svůj stávající život a z velmi úspěšného výrobce chemikálií, kterému, jak říká, bylo tehdy „moře po kolena“, se stal spolumajitel malé firmy na třídění a zpracování plastového odpadu, v čemž vidí smysl. Kromě toho, ztráta zraku mu umožnila vnímat svět jinak, než jej vnímají ostatní lidé. Vidí vnitřním zrakem, což popisuje jako dar. Umí se nacítit na různé lidi, stromy, místa, vnitřním zrakem vidí jejich energetická pole, zkrátka to, co 95 % lidí nevidí. Musím říct, že naše telefonáty jsou výživné, a velmi oceňuji za prvé jeho odborný pohled vystudovaného chemika s působností v širokém portfoliu výroby, za druhé zpracovatele plastů s přesahem do komunitní i státní politiky a za třetí si cením jeho vnitřního zraku, kterým mi poskytuje, řekněme, neviditelné informace. Děkuji, Milane.
Děkuji paní Vlastě, pracovnici hradeckého Tyfloservisu. Ta se se svým hendikepem potýká od dětství a o zrak přichází postupně. Srdeční záležitostí pro ni je pomáhat svým klientům učit se Braillovu písmo a soběstačnosti. Má upřímnou radost, když klienti zvládají každodenní život a jsou díky svým dovednostem soběstačnější. Díky ní jsem si uvědomila, že není důvod otálet s výukou Braillova písma, ba naopak! Dokud ještě něco vidím, je to pro mě jednodušší. Motivuje mě velmi jemným, řekla bych vílím, způsobem, a tak jsem moc ráda v její blízkosti. Učím se první písmenka a musím přiznat, že jak jich přibývá, není to úplně jednoduché a vydatně se mi pletou, což je prý „naprosto normální“, často a velice trpělivě mě povzbuzuje Vlasta, jakmile zaslechne mé povzdechy. Je mi jasné, že ten největší kus práce mám před sebou, avšak umět číst Braillovým bodovým písmem konečně chápu jako základní vzdělání zrakově postiženého člověka už proto, že se přeci nemohu stoprocentně spolehnout na elektronické pomůcky – třeba v terénu. A jak mi bude slábnout zrak, i v domácnosti bude potřeba přistoupit k úpravám, abych v ní mohla soběstačně fungovat. Paní Vlasta je tak skvělá, že mi ukazuje značení Braillem na autobusovém nádraží, dává mi pocítit, jak v praxi funguje VPN a s neochvějnou trpělivostí mě ponouká používat signalizační hůl, jejímž vlastníkem jsem sice dlouhá léta, ale až do setkání s Vlastou jsem nenašla odvahu ji vytáhnout. Že jsem ji skutečně nepoužívala, dokazoval fakt, že gumička byla zpuchřelá a hůl nedržela pohromadě. Mimochodem, náhradní guma se dá koupit v Tyflopomůckách a nenechejte se odradit, že ji nenabízejí v e-shopu. Ano, učit se Braillovo písmo, to je soukromá, intimní záležitost. To nikdo nevidí a nemusí vědět, ale vytáhnout hůl, to je fakt výzva a stále to zpracovávám. Všeobecné pozornosti zkrátka neuniknete, s tím je potřeba se vyrovnat.
Setkáváme se ve vstupní hale náchodského nádraží a Vlasta mi nabídne rámě, že mě povede. To mi přijde úsměvné, když evidentně vidím ještě lépe než ona. Jenže Vlasta je s orientační holí mnohem rychlejší a jistější nežli já bez hole, a proto mě její tempo zaráží a trochu děsí, poněvadž co Vlasta cítí na vzdálenost hole, já nemám šanci prohlédnout očima a šlapu do neznáma. Dokonce pojímám podezření, že se Vlasta nad zemí mírně nadnáší, neboť našlapuje s neuvěřitelnou lehkostí. Ovšem já, dokud používám oči, pohybuji se jaksi „připodělaně“ a bez hole nejspíš působím opile nebo jako pod vlivem omamných látek. Vlasta říká: „Hůl je nabídka na pomoc,“ a já to potvrzuji. Naše výuka probíhá ve Střední zdravotnické škole – Evangelické akademii v Náchodě a musím říct, že všichni jsou zde naprosto skvělí, pomáhají nám a popisují prostor a rozmístění nábytku. Také jsme s paní Vlastou navštívily jednu kavárnu v Náchodě a obsluha, jakmile nás spatřila s holemi, okamžitě přišla, podržela nám dveře a dovedla nás ke stolu. Ochotně nám přečetla nápojový lístek a nabídla zákusky. Když nám přinesli naše dobroty, popsali nám, co kde máme. Vše probíhalo jako na instruktážním videu Tyfloservisu. No prostě skvělé, byla jsem z toho dojatá a chtělo se mi brečet. Poprvé jsem nemusela prosit obsluhu o přečtení jejich nabídky a vypadat jako negramot a nalepit nos na vyleštěnou vitrínu s dorty a zaslechnout jen zděšené: „No to snad…!“ Přišlo to automaticky, bylo to tak jasné a důstojné! Znáte to, když vyleštíte okna a děti nebo domácí mazlíčci vám je vzápětí upatlají? Tak podobně otráveně se může cítit někdo, kdo tu vitrínu musí leštit.
Mým dalším cílem bude naučit se bezpečně používat bílou hůl a musím říct, že při přecházení silnice si signalizační hůl již vytahuji. Cítím se přeci jen o něco bezpečněji a jen doufám, že řidiči vědí, co jim dvojím mávnutím signalizuji. Takže do blízkého budoucna využiji další kurzy Tyfloservisu. Děkuji, Vlasto!
No, kromě toho s Vlastou diskutujeme zahradu, protože její vášeň pro přírodní zahrady je i mým zájmem a chci se dozvědět co nejvíce. Jsem proto velmi potěšena, že již 27. 3. paní Vlasta přijede nabídnout své vědomosti do libereckého TyfloCentra. Máte se opravdu na co těšit, poněvadž paní Vlasta zná lecjaké přírodní fígly na vaše zahrady, přitom je to tak skromná žena…
Dále na tomto místě děkuji Láďovi Kubečkovi, kterého prvně znáte z besedy pro TyfloCentrum, a byl velice potěšen, že mi může poskytnout rozhovor pro TC. Podrobila jsem jej zvídavým otázkám z jiného ranečku a Láďa se do nich pustil naplno. Je nevidomý od narození a zároveň má významné sluchové postižení. Prožil si těžkosti v dětství, ale své vzpomínky mi sděloval zcela vyrovnaně, s úsměvem a pochopením celé situace. Naučil se nejen houževnaté soběstačnosti a životaschopnosti, ale navíc se mu otevřelo hluboké vnitřní cítění myšlenek a emocí druhých lidí. Volal mi třeba jednou ráno, co se mi to v noci dělo, že na vzdálenost třiceti kilometrů cítil mou dysbalanci. No, trefil se, řešila jsem tenkrát nepříjemnou osobní záležitost a byla z toho poněkud vykolejená.
S Láďou jsme, krom jiného, diskutovali mé znechucení z mé tehdejší práce a přivedl mě k pochopení, že člověk má poslouchat svou intuici a nechat se jí vést. I díky jeho slovům jsem se rozhoupala opustit frustrující zaměstnání.
Naučil mě, že stačí věnovat energii správným směrem a věci se pak prostě dějí samy. Pan Láďa mi byl nejen oporou v turbulentní době, ale také připomínkou, jak si znovu vzpomenout na vše, co jsem pozapomněla nebo odložila k dalšímu zpracování. Děkuji, Láďo.
PS: Láďa se vedle práce asistenta ombudsmana ve firmě Emerge znovu ve větším rozsahu vrací k milovaným masážím. Cítil, že právě k masážím ho to dlouhodobě táhne, a proto s kolegyní nově otevřeli masérský salón. Přeji Vám mnoho úspěchů a naplnění ve Vašem poslání.
Další dík patří paní Olze Šintákové. Olga je houževnatá Slovenka z hor, vrhá na mě dojem odolné horské bohyně, kterou nic nerozhází. Její síla, rozhodnost a cílevědomost byla patrná, až hmatatelná. Přiznám se, že jsem se jí trochu lekla, protože já jsem jiná. Vrozený glaukom a fakt, že o zrak přichází postupně, stejně jako potíže se sluchem, ji neodradily od studia různých oborů. Je si jistá v kramflecích svého povolání. Pracuje v hradeckém Tyfloservisu a kromě toho pořádá řadu besed, osvětových akcí, přednášek. Zabývá se zpřístupňováním cestování zrakově postiženým. Kromě toho se věnuje vodicím psům a její vybojovaná Adélka je jejím miláčkem. Olga mě pozvala na jedno setkání majitelů vodicích psů s pejsky a terapeutkou Dornovy metody pro psy. Měla jsem možnost být při ošetřování Adélky a bylo skvělé vidět, jak se dá velice snadno a rychle pomoci pejskům od pohybových potíží a od bolestí. Zajímavé bylo uvědomění, že vodicí psi mají z výkonu svého povolání specifické jednostranné pohybové obtíže. Sama nyní mám dva hafany a jednou, až nastane ten čas, budu potřebovat a chtít také vodicího psa. A zajímá mě to tolik, že jsem nedávno absolvovala kurz Aplikování Dornovy metody pro psy, protože chci umět pomoci svým pejskům, současným, i těm budoucím.
Kromě toho mě na jejím vyprávění zaujala paralela houževnatého slovenského horského vína s její vlastní osobností. Řekla bych, že jsou na tom stejně. A tak se těším na ten výhon sebevědomého bujného otužilého vína, který mi Olga slíbila ustřihnout z její milované pergoly. Těším se, až mi bujně obroste celý plot. Olze jsem navíc vděčná za její posvátnou větu: „Člověk je zajímavý až tehdy, když si myslí, že je zajímavý.“ Děkuji, Olgo!
Další skvělá ženština byla paní Andrea Tkáčová, dobře ji v TyfloCentru znáte. Andrea se narodila s postižením zraku, ale definitivně o něj přišla v dětství. I přesto studovala, vrcholově sportovala a cestovala. Je cílevědomá a těsně před porodem své dcery absolvovala náročnou jazykovou zkoušku - jazyky jsou jejím koníčkem. Je kreativní, baví ji keramika, od dětství se pohybuje mezi zvířaty. Obdivuji především její odvahu stoupnout si na kopec a šusem se řítit někam dolů bez zrakové kontroly…
Hojně využívá dostupné kompenzační pomůcky a říká, že dnes jich je již celá řada a umožňují žít kvalitní život. Všeobecně mě a čtenáře Andrea utvrzovala, že zrakový hendikep není nic hrozného a dá se s ním žít úplně normální život.
Pracuje pro NF Mathilda, pro něž pořádá osvětovou činnost pro veřejnost, a také pro SONS. Osvětu vnímá jako smysluplnou činnost a na vlastní kůži poznává, že začíná sklízet plody své práce.
Velice mě zaujala svou schopností echolokace, kterou využívá v orientaci v prostoru, a dala naději, že je možné se ji naučit, budeme-li vnímaví. Rozhovorem s Andreou jsem dosáhla vnitřního klidu, že život bez očí je v pořádku a že se nic tak hrozného neděje. Děkuji, Andreo.
Poslední rozhovor mi poskytla permanentně veselá Linda Albrechtová, která o většinu zraku přišla za dramatických okolností před maturitou, což jí ale nezabránilo dostudovat se až k doktorátu. Linda před časem uskutečnila online besedu pro liberecké TyfloCentrum. Pracuje v plzeňském Tyfloservisu, kde pomáhá klientům podobně jako paní Vlasta a Olga z Hradce Králové. Je majitelkou „literárního střeva“, a tak píše a píše. Lockdownová doba ji inspirovala založit blog a YouTube kanál, kde si v mnoha jejích příspěvcích přečtete nejen její životní zpověď, ale zjistíte řadu praktických tipů a doporučení pro lepší život zrakově postižených lidí. A taktéž, stejně jako já, se zabývala myšlenkami, zda články bude někdo číst, zda to někoho osloví, zda to má vůbec smysl… Linda mi k tomu řekla, že každý článek si najde svého čtenáře. Na závěr jako pěkná tečka za tímto cyklem mi utkvěla Lindina myšlenka, že i ona má shodný cíl ke svým článkům na blogu, a to: „Pokud v mých článcích najde inspiraci jediný člověk, má to smysl.“ Pomyslný kruh se uzavřel. A tak, Lindo, i Vám velmi děkuji za Vaše myšlenky, protože jsem pochopila, že to celé jsem psala především pro sebe. Jako bych si vytvářela svůj vlastní terapeutický projekt „na míru“.
Ten přes půlroční vývoj mi dal opravdu mnoho poznání a pochopení. Člověk potkává přesně ty správné lidi ve správný čas, a tak, jak jsem v průběhu rozhovorů procházela sebepoznáváním, potkávala jsem přirozeně ty správné respondenty, kteří mě krok za krokem posunovali na mé cestě poznáním, zodpovídali mi mé vnitřní nezodpovězené otázky a takříkajíc zvedali mě z toho křesla se založenýma rukama. Ne tak doslovně samozřejmě, navenek jsem aktivní člověk s řadou zájmů, ale schoulená v křesle jsem se krčila ve své hlavě s mnoha otazníky a vykřičníky, s nejistotami a obavami. Ještě před psaním článků jsem byla v ohromné opozici vůči svému zrakovému hendikepu, nechtěla jsem o něm moc mluvit, styděla se za něj a už vůbec jsem se s ním nechtěla veřejně prezentovat. Byla jsem na něj naštvaná a rozhodně jsem jej nepřijala jako „danost“ (jak o něm mluví třeba Andrea).
„Já že mám být slepá? Tak to zapomeň! Bílá hůl? No to nikdy! Nebudu ji potřebovat. Braillovo písmo? Proč? Tak hrozné to se mnou nikdy nebude. Kompenzační pomůcky? Hm, jsou fajn, ale já se vyléčím,“ odehrával se mi bouřlivý souboj v hlavě. A čím větší strach z neznáma, tím samozřejmě větší opozice. Co dosud nemám zpracované, je obava ze závislosti na něčí pomoci, chci být soběstačná a samostatná, no a právě toho se chytla paní Vlasta, protože přesně ty kurzy, které Tyfloservis nabízí, k soběstačnosti vedou a já nebudu muset čekat, až mě někdo vyzvedne a někam převeze, až mě někdo převede přes frekventovanou silnici, až mi někdo něco přečte, až mi někdo zapne troubu, až mi někdo navlékne nit… až někdo něco… Někdy se ošklivě utrhnu na partnera, proč nechce jet se mnou do zahradnictví (když právě přijel z práce a má hlad) a obhajuji se, že neví, jaké to je čekat na něj půl dne, nebo dva dny, nebo týden, až se mu konečně bude chtít. Přitom jsou i jiné možnosti, jak bych si to mohla zařídit sama, bez něho, kdybych uměla používat hůl a vydala se tam sama. Ano, já vím, je to úsměvné a pracuji na tom. 😊
Hlavně jsem si uvědomila, že se konečně nemusím chtít vyrovnávat zdravým lidem a za každou cenu se integrovat do zaměstnání mezi zdravé lidi a jako zdravá se tvářit. Zažila jsem to snad tisíckrát. Když člověk nechce přiznat světu svou slabost a fakt, že něco nezvládá, a o pomoc si neřekne, nemůže čekat, že ostatní lidé jsou věštci a vědí, co potřebuje. Dokud hraji zcela samostatnou neohroženou bojovnici Xenu, která všechno zvládne, a přitom (promiňte mi ten výraz) „hubou drhnu zem“, jen abych odevzdala sto procentní výkon a dokázala, že můžu pracovat stejně dobře jako zdraví, a to i za cenu nesmírné únavy a vyčerpání, protože já kompenzační pomůcky před lidmi přeci používat nebudu, ne?, tak se nemůžu divit, že mi nebude pomoženo, když sama o pomoc nepožádám a tvářím se při tom náležitě hrdě a důstojně. Kdo by chtěl pomáhat Xeně, když všechny porazí sama? Najednou mě to trklo! Přijetí nemoci neznamená sebelítost! Vždyť nemusím být za každou cenu tou silnou hrdinkou beze slabin. Přijetí neznamená litovat se a fňukat, stačí říct: „Omlouvám se, ale tohle nezvládnu, potřebuji vaši pomoc.“. Ach, to ego… Směji se sama sobě. 😊 Svou zatvrzelost jsem si vypěstovala nejspíš tím, že mám sice svou zrakovou vadu od dětství, ale velice dlouhou dobu se o ní nevědělo a začala jsem ji řešit až v dospělosti, kdy už jsem si s běžně dostupnou korekcí nepomohla.
A samozřejmě i já jsem zažila různé ústrky a posměch jak ve škole, když mi oční lékařka navyšovala dioptrie, a i přesto jsem pořád špatně viděla, zaměňovala písmena, číslice a barvy, tak později v zaměstnání (to by člověk neřekl, jak mohou být někteří vzdělaní kolegové zlí – a představte si – v sociálních službách, kde je empatie v popisu práce!). Dokud jsem neměla v rukou papír, že skutečně mám nějaký problém, nikdo se se mnou nemazlil. No, on koneckonců ani ten papír není zárukou, že k vám kolegové budou ohleduplnější a budou vám ochotni vyjít vstříc. Sytý hladovému nevěří, zjišťuji stále dokola. A nejspíš proto jsem se skrze všechny ty křivdy tak zatvrdila a nechtěla přiznat slabost, protože slabost je nezpracovaná bolest. Ano, a díky mým respondentům dnes nahlížím trochu jinak, byť přerod v hlavě chvíli trvá a ještě potrvá. Stále je na čem pracovat a učebních lekcí máme nespočet. Přes to všechno nepříjemné jsem bytostně přesvědčena, že na úrovni duše jsem si svůj život s hendikepem vybrala a věděla jsem, do čeho jdu a proč. Teď se jenom musím rozpomenout, jaké odpovědi jsem si z tohoto života chtěla odnést, jaký je můj učební plán. 😊
(Mimochodem, právě přišla má devítiletá dcera ze školy a zcela spontánně, aniž by věděla, co právě píši do počítače, mi říká: „Mami, nekoukej, co bylo za tebou, ale koukej, co je před tebou…“ Abyste věděli, ona je taková naše malá senzibilka, umí „číst mezi řádky“ a naciťovat nejen naše myšlenky a emoce.)
Zpátky tedy k původní myšlence. Začínám teď chápat, že naopak vytáhnout bílou hůl může být projevem síly a sebevědomí… protože mít tu odvahu světu ukázat, že špatně vidím, a přesto se sama pohybuji venku, to už chce něco vnitřní síly. Přerod od zmateně či podnapile působícího „zbabělce v anonymitě“ k „soběstačnému těžce slabozrakému s holí“ bude vyžadovat jisté vnitřní úsilí a překonání svých vlastních předsudků, ale věřím si, že nastupuji správnou cestu.
Svou potřebou anonymity jsem se chtěla vyhnout zejména lítosti: „Ach, to musí být strašné,“ nebo: „A to budete slepá?“, protože jsem sama neměla zpracovanou sebelítost.
Nechtěla jsem být konfrontována dokola se opakujícími otravnými dotazy typu: „A dá se to nějak léčit?“ nebo: „To asi není tak hrozné, když někdy hůl máte a někdy ne?“. Nejlepší je ovšem hláška: „Vy to stejně jen hrajete kvůli invalidnímu důchodu.“ Tak to se člověk vážně pobaví v době moderní diagnostiky, s focením, skenováním a měřením vzrušivosti sítnice…
V neposlední řadě jsem nechtěla absolvovat nevyžádanou pomoc a také jsem měla strach z posměšků puberťáků či z řečí babek stojících přes silnici a bavících se na můj účet.
A především jsem se chtěla vyhnout případným chuligánům, kteří by chtěli zkusit okrást a napadnout slabozrakou ženu. Ano, toto všechno já prostě ve svém životě nechci a své zrakové postižení jsem v sobě uzavřela jako třináctou komnatu. Zákaz vstupu! A jelikož naše strachy přivolávají právě to, čeho se obáváme, je nutné zaujmout pozitivní postoj. Díky postupnému přerodu v mé hlavě, který byl odstartován šesti rozhovory se skvělými lidmi, kteří mi ukázali, že objektivně mají horší zrakové funkce než já, a přesto jsou v pohodě, jsem konečně (!) začala používat kamerovou lupu na zkoušky sboru, protože noty ani text už bohužel neukoukám. Tedy poprvé veřejně, nikoli jen doma nebo tajně na zastávce s jízdním řádem.
A najednou pohled dalších pětadvaceti lidí zdá se být tím nejmenším problémem. Při práci s kamerovou lupou podstupuji nemilosrdný zápas s papírem A3, v případě delších písní i několika, a snažím se ve vzduchu udržet lupu na správném notovém systému, pozorovat všechny noty, především ty své, text a dynamické značky; a někdy je nutné si do not, na přání sbormistra, zapsat i nějakou poznámku. S politováním si utvářím neblahý dojem, že malá kamerová lupa asi nebude tím nejvhodnějším nástrojem na rychlé pohotové čtení notového zápisu, protože při požadovaném zvětšení se mi na displeji stejně zobrazí jen malá část a při otáčení stránek se ztratím úplně. Nicméně pár spolu zpěváků pozorujících mé „donkichotské“ zápolení a vida, že mi ani lupa neposkytuje „to pravé ořechové“, se rozhodlo být ke mně milejšími. Mé křečovité snažení v nich vzbudilo empatii a zájem mi pomoci a například paní Bohunka mi najednou sama od sebe pravidelně nabídne rámě, vede mě v neosvětlené cestě k autu, popisuje schody, dovede až ke klice spolujezdce, dokonce mi zastaví až před domem a já jsem za její pomoc skutečně vděčná. Dokud jsem nepoužívala lupu, zastavovala jen na začátku ulice, aby si nezajížděla, a rozhodně mi nic neulehčovala. Paní Alenka mi zase baterkou svítí na cestu. Tedy ano, pokud člověk přizná, že potřebuje pomoc a nemá-li kolem sebe jen sebestředné pitomce, pak je většina lidí, nebo alespoň část, ochotna pomoci. Vtipné je, že na zkoušce sedím právě vedle jednaosmdesátileté Alenky, která vidí dobře, ale zato jedním uchem špatně slyší. Jsme taková úsměvná dvojka. Já jí neustále tlumočím sbormistrovy pokyny, od kterého taktu máme zpívat a ona mi to ukazuje v mém přepsaném zvětšeném textu (za předpokladu, že melodii už bezpečně znám zpaměti). Používám i gesta rukou a ona je chápe a mně zase musí všechno říct. Naučily jsme se spolupracovat. Předsedkyně sboru mi poděkovala za mou trpělivost stále Alence pomáhat, protože je to osobně i služebně nejstarší členka sboru, přitom jsme si tak nějak zbyly.
Chci ještě podotknout, že mezi čtenáři těchto rozhovorů nebyli jen zrakově postižení, nýbrž i zdraví lidé, a právě od nich jsem hojně slýchala neskrývaný obdiv síly a odhodlání mých respondentů.
Cyklus Z OKA DO OKA skončil a já děkuji všem, kteří dali vzniknout tomuto projektu; TyfloCentru Liberec a Nadaci ČEZ, která se rozhodla tento projekt finančně podpořit. Dovolte mi touto cestou také poděkovat členům mé rodiny za trpělivost a vytrvalou podporu. Partnerovi vděčím také za trpělivé odstraňování stále dokola se opakujících technických potíží s počítačem. Chyba se nejčastěji nalézá mezi monitorem a židlí. 😊
Ačkoli nyní již budu psát bez honoráře, nevadí mi to. Myšlenky získané od respondentů nesou poslání a stojí za to předat je dál. Mám tipy na další skvělé „zrakáče“, které budu chtít vyzpovídat a přinést vám jejich příběh. V naší republice je odhadem 200 000 lidí s těžkým zrakovým postižením a jsem přesvědčená, že se mezi nimi najde celá řada pozitivních sebevědomých a aktivních lidí, kteří svým přístupem mohou motivovat nejen mě, ale kohokoli dalšího zvednout se z křesla a vykročit k soběstačnému a důstojnému životu.
Milí čtenáři, děkuji vám za Vaši pozornost, podporu a zpětnou vazbu.
Lucie Fialková
e-mail: