Milé čtenářky, milí čtenáři časopisu OKO,
je mi potěšením seznámit vás se živelně „ukecaným“ pětačtyřicátníkem, pro něhož je život bez humoru jako dýchání bez kyslíku. Během telefonátu mě obšťastnil velkým množstvím vtípků, které napasoval ke konkrétnímu tématu. Musí jich mít v zásobě nespočet, tenhle chlapík musí mít obdivuhodnou paměť!
Lukáš Treml je od patnácti let zcela nevidomý, popisuje to jako „absenci tohoto smyslu“. Dá se to těžko předat a těžko pochopit, když člověk nemá tu zkušenost. Jako když Vám useknou ruku a pak se Vás ptají, jestli tou rukou cítíte tu zeď drsnou či hladkou, teplou či studenou, odpovídá Lukáš na otázku o životě beze zraku.
Lukáši, když jste do patnácti viděl a najednou přišla tma, tak to musel být šok, a zrovna v době, kdy jste se měl rozhodovat o budoucím povolání, je to tak? Šok to byl. Byl jsem tenkrát na konci prvního ročníku gymnázia, kde jsem byl pro další studium nehezky odmítnut. Dal jsem si rok pauzu a v tom čase absolvoval všechny kurzy, které tehdy nově založený Tyfloservis nabízel, takže Brailla, chůzi s bílou holí, sebeobsluhu. Byl jsem jedním z jejich prvních klientů. Získal jsem tenkrát první počítač, který pro zrakově postižené byl k sehnání, a měl nastoupit na speciální gymnázium, ale nakonec jsem měl neuvěřitelné štěstí, protože mamka byla oční lékařka, a to fakt dobrá. V té době do její ordinace přišla ředitelka jiného gymnázia a po rozhovoru s mamkou nabídla studium na jejich škole, takže jsem přestoupil a jako jediný zrakově postižený tehdy vystudoval toto běžné gymnázium. Potom jsem si střihl VOŠ sociálně právní v Praze a na tuto školu nedám dopustit. Kladla velký důraz na praxi, takže jsem si prošel sociální práci od kojeneckého ústavu až po krematorium. Studijně jsem v té době navštívil 12 věznic, půl roku jsem působil na Palatě – v Domově pro zrakově postižené seniory, dalšího půl roku ve Speciálně pedagogickém centru, studijní praxi jsem získal také v Tyfloservisu a v neposlední řadě jsem si vyzkoušel práci s drogově závislými nebo s imigranty. Byl jsem ve škole jediný zrakově postižený a navíc muž, takže děvčata si mě hýčkala, směje se šibalsky Lukáš.
Kam Vás tato škola nasměrovala?
Nastoupil jsem do Palaty, Domova pro zrakově postižené seniory jako sociální pracovník. Kolegové ke mně byli velice vstřícní. Kapacita zařízení byla 150 obyvatel s průměrným věkem 85 let. Měl jsem na starosti zejména kompenzační a reedukační pomůcky. Pracoval jsem také na kulturním vyžití seniorů, jezdili jsme na výlety a za památkami. Kromě toho jsem se tam také věnoval úpravě prostředí, poněvadž tam tehdy probíhala rekonstrukce, takže jsem v život uvedl řadu drobností, jako jsou stojánky na ubrousky a označené pepřenky, ale především kompletní orientační systém v celé budově. Nainstalovala se Braillem označená opěrná madla a část zařízení křižovaly vodicí linie. Lukáš se zponenáhla rozesměje a v záplavě dobré nálady mi vypráví zážitek z výletu vltavským parníkem: Čekala nás tříhodinová plavba s výkladem památek ve směru do Troji. Samozřejmě jsem se připravil, dokonce jsme pořídili ozvučený systém s reproduktory, přenosnými sluchátky a mikrofonem, … jenže plavební komora byla ucpaná a my museli plout druhým směrem, tedy do Velké Chuchle, pročež jsem náhle improvizoval a vyprávěl o památkách, o kterých jsem nic nevěděl. Zapojil jsem klienty a řada z nich naštěstí věděla, směje se Lukáš při vzpomínce na prekérní situaci a dodává, že ho tato práce naučila pečlivě si zjišťovat všechny informace, důkladně plánovat a mít vždy v zásobě plán B a raději i C. Kromě toho jsem při práci se seniory pochopil, že je žádoucí rozlišovat fyzický a mentální věk, byli tam totiž i velmi aktivní lidé přes stovku. Také jsem tu získal dovednost komunikovat jiným způsobem a musel se srovnat s faktem, že klienti, které jsem znal a oblíbil si je, odchází. No a v neposlední řadě jsem poznal pár bývalých šlechticů. Někteří jimi byli tělem i duší, svému postavení dělali čest a slávu a skutečně vystupovali s jistou noblesou, v jiných by se ovšem člověk ani při nejlepší vůli modré krve nedořezal. Lukáš v dalších letech úspěšně vystudoval na Univerzitě v Hradci Králové Speciální pedagogiku, o něco později ještě Pedagogiku volného času a Učitelství pro střední školy.
Takže věčný student, s tím se potkávám poměrně často, směji se.
Ano, ano, kucká se smíchy Lukáš a pokračuje: Samozřejmě jsem během studia pracoval, nejdříve v běžné kavárně.
V běžné kavárně? Bylo to těžké?
Všechno jsem se musel naučit, i komunikaci s kolegy a zákazníky, ale lidé ke mně byli velice slušní. Výzvou však byla práce s párou, abych se neopařil. Měl jsem pár popisků v Braillu a používal indikátor hladiny. Při placení se mi osvědčila šablona na bankovky. České mince jsou upraveny pro lidi se zrakovým postižením, protože nominální hodnota odpovídá velikosti mince a je na nich přehledný systém hmatového označení hran. Tehdy se nad výrobou přemýšlelo. To se například s eurem nedá srovnat. Pracovně jsem se pak přesunul do Knihovny města Hradce králové s pobočkou KTN a zde jsem působil 10 let. Na výsledek své práce jsem hrdý. Zdařilá rekonstrukce proměnila továrnu na mykanou přízi, později sklolaminát, na moderní knihovnu s kavárnou a galerií. Měli jsme možnost uzpůsobit ji pro zrakově postižené od A po Z. Najdete tu hmatové piktogramy, vodicí linie, haptickou mapu značenou hmatovou latinkou a Braillem. Například jen stovky hodin jsem věnoval značení desetitisíců cédéček do bodového písma, takže dnes si na obalu Braillem přečtete všechny údaje bez nutnosti poslechu. Orientace ve zvukových nosičích je tak nyní velmi rychlá. Naše snaha o zpřístupnění knihovny byla v září 2016 oceněna certifikátem Standart Handicap Friendly pro osoby se zrakovým postižením, který knihovna získala jako 3. v České republice, sděluje mi Lukáš potěšeně.
Lukáši, v Hradci Králové jste žil 12 let, teď jste znovu v Praze. Je přívětivější pro zrakově postižené?
Jsem trošku pragocentrista, Prahu mám rád a vyznám se tu. Je velice vstřícná, jsou tu menší problémy s dopravou, všechny služby jsou dostupnější. O to víc mě pak mrzí, když za nepřístupností stojí jen lidský faktor. Devět let jsem totiž pracoval ve společnosti Dinasys, která se zabývala kompletním zpřístupňováním institucí, památek, služeb a dopravy, vytvářeli jsme komplexní navigační systémy, hmatové mapy, majáčky, školili zaměstnance. Velice zdařilá realizace je například v Pražské botanické zahradě, kde kromě velkých cedulí a Braillova písma naleznete také ozvučené sloupky, které po doteku přenesou zvukovou nahrávku do zapůjčených sluchátek, dokonce k několika lidem najednou. Funguje to na principu vodivosti předmětů, ale je to naprosto bezpečné, směje se Lukáš, když v telefonátu uslyší mé překvapení. V České Lípě jsou zase například hmatové mapy a majáčky na památkách. A právě zkušenosti mi ukázaly, že když se chce, jde to, a že půlka kolaudátorů neví, o čem zpřístupnění vůbec je. Devadesát procent budov se potýká s nevhodně označeným schodištěm, dokonce potkávám instalované značení Braillem vzhůru nohama, nebo se setkávám s majáčky, ke kterým nikdy nevedla elektřina, sděluje mi Lukáš roztrpčeně. Nyní, v současné době pracuji pro zájmový útvar Spolu s vámi, a kromě jiného děláme také kontroly budov a rozsáhlé audity zpřístupnění úřadů a společností. Máloco u mě projde, snažím se používat selský rozum a chci, aby se věci dělaly pořádně, aby to vůbec mělo nějaký smysl. Dnes máme takové technologické možnosti, a proto mě štve, když lidé věci nepromyslí nebo dokonce odfláknou. Přeci kdyby se to pořádně udělalo rovnou při stavbě, bude to levnější a jednodušší, než později hledat řešení, znovu bourat a dodatečně instalovat. Který architekt zná dobře vyhlášku 398/2009 Sbírky? (Poznámka autora: Vyhláška o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. Konec poznámky.) Z veselého a vtípky chrlícího Lukáše pojednou sálá oprávněné rozhořčení a líčí mi další zkušenost: Třeba s Markétou Oličovou, dnes grafickou designérkou a mou bývalou kolegyní, jsme vymysleli typ univerzální hmatové latinky pro značení veřejných míst. Byla to její diplomová práce, což je poněkud vtipné, když nevidomý dělá oponenta na grafické škole, znovu se usmívá Lukáš. Hmatové písmo se jmenuje Tactuse Type a naším logem bylo „Tactus není kaktus, nebojte se dotknout“. Markéta získala Národní cenu za studentský design 2018, písmo se dokonce dostalo do vyhlášky Správy železniční dopravní cesty… ale bohužel se nepoužívá a zůstalo jen „na papíře“. Je těžké vymyslet něco univerzálního, ale jsem přesvědčený, že hmatová latinka by našla uplatnění. Testovala se na osmdesáti zrakově postižených lidech a myslím, že Tactuse univerzální je. Mohou jej používat i lidé bez znalosti Braillova písma, taktéž slabozrací, neboť písmo je zhotoveno v kontrastních barvách. Využijí jej i lidé s kombinovaným postižením, děti či senioři. (Poznámka autora: odkaz na Článek o Markétě Oličové a jejím písmu. Konec poznámky.) „Už pět let děláme práci, která nám dělá radost, vzděláváme se, posouváme své individuální hranice, abychom naplnili své poslání.“ Tímto výstižným souvětím se na svých webových stránkách prezentuje sociální podnik zrakově hendikepovaných Spolu s vámi, zájmový útvar, pro který Lukáš pracuje a o kterém se již zmínil v souvislosti s kontrolami bezbariérovosti pro zrakově postižené lidi.
Lukáši, co o své práci můžete říct?
Jsme skupina deseti nevidomých a slabozrakých s pěti vodicími psy, kteří pořádají odborné semináře pro úřady a instituce, naučné workshopy pro děti a individuální či skupinové návštěvy seniorů v domácnostech nebo v pobytových zařízeních. Pořádáme osvětová školení pro úředníky, zdravotníky, pracovníky v pomáhajících profesích, ale pracujeme i s firmami, které mohou mít a mají zrakově postižené za své klienty. Snažíme se jim předávat základní přístupy ke zrakově postiženým a principy správné komunikace, demonstrujeme je v jejich konkrétní praxi. Vytváříme tak „školení na míru“. Hodně mě baví návštěvy seniorů, aktivizujeme je, připravujeme přednášky na různá témata a k nim hledáme i písničky. Z proběhlých zmíním třeba zajímavé přednášky o chlebu, o koních nebo o mlýnech. Představte si, že jsem dohledal asi 80 písniček s mlýnskou tematikou. Řada našich klientů vyrostla na vesnici a při přednášce a zpěvu zavzpomíná na šťastné roky svého života. Já jako městské dítě o tom většinou nic nevím, a tak mě baví zjišťovat si informace. Teď se připravuji na přednášku o sportech, k tomu už mám co říct i z vlastní zkušenosti, směje se Lukáš. Zábavné jsou i workshopy pro děti. V rámci přednášek nám rukama prošly tisíce dětí se všemi jejich všetečnými dotazy. Během dvouhodinových programů s pomůckami a se psy si děti pomocí simulačních brýlí nebo klapek vyzkouší různé zrakové vady, seznámí se s různými pomůckami, s chůzí o bílé holi, učí se vést a sledují, jak vodí čtyřnozí profesionálové. Zábavnou formou se mohou naučit i pro ně využitelné věci – třeba orientaci a pohyb ve tmě bez baterky, a o Braillovu písmu říkáme, že se může stát tajnou šifrou nebo neviditelným tahákem, směje se Lukáš. Navštěvujeme i příměstské tábory a školní družiny, za symbolický poplatek jezdíme po celé republice, všude, kam nás pozvou, od mateřských škol po vysoké. Základním školám se náš program může hodit třeba do občanské výchovy, středním do základů společenských věd a připravujeme semináře i pro studenty vysokých škol, aktuálně teď spolupracujeme s Jihočeskou univerzitou, kde učíme například budoucí zdravotní sestřičky správně a důstojně pracovat se zrakově postiženým pacientem. Myslím si, že dnešní mladá generace je hodně odpojená od reality a mobil vnímá víc než spolužáka v lavici, natož učitele. Náctiletí žijí virtuální životy a na ulici mají problém kohokoli oslovit, už vůbec ne člověka s hendikepem. Já nechci, aby nám pomáhal každý a za každou cenu a aby to byla společenská povinnost, norma. Svou prací usiluji o to, aby nám pomáhal jen ten, kdo opravdu chce, zato poučeně. Zábavnou formou se snažím dětem přiblížit náš svět a naučit je, jak nás oslovit a pomoci nám. Vloni jsme za svou práci obdrželi pár cen, a nejen proto si myslím, že má smysl v této činnosti pokračovat. Nejlepší odměnou totiž je, když se i po letech někam vrátíme, lidé si nás pamatují, správně nám nabídnou pomoc a jednají s námi informovaně. (Poznámka autora: ZDE najdete odkaz na webové stránky sociálního podniku. Konec poznámky.) Lukáš také kromě osvětové činnosti spolupracuje s památkáři na zpřístupňování památek a překvapuje mě informací, že jedna plechová cedule v Braillu stojí pouhých 250 Kč. Hrad Svojanov je pro nás skvěle zpřístupněn. Sami si můžeme projít některé okruhy s ozvučenými hmatovými modely. Mimochodem v hradu straší a osobně doporučuji návštěvu mučírny, směje se Lukáš. Skvělá spolupráce je také s kastelánkou hradu Rotštejn, paní Hanou Talli Hlubučkovou. Vytvořili jsme hmatovou stezku s hmatovými modely a napojil jsem je na KTN, takže to bude kombinované. Ročně navštíví Rotštejn několik set zrakově postižených, včetně návštěvníků ze zahraničí. Stezka je velice oblíbená. Také spolupracuji s ČVUT, vymýšlíme nové pomůcky, zejména pro zrakově postižené seniory. Zmínil bych Reprobooktor, což je čtečka elektronických knih, a je konstruovaný právě pro seniory. Bonusem je rádio, televizor a hodiny. Zařízení zohledňuje snížené motorické schopnosti seniorů, a proto je ovládáno velkými knoflíky, je možné jej propojit s počítačem, disponuje výstupy USB a pro sluchátka. Myslím si, že vzhledem ke své jednoduché ovladatelnosti by Reprobooktor mohl najít uplatnění také u pacientů s neurologickými poruchami. V současné době hledám investora, aby se zařízení mohlo začít vyrábět pro širokou veřejnost. Další zajímavou pomůckou jsou interaktivní multifunkční destičky, které umí sloužit nejen ke společenským hrám typu „lodě“, ale výborně slouží jako výuková pomůcka k orientaci v budovách. Nevidomí, kteří se například chystají do lázní, se mohou předem seznámit s lázeňskou budovou, se svým pokojem a mohou si natrénovat trasy z pokoje do bazénu, do masérny, jídelny a tak dále. Na podobném principu jsme vytvořili asi metrový model zámecké budovy, v níž sídlí Palata, a v budoucnu by měl být umístěn přímo v zařízení. Jednotlivá patra budovy budou „vysouvací“, bude možné hmatem prozkoumat půdorys budovy a díky připojení k počítači a senzorům v modelu se dozvíte i kompletní informace o prostoru. Věřím, že model velice usnadní, zejména nově příchozím klientům, adaptaci a orientaci v zařízení.
To zní skvěle!
Kromě toho mě baví origami, je to můj velký koníček – origami je matematika a počítání s přesahem do říše fantazie a představ. Lukáš se pojednou rozesměje a líčí mi, že z origami vymyslel a složil Řád Zlatého netopýra, který bude zdobit kolegyně z kavárny Potmě poslední červnový týden v Hradci Králové pod záštitou Tyfloservisu. Je to velice realistický netopýr na spínacím špendlíku. Přijde mi to trefné, usmívá se Lukáš.
Lukáši, jak jste se k origami dostal?
Mým inspirátorem je Jirka Mojžíšek, zabývá se programováním a logikou. Má frézu a 3D tiskárnu, vymýšlí a vyrábí nespočet pomůcek pro zrakově postižené, hry a hlavolamy a mnoho dalších věcí, které se dají koupit v Tyflopomůckách. Kromě toho skládá úžasné složité modely z origami! Vymyslel spoustu věcí, je to takový český Leonardo da Vinci a teď si mimochodem staví harfu, vystudoval totiž konzervatoř, nešetří Lukáš chválou letitého kamaráda.
Lukáši, pojďme prosím k té Kavárně Potmě, co mi o ní můžete říct?
Jak už jsem řekl, pořádá ji hradecký Tyfloservis a je to skvělá aktivita. Po tři dny v roce si pronajmeme a zatemníme gotický prostor na hlavním náměstí se čtyřiadvaceti místy k sezení. Zákazníci kavárnu navštěvují po hodinách. S klapkami na očích je zavedeme na místo, usadíme, popíšeme prostor a věci na stolečku, dáme do rukou nápojový a jídelní lístek, který je popsán Braillem, hmatovou latinkou a také vybaven „in natura“ symboly, což jsou třeba zrnka kávy nebo sáčky s čajem nalepené na papíře. Každý den je v kavárně živý program, který zajišťuje nějaký zrakově hendikepovaný host – zpěváci, spisovatelé, sportovci, takže během posilování těla konzumací kávy a dobrot lidé oblažují svého ducha poslechem vyprávění o životě se zrakovým hendikepem, autorského čtení či hudby. Mezi našimi hosty nechyběl právě zmíněný Jiří Mojžíšek, zpěváci Matěj Žaloudek a Radek Žalud nebo paní Pavla Kovaříková - básnířka, malířka, spisovatelka, překladatelka a bývalá velice úspěšná vrcholová sportovkyně. Míváme tam studenty speciální pedagogiky na praxích. Asi 10 minut před koncem se kavárna rozsvítí a zájemci si mohou prohlédnout celý prostor a vystavené pomůcky pro zrakově postižené. Účastním se toho minimálně 20 let a stále je velký zájem, vždy máme asi devadesátiprocentní naplněnost. Vloni jsem strávil tři dny ve fraku jako vrchní, směje se Lukáš.
Jak řešíte placení?
Zkoušíme různé systémy. Někdy to zvládneme ještě za tmy, jindy až při světle, všeobecně to však vede k vysokému zájmu návštěvníků o život lidí beze zraku. Většinou jsou po rozsvícení hodně překvapeni svou zkreslenou představou o velikosti prostoru. Také se mi stává, že odvádím návštěvníky na temnou toaletu, to pro ně bývá velkým zážitkem. Kavárna Potmě je skvělá nenucená, leč intenzivní zážitková osvěta.
Cítím z Vás nadšení, Lukáši, to vás hodně baví, že?
Jo, to je příjemná záležitost. Probíhá v době konání Mezinárodního divadelního festivalu, a ještě sídlíme na frekventovaném náměstí s velice zajímavým gotickým podzemím, tak si umíte představit tu atmosféru, líčí mi Lukáš, dodává, že návštěvníků je opravdu hodně, a zve mě na „Skotačení ve tmě“, což, milí čtenáři, není nic jiného než motto letošní Kavárny Potmě.
Lukáši, slyšela jsem, že máte zajímavou zkušenost právě z kavárny, kdy jste se dorozumíval s neslyšící kolegyní. Jaké to bylo?
Ano, to byla skvělá zkušenost, směje se Lukáš. Pracoval jsem tenkrát v té Kavárně v Kopečku a jednoho dne jsme se sešli na pracovišti jen já a neslyšící Lucka. Bylo potřeba se na všem domluvit. Lucka relativně dobře odezírala, avšak nezvládala skloňovat a časovat, no a já pochopitelně neměl zpětnou vazbu, zda mi rozumí. Takže jsme nejdříve zkoušeli psát do dlaně, na záda, a kromě toho, že jsem Lucii dvakrát téměř rozepl podprsenku, to nebylo nijak zvlášť účinné. Studoval jsem sice speciální logopedii a ovládal taktilní Lornovu abecedu, ale Lucka ji neznala, zato uměla znakovat, což jsem já pochopitelně neviděl, no a stejně neuměl, srdečně se Lukáš směje další velké výzvě. Až později mě napadlo použít svůj ozvučený mobil, takže jsme si psali, avšak neodesílali „esemesky“, ona je viděla a já je slyšel. Komunikace se odvíjela v holých větách a v infinitivech, představte si takovou robotickou řeč. Časem jsme si našli zkratky, čímž se dorozumívání zrychlilo a zjednodušilo, ale i tak jsem měl chvílemi pocit rozdvojení osobnosti, protože se zákazníky jsem se pochopitelně bavil v rozvitých souvětích, směje se Lukáš. Mimochodem, napsal jsem o tom povídku „Mobilizace pracovních sil“, která dosáhla vítězství v literární soutěži portálu Helpnet.cz. (Poznámka autora: odkaz na povídku na Helpnet.cz a také tu najdete další články o Lukášovi. Konec poznámky.)
Jste evidentně optimista, jak to děláte?
Snažím se působit pozitivně. Postižení vnímám pouze jako zdravotní stav, kdežto hendikep je slovo širšího významu, hendikep můžeme ovlivňovat, dá se překlopit a vymazat. Ku příkladu návštěvníci kavárny Potmě jsou zcela jednoznačně vůči nám, nevidomým, hendikepovaní. Učím se překlápět nevýhodu ve výhodu a stírat hendikepy. Nejvíc ovšem narážím na svou vlastní lenost, pokorně přiznává Lukáš. No a také si ze všeho nejraději hraji.
Jakou máte nejdražší hračku?
Asi počítač. Počítač je obrovská cesta, umožňuje přístup k informacím, celému internetu, můžu cokoliv číst, to je neocenitelné. Všechno je to o informacích. Fascinuje mě život zrakově postižených před třiceti, padesáti lety, kteří se snažili pomoct si sami. Dnes už jsme hrozně zhýčkaní a nevážíme si faktu, že tu nemáme hladomor, přírodní katastrofy… V takové Africe, Asii či Jižní Americe neznají kompenzační pomůcky, nemají žádné sociální dávky, no a také proto jsou asi víc života schopnější. I v našich podmínkách znám nevidomé, kteří plně používají jiné smysly, ale já jsem racionalista. Děda byl primář, máma doktorka. Zkoušeli jsme spoustu pokusů. Jsem vystudovaný speciální pedagog, a tak vím, že se dá s lidmi pracovat. Lukáš náhle odbočí k úpadku češtiny. Nelíbí se mu, že děti mají méně povinné četby než v jeho dětství. Problém vidí v pohodlnosti sledovat film místo čtení knihy a přiklání se k tomu, aby děti více četly. Znepokojuje jej hybridizace češtiny a dodává: Jistě, k některým cizím slovům neexistují české ekvivalenty. Nejsem sice příznivcem „klapkobřinkostrojů“, ale je žalostné slyšet mluvu mladých lidí. Je třeba nekoukat, ale vidět, neposlouchat, ale slyšet. Když nepřinesu na přednášku PowerPoint prezentaci, děti si z textu neumí udělat poznámky. Dnes mají mladí ohromný přístup k informacím, ale neumí je filtrovat.
Zcela s Vámi souhlasím, Lukáši. Dovolte mi odbočit zase zpátky k Vám. Zmínil jste se, že ke sportům máte také co říct, jak jste na tom tedy s pohybem?
Občas mě baví tělesné sporty, ale nic jsem nedělal závodně. Vyzkoušel jsem si sporty jako navigační lukostřelbu, windsurfing, rafting, sjezdové lyžování, skateboarding, skočil jsem si s Jirkou Mojžíškem bungee jumping, jízdu na koni. Dvanáct let jsem byl vedoucím skupiny historického šermu. Je nutné nebýt líný a zkusit to, i kdyby to moc nešlo. No, já se hodně flákám, štve mě nevyužitý potenciál. Přiznání je polehčující okolnost a chuť něco s tím dělat zmírní výkon trestu, směje se Lukáš a pokračuje v sebezpytování, čímž pro účely tohoto rozhovoru uzavírá téma sportu a otevírá mi svůj vnitřní svět. Mohl bych víc psát, mám několik rozepsaných povídek, a nemám vnitřní motivaci k jejich dopsání. Potlesk pro mě není tak motivační, aby mě dotáhl k dokončení. Já se přiživuji na obrovské spoustě věcí. Zatím to trochu přehlížím. Jsem vizuální typ, některé texty si představím v latince, jiné v Braillu. Představuji si ho vizuálně, ne hmatově. Mám prostorovou a barevnou představivost, mám barevné sny a velkou fantazii. Protože nevidím, tak si ty věci můžu představit, jaké je chci mít. Můj vnitřní svět je v mnohém jako před třiceti lety. Mám sice rád setkání s realitou, ale stěnu si představím raději hezkou než zničenou a pokud nemám informaci, jak ta stěna vypadá, je pro mě automaticky hezčí. Synovi Honzíkovi je osm let a rozvíjíme společnou fantazii. Kromě her na školu se vypravujeme na dobrodružné expedice do vesmíru, potápíme parník na Vltavě a předevčírem jsme třeba vyloupili Národní banku, smějeme se společně s Lukášem. Mě fascinují ty dětské bezprostřední dotazy. Honzík byl už od tří let mým nejlepším průvodcem. Ta tvárnost mozku je úžasná, je to houba, která nasává informace. Proto je potřeba dávat si pozor, co říkáme. Lukáš se znovu rozesměje a hnedle přidává vzpomínku: Když se spolu koupeme, Honzík vždycky blbne a užívá si lázeň, ale jednou byl nějaký zaražený, nemluvil, nehrál si. Když jsem jej vytahoval z vany, ptá se mě: „Tatínku, mohl bys příště rozsvítit?“ Smějeme se.
Jak si udržet optimismus a nadhled, Lukáši?
Tak to by mě taky zajímalo, vyhrkne Lukáš a srdečně se smějeme. Pak trošku, jen lehce zvážní a říká: Mám okolo sebe skvělé lidi, i v práci a v osobním životě. Je to asi o tom nebát se komunikovat a využívat možnosti, které dnešní svět nabízí. Milá komunikace a úsměv dokáže zbourat řadu architektonických i mezilidských bariér. Když se k té bílé holi přidá i úsměv, tak to jde lépe… a dále. Kromě toho miluji Járu Cimrmana, jsem nadšený cimrmanolog a velice si vážím pana Svěráka a jeho inteligentního humoru. Miluji češtinu, vtípky a slovní hříčky. Náš humor je hodně satirický a má úroveň.
Lukáši, děkuji Vám za tento rozhovor, za společně strávený čas, Vaši nevyčerpatelnou energii, dobrou náladu a spoustu zajímavých myšlenek. Přeji Vám vše dobré ve Vašem životě.
Autorkou článků je paní Lucie Fialková. Vznik článků finančně podporuje Nadace ČEZ. Děkujeme!
