Milé čtenářky a milí čtenáři OKA,

po letních prázdninách Vám přináším rozhovor se ženou, která léto miluje a patřičně si jej užívá. Její životní příběh je dechberoucí.

Své poslání si zvolila už v dětství a stále jej naplňuje, překonala přitom velice těžké překážky, které prověřily její odhodlání. Kromě toho je Jana Štrochová také majitelkou nadání a dokáže jej využít. K tomu všemu oplývá humorem a nezlomným optimismem. Během telefonátu s ní jsem mnohokrát přemýšlela nad tím, že každého v životě potká alespoň jedna těžká zkouška nebo nepříznivé okolnosti, ale vítěze či poraženého činí rozdílný přístup k jejich překonání. Paní Jana je živoucím důkazem, že vlastní vnitřní silou a disciplínou zvládneme všelicos, ať máme bílou hůl nebo nemáme.

O zrak přicházela postupně, dnes jí zůstal jen světlocit. Oční diagnóza byla jistým ukazatelem budoucí životní dráhy, a tak vystudovala střední školu v Levoči, obor Rehabilitace. Studovala sice již se zrakovými obtížemi, ale bez kompenzačních pomůcek.

V dětství mě inspiroval film z lázeňského prostředí, takže jsem věděla, že tento obor chci studovat, a možnost pracovat v lázních se stala mým motorem. Dnes už masíruji a rehabilituji 35 let.

Šla jsem z východního Slovenska do Karlových Varů, ale nevzali mě, tak jsem svou pracovní kariéru rehabilitační pracovnice odstartovala ve Fakultní nemocnici Motol.

Pak jsem se dostala do Poděbrad, avšak zprvu na rehabilitačním pracovišti nebylo volné místo, tak jsem si „odskočila“ jako noční vychovatelka na zemědělské učiliště. Byl to jen přivýdělek a vůbec mě to nebavilo. Později jsem v lázních pracovala dva roky, a nakonec mě život zanesl do Pardubic, kde jsem dodnes. Nastoupila jsem do Rehabilitačního centra Městských lázní a pracovala tam podle předpisů lékařů. Protože jsem se často neshodovala s jejich diagnózami, začala jsem se vzdělávat a pacienti mě oslovovali s žádostí o pomoc. A tak jsem si je tajně brala domů, abych se jim věnovala tak, jak to bylo skutečně potřeba. Měla jsem dvě děti, pracovala v práci a pak ještě doma. V té době mi přišla nabídka na pronájem prostorů, asi to tak mělo všechno být. Neměla jsem tehdy vůbec myšlenku na osamostatnění, 20 let jsem byla zaměstnanec a neuměla si představit takovou změnu. Dnes je to 20 let, co jsem OSVČ.

Jak se Vám osamostatněním změnil život?

Mám víc svobody. Všechno jsem se musela naučit, pacienty si sama vyšetřit, vyhodnotit a nastavit léčbu. Nejdřív jsem se toho bála a ani doma jsem neměla podporu. Chtěli mít jistotu zaměstnaneckého poměru. Až příběh mého klienta o jeho začátcích mě nakopnul k rozhodnutí poradit se s rehabilitační lékařkou, která dělala garanta rehabilitačnímu centru. Měla na mě reference od pacientů a řekla mi, že já se bát nemusím, že se uživím. Přišla mi ještě v tu dobu nabídka pracovat k jiné doktorce do Lázní Bohdaneč, ale já už nechtěla jít z bláta do louže.

Existenční základ mi zajistilo pár klientů ve firmě, jejímž majitelem byl právě ten můj klient, který mě inspiroval a dodal odvahy začít. Každý pátek jsem masírovala jeho zaměstnance. Byl to dobrý start, nebyla jsem bez příjmu a postupně se klienti nabalovali. V krátké chvíli jsem rodině dokázala, že se uživím.

Jaká pracovní zkušenost Vás nejvíc naučila?

Určitě odborné kurzy a školení, ty jsem absolvovala před více jak pětadvaceti lety a doplnila si vzdělání. To byl důležitý odrazový můstek. Nejpřínosnější z kurzů asi byla fyzioterapie a diagnostika. Potom v samotné praxi člověk sám přichází na další postupy, jak je možné terapii vylepšovat.

Skvělá zkušenost, byť velmi bolestná, byla v roli pacienta. Po těžké autonehodě jsem byla přes půl roku ležákem v rehabilitačním ústavu. Denně tam se mnou cvičili a já díky tomu nabrala další zkušenosti.

To muselo být těžké. Umím si představit, že řada lidí to v takovém stavu vzdá. Co Vás nutilo dostat se z toho?

Mým táhlem bylo mít možnost zase chodit do práce a být znovu potřebná lidem a za druhé povzbudit viníka té nehody. Cvičila jsem osm hodin denně, aby mě na víkendy pouštěli domů a já ho pravidelně mohla navštěvovat v nemocnici, byl tehdy v kómatu. Nakonec se z toho taky dostal, ale několikrát byl hrobníkovi na lopatě.

Takto vážný úraz pravděpodobně změní člověku život, že?

Ano, člověk přehodnotí úplně všechno. Změnilo mi to život se vším všudy, nic nezůstalo stejně. Z třetího patra bez výtahu jsem se musela nastěhovat do bezbariérového bytu, má vodicí fena měla zlomenou páteř, a byť mě všichni zrazovali, zorganizovala jsem sbírku na její operaci. Po propuštění jsem ještě půl roku sama rehabilitovala a postupně, velmi zvolna, začínala pracovat. Zprvu jsem měla jednoho pacienta denně, později dva, ten rozjezd trval hodně dlouho. Tím, že jsem cvičila s pacienty, sama jsem se rozcvičovala. Takže cvičení bolelo oba, mě asi výrazně víc, ale pomohlo mi to. Chtěla jsem být zase nezávislá.

Přijde mi to takové… osudové…, marně hledám správná slova v tom mumraji myšlenek, které se mi honí hlavou. Od dětství víte, kam Vás to profesně táhne a pak se právě díky své profesi dokážete rychleji a efektivněji zotavit…

Osudové to bylo určitě. Až dlouho po úrazu jsem si vzpomněla na jednoho pacienta, kterého jsem viděla na jediný den a vlastně náhodně, který mi z dlaně vyčetl: „Koukám, Vy jste v pohodě, ale v padesáti letech budete mít úraz, máte přerušenou čáru života. Ale dostanete se z toho,“ utěšil mě nakonec. No, v červenci mi bylo padesát a za pět měsíců na to jsem měla autonehodu. To je neuvěřitelná provázanost, hodnotí Jana zpětně s pokorou.

To ano. Cítím z Vás, že máte ve svém životě jasno. Co máte v plánu dál?

Nedávno jsem navštívila s mou kulhající vodicí fenkou fyzioterapii v Hradci Králové a k mému potěšenému úžasu jsem zjistila, že všechno, co tam dělají se psy, já dělám s lidmi, není na tom nic těžkého. Zajímala jsem se, jaké se používají manuální techniky pro psy a hned na místě si před zraky psí terapeutky vyzkoušela všechno, co s mou fenkou dělala. Byla překvapená, že to umím, a i já to mohu zodpovědně přiznat. Jsem o zkušenost bohatší a jsem ráda, že jsem tam byla a že si umím poradit sama. Můžu si tudíž rozšířit svou nabídku služeb ještě o rehabilitaci psů.

Tak to se Vám o dost rozšíří klientela.

To moc nechci, práce mám dost, sděluje mi Jana s úsměvem.

A stále Vás práce rehabilitační pracovnice baví a naplňuje?

Pořád mě to baví a cítím, že jsem prospěšná. Navíc to není jen o rehabilitaci samotné, povídám si s celou řadou různých lidí z nejrůznějších oborů a baví mě získávat nové vědomosti a rozšiřovat si obzory. Mám například klientku, která se zabývá umělou inteligencí a seznámila mě s „chytrou encyklopedií“, která je chytřejší než Google. Můžete také ve svém rodném jazyce mluvit s cizincem a neumět ani slovo jeho jazykem, překladač Vaše slova automaticky přeloží a on je slyší v jeho jazyce. Myslím, že je to skvělý pomocník, ale samozřejmě všeho je třeba užívat s mírou, protože by se z nás snadno mohly stát tupé opičky.

Pacienti mi také svěřují své osobní trable, takže jsem takový amatérský psycholog. Měla bych možná inkasovat dvojí platbu – za fyzickou práci i psychickou podporu, za masáž a psychoterapii, směje se Jana. Je skvělé, že ani v nejmenším ve své práci nepotřebuji oči. Pacienti mi přečtou lékařskou zprávu, a přestože rozumím lékařské terminologii, stejně si je sama vyšetřím. Deset let jsem jezdila po kurzech a vzdělávala se, abych své práci dobře rozuměla. Poskytuji odbornou rehabilitaci, fyzioterapii, zejména mobilizační techniky a rozsahy pohybů v kloubech.

Máte k tomu stále dost síly, nebo je toho někdy už moc?

Musím to už pomalu omezovat, je mi 57 let, ale zatím mám dost síly pracovat 4 hodiny denně, je to fyzicky hodně náročné. Navíc mě po té autonehodě přeci jen omezují má vlastní zranění.

Když víte, co Vám je, dokážete sama sobě pomoct?

V něčem bohužel ne, ale objednala a zacvičila jsem si fyzioterapeutku, která pomáhá mně.

Jano, téměř před deseti lety jste založila „Sdružení přátel vodicích psů“, co o něm můžete říct?

Sdružujeme lidi se zrakovým postižením, i zdravé, s pejsky i bez nich. Jsme fajn parta asi třiceti lidí ze všech možných oborů a líbí se mi, že se navzájem obohacujeme. Jsme skupina kamarádů, která do svých řad ráda uvítá další lidi s pejsky nebo bez nich, kteří se chtějí něco nového naučit, něco zažít, prožít a sdílet zase něco svého, usmívá se Jana.

Nejvíce se zaměřujeme na docvičování vodicích psů, k tomu účelu pořádáme i soutěže. Třeba během takové jedné soutěže vedla trasa po nákupním centru a má vodicí fenka nás zastavila přede dveřmi obchodu se spodním prádlem, kde ráda nakupuji a já jí říkám: „Ne, dneska „spoďáry“ nebudou.“ Smějeme se.

Také se ve spolku zabýváme předvýchovou. Já jsem v minulosti vychovala tři štěňata a dnes dobře vodí. Moje dcera se mnou jezdila na pobyty od sedmi let a naučila se výcviku psů, teď se tomu hodně věnuje.

Kromě toho navštěvujeme divadelní představení, pořádáme benefiční koncerty, rekondiční pobyty, celou řadu výletů, exkurzí a také sportovních aktivit. Vydařená bývají „sranda odpoledne“, kdy si v létě v Pardubicích zahrajeme různé hry, kvízy, absolvujeme sportovní disciplíny, popovídáme a zazpíváme si u grilování a zrelaxujeme se, také u sklenky dobrého vína. Psi se vyběhají a vyblázní.

Velký kus práce odvedou vidoucí členové našeho spolku, zajišťují osvětu ve velkém reklamním stanu na festivalech. Přibližujeme život nevidomého člověka, zájemci si zábavnou formou zkouší nejrůznější činnosti. Také prodáváme drobné výrobky, nebo máme k zapůjčení elektrické dvojkolo. Těší nás, že už máme členy i na Slovensku.

Nejnáročnější pro mě je organizovat pobyty, věnuji tomu skutečně hodně času a energie, ale baví mě to. Nejtěžší je vymyslet program a místo, naštěstí mi pomáhají moje děti, syn se svou rodinou je do toho hodně zapálený. Každý rok jezdíme jinam. Nejdříve zmapuji terén, protože pro naše účely místo musí splnit celou řadu kritérií, pak zařídím akce a výlety a myslím u toho i na ty vidoucí a na rodiny s dětmi. Uspokojit potřeby všech není jednoduché a chci, aby si to užili všichni. Letos budeme ve Žďáru nad Sázavou na přehradě, kde nás čekají sportovní klání ve vodě i na suchu a hromada výletů. Dvakrát jsme byli ve Španělsku, každý nevidomý měl svého průvodce a společného programu se mohli, ale nemuseli zúčastnit.

Takže jste i napůl cestovka?

No to ne, to bych zase nechtěla. Je to velká zodpovědnost. Řadu věcí musí dělat vidoucí lidé a člověk musí dobře vládnout jazykem, když si všechno organizuje sám.

Co Vám ještě dělá radost?

Já mám život hodně barevný a pestrý. Mám hodně energie, baví mě život. Ráno vstanu, a když je pěkně, hned mám radost. Denně si naplánuji jednu příjemnou věc, kterou si ten den splním, a na to se od rána těším. Jsou to věci jako třeba jít s někým na oběd, se psem na výlet, na kávu s kamarádkou, nebo s někým na víno, nebo si koupit boty, jít se podívat na kabelky či snad navštívit divadelní představení. Těším se i na nějaké klienty, radost mi také dělá, když se jdu podívat na vnoučátka… prostě každý den si najdete jednu věc, na kterou se budete těšit a kterou si splníte.

To je skvělý návod, jak se umět radovat z běžných věcí, ale vyjde to vždycky?

Protože si stanovuji malé, reálné a snadno splnitelné cíle, tak se mi to daří.

Působíte na mě velice pozitivním a vyrovnaným dojmem…

Také jsem měla těžké období, skočí mi do myšlenky Jana, jako by vycítila mou nadcházející otázku, …a i já mám někdy splíny, třeba když potkám hlupáka, nebo když se mi věci nedaří a všechno mi padá z ruky, vysvětluje.

Jak to překonáte?

Jdu se psem na procházku, popřemýšlím, pak vezmu telefon a někomu zavolám a vypovídám se z toho. Vím, komu kdy zavolat.

Prožíváte někdy stresy?

O čem to mluvíte? Směje se Jana a zvesela pokračuje: Ne, neřekla bych, nevím, jak to vypadá. Občas, ale jen velice zřídka, začnu být třeba nervózní z nějaké situace, například když něco nemůžu najít nebo se mi něco nedaří. To je pak lepší, když mi jdou lidi z cesty, já jdu ven a… následuje scénář, o kterém už jsem mluvila…

Byla jste vždy optimista?

Optimismus se nedá naočkovat, ale já jsem vesměs pozitivní extrovert. Jen ojediněle mám smutné období, ale naštěstí mě to rychle přejde. Preventivně se totiž snažím vyhýbat situacím, které by mohly ohrozit můj optimismus, vyhýbám se negativistům, kteří by mě mohli stáhnout. Mám ráda veselé a rozumné lidi. No, zamyslí se ve svém vyprávění, celkově mám ráda lidi. Potřebuji s nimi komunikovat, potřebuji být v obraze. Líbí se mi, že každý má jiné znalosti. Abych si mohla s lidmi povídat o všech tématech, snažím se být v uvědomění a mít přehled o dění. Poslouchám třeba Radiožurnál, občas zprávy, hodně dokumentární filmy a baví mě i muzika. Na ČT Art sleduji dokumenty o kapelách a hvězdách, ale kvůli chlapům sleduji i hokej, aby mě nezaskočili, směje se Jana.

No, ale ve zprávách toho moc pozitivního není, ne?

To ne, je to ta druhá stránka, ale člověk nemůže být jen v euforii, je potřeba být v reálu. Přesto si ten život dokážu udělat hezký, pokud to jen trochu jde.

Kde ještě berete energii a sílu?

Mám plný den nabitý aktivitami a mám pak radost, že to nebyl promarněný den. Gauč by mě zabil. Když jsem unavená, ráda se natáhnu, ale pak jsem celá otlačená a musím vstát, no a ani pes mi nedovolí polehávat. Venčení je povinnost a radost zároveň. Baví mě také pečovat o domácnost, a především často navštěvuji divadla a koncerty vážné, ale také rockové hudby. Dřív jsem si prohlížela módní časopisy. Ráda si navrhuji své modely a nechávám si je ušít. Mám velkou vášeň pro nakupování botiček, kabelek, šatiček...

Navrhujete si modely? To je zajímavé, jakým způsobem to děláte?

Sáhnu na látku a najednou mi ten model „naroste“ před očima, ten střih vidím ve své hlavě. Švadleně to prostě popíšu a ona to ušije. Na první zkoušce si řekneme, co kde zkrátit, zabrat a popustit, aby to bylo podle mých představ. A jde to, usmívá se spokojeně Jana.

Bavilo by Vás věnovat se tomu profesionálně?

Ano, to by mě bavilo, a kdybych byla zdravá, asi bych pracovala v kultuře, módě, návrhářství či modelingu.

Já mám celé skladiště outfitů. Moje kamarádka vlastní butik a občas mi přijde provětrat šatník. Když přišla prvně, řekla mi, že těch věcí mám víc, než má ona v obchodu, směje se Jana. Líbí se mi mít každý den jiný outfit, k tomu korálky, kabelku a botičky. Když si kupuji oblečení, musím na sobě cítit, jestli to ke mně jde nebo nejde. S botami je to složitější, v mých rukou vypadají třeba pěkně, ale na noze mohou působit usedle, staromódně. U výběru bot potřebuji vidícího s dobrým vkusem.

Mimochodem, od září začínám studovat kurz Dějiny módy a odívání pod záštitou Univerzity třetího věku. Přednášky budou probíhat na Univerzitě Pardubice. Moc se těším, avšak přiznávám, že bylo velmi těžké vybrat si jediný obor, poněvadž zajímavých témat se nabízí hned několik. I tak budu nucena ukrajovat ze své pracovní doby, abych se mohla vzdělávat.

Také je pro mě důležitý vzhled, a proto si s jinou mojí kamarádkou, vizážistkou a stylistkou, jednou za čas uděláme „holčičí hodinku“, kdy mi ukáže a naučí nové trendy v líčení. Sladí mi barvy líčidel k oblečení a já si je seřadím, abych věděla, po kterém sáhnout. Kdyby měl někdo zájem, ráda bych mohla uspořádat kurzy pro nevidomé v oblékání a v líčení. I zrakově postižení mohou vypadat pěkně.

Když mi bylo 28 let, pracovala jsem pro Karu Trutnov jako modelka.  Předváděla jsem kožichy a spodní prádlo a byla to pro mě krásná zkušenost. Už před několika lety mě totiž napadlo, že by nebylo špatné uspořádat módní přehlídku z vlastních modelů. Mohla by to být zajímavá akce.

To určitě ano. Jano, podle čeho a jak si vybíráte nové „hadříky“?

Vidící sahají po ramínkách a já vytahuji podle materiálu. Musí být hebký a příjemný. Když mi vidící řeknou, jaké tam jsou barvy a vzory, zbytek outfitu si domyslím v hlavě.

Předpokládám, že se vkus a nálada mění, jaké máte teď oblíbené barvy?

Teď se mi líbí barvy výrazné: zelená, žlutá, červená, oranžová, prostě veselé pestré barvy. Samozřejmě s mírou.

 

 

Jistě, nechcete být velikonoční vajíčko, směji se.

Nebo kakadu, směje se i Jana.

Jano, co ještě, kromě módy, máte ráda?

Mám ráda vodu, jsem Rak. Miluji sluníčko, teplo, exotiku, ráda plavu, cestuji, jezdím na dvojkole, pěstuji turistiku v přírodě, ale zbožňuji i život v centru po kavárničkách, ty moje šatičky, kloboučky, vínečko, kafíčko. Od mých společníků si nechávám popisovat oblečení ostatních lidí, ale také vyžaduji detaily dekorací výloh a důkladné popisy místa a mám z toho radost. Ve všem se snažím najít to hezké.

Řekla bych, že jsem hodně společenský člověk, miluji lidi, zábavu, tanec. Absolvovala jsem čtyři taneční kurzy pro pokročilé - standardní a latinskoamerické tance v páru. Když partner umí tancovat, je to radost. Tanec a rytmická hudba mi přináší obrovské potěšení. Kdysi jsem se účastnila výuky tance pro nevidomé v TyfloCentru v Pardubicích, to nebylo špatné. Vždy je to lepší s partnerem, se kterým se znáte a jste sehraní. A co se týče hudby, teď čerstvě jsem si pořídila bonga, což jsou africké bubínky, vždycky mě fascinovaly. Mám domluveného učitele, který mě na nich naučí.

A taky mě baví učit se anglicky. To vzniklo před deseti lety na Krétě, kdy jsem se na sebe naštvala, že nikomu nerozumím. Řekla jsem si tehdy, že tu kdekdo anglicky mluví, a zařekla se, že sem nepojedu, dokud to nebudu umět. A od té doby se učím, poslouchám slovíčka a už si umím objednat v restauraci, domluvím se v hotelu, umím se o sebe postarat. Někdy to nejde tak snadno, ale nakonec mě vždycky pochopí.

Takže je čas znovu vyrazit na Krétu?

Mohla bych, ale nezaujala mě.

 

 

A jaká je tedy, podle Vás, nejlepší destinace?

Pokud chcete vodu, tak Chorvatsko. Vyhledáváte-li exotiku, zajímavosti a adrenalin, tak Španělsko. Zlatá střední cesta je Řecko. S angličtinou to tu mám také dobré, směje se Jana.

Také miluji Slovensko a slovenštinu, táta byl Slovák. Studovala jsem tam, a pak ty halušky…!

… s bryndzou? Hádám Janinu volbu.

… s bryndzou, spokojeně pobrukuje Jana a já uznale pomlaskávám, protože to je fakt dobrota, kterou si také ráda dám.

Jaká místa máte ráda v našich končinách?

Miluji Poděbrady, je to tam balzám na duši.  Pak určitě Prahu a její Staré Město nebo Petřín.

Ráda chodím do přírody, často do Krkonoš. Ne nějaké výšlapy a náročné terény, nechci být unavená a zpocená. Nevyhledávám kaskády a kameny, protože i pro průvodce je takový terén náročný, stále musí být kvůli mně ve střehu. Takové Prachovské skály nebo Český ráj nejsou pro mě, byť jsou krásné. Za to Krkonošská magistrála je pohodlná cesta, psa mám na volno, ať se vyběhá. No a také nechci mít okopané boty… a hlavně nehty, směje se Jana.

Samozřejmě, to chápu, do hor jedině s nalakovanými nehty, smějeme se a Jana dodává, že v pěkných botkách vypadají nalakované nehty útlé ženské nožky pěkně, což ostatní turisté jistě ocení. Je tudíž pochopitelné, že na takovou rekreační procházku nesáhne po vojenských kanadách.

Jelikož se Jana stále usmívá a mám z ní naprosto pohodový pocit, neubráním se otázce:

Jano, jste šťastná?

Jsem sama se sebou spokojená. Šťastná bych byla, kdybych byla zdravá. Hodně mi vadí, že nevidím vnoučátka. Své děti jsem ještě viděla. Nedá se zvyknout na něco, co je progresivní, co se stále zhoršuje. Jsou situace, kdy mě to hodně potrápí. Myslím si, že když někdo říká, že je smířený, neříká pravdu, protože to nelze. Musí se naučit s tím problémem žít. Myslím, že jde pouze naučit se s tím žít…

Je na to recept, jak se s tím vyrovnat?

Neznám. Až ho najdu, tak se svěřím. Smích.

Mám tomu rozumět tak, že kdyby se objevila léčba, šla byste do toho?

No, stopro! Vyhrkne Jana s jistotou.

Má to i něco pozitivního, že nevidíte?

Nepřišla jsem na to, ale koneckonců všechny zkušenosti jsou dobré.

Jano, poměrně dost cestujete. Jaké zkušenosti máte s vlakem?

Vlakem cestuji ráda. Bylo fajn, když jsem jezdívala do Prahy do Jinonic. Náročné trasy jsou dobré pro psa, oživí se jeho schopnosti. I sebelepšího vodicího psa časem přestane bavit chodit pár jednoduchých tras stále dokola. Je to živá bytost, ne jenom kompenzační pomůcka. A cvičení nových tras je dobré i pro lidi, musí u toho přemýšlet, to nikdy není na škodu. Myslím, že by se všichni zrakově postižení měli snažit být víc soběstační a měli by se naučit sami za sebe vystupovat. Bohužel, často bývají naopak pohodlní. Ze všech lidí, které znám, mám kolem sebe pouze dva aktivní a naprosto samostatné nevidomé lidi. I když mám samozřejmě strach, vydám se sama tím vlakem s přestupy. Využívám asistenční službu na Českých drahách, předem zavolám na jejich linku a operátor mi jednak zjistí spoje a přestupy a zařídí doprovod po nádraží a asistenci u přestupů. Nechci otravovat ostatní cestující, mají své vlastní starosti, a tak to nechávám na jejich dobrovolnosti. Jak dávám povely psovi, aby třeba našel pokladnu, lidé nás vidí a slyší, a kdo chce, sám mi nabídne pomoc. Funguje to. A ve vlaku víceméně také. Třeba nedávno jsem jela do Adršpachu a asistentka mě dovedla k vlaku, předala mě průvodčí, a ta u mě seděla poslední tři zastávky.

Ano, mám i horší zkušenost, kdy jsem jela z Olomouce vlakem Regiojet s „tvarůžky“ v batůžku. Požádala jsem průvodčí, aby mě včas upozornila na zastávku v Pardubicích. Vlak nehlásil stanice, a navíc jeho jízda byla naprosto tichá a plynulá, takže jsem vůbec nerozeznala, jestli jedeme nebo stojíme. Ani zpoza odhlučněných oken jsem nepoznala, zda jsme na nádraží nebo v poli. Průvodčí na mě zapomněla a ostatní cestující mě upozornili až v Pardubicích, ale než jsem připravila psa, vlak se rozjel. Příští zastávka Praha. Nekompromisně a velice důrazně, i s pohrůžkou zatažení záchranné brzdy (samozřejmě bych ji ani nenašla), jsem trvala na zastavení vlaku v Kolíně, byť tam vlak nestaví. Průvodčí se vehementně vykrucovala, ale nakonec to skutečně zařídila, dokonce i asistenta, který mě v Kolíně dovedl k vlaku do Pardubic. Kdybych byla trouba, za další hodinu se octnu v Praze.

Jaké s tím pak měla průvodčí problémy, to už není má starost. Já s její pomocí počítala. Byla jsem tehdy fakt vytočená, musíte si to prostě vybojovat, když jste v právu.

Takže za sebe umíte kopat?

Za sebe ano, i za druhé, nesedím zkroušeně. Myslím, že to je normální svéprávnost člověka, každý má mít sám sebe tolik rád, aby za sebe zabojoval.

Jano, kam byste pozvala zrakově postižené návštěvníky v Pardubicích?

Na Perštýnském náměstí je automat s hlasovým výstupem, který popisuje centrum. Je to kousek od Tyršových sadů, moc příjemná procházka.

Delší procházka či projížďka na kole cyklostezkou je z Pardubic na Kunětickou horu proti proudu Labe. Cestu tvoří částečně pěšiny a částečně mírný terén. Nechávám tam psa volně se i vyběhat.

V okolí Pardubic jsou „Písáky“ s jejich čistou vodou a krásnou přírodou. Na řece Chrudimce se nachází přístaviště se šlapadly, loďkami, paddleboardy a s obrovským party kruhem na vodu. Dá se v něm grilovat. A až opraví „Arnošta“, což je parník, toho času v generální opravě, určitě doporučuji plavbu, to je hodně oblíbená atrakce.

Z vody zase na sucho – ve Východočeském divadle Pardubice máme vydařený činoherní klub, a kdo má rád koně, samozřejmě doporučuji návštěvu závodiště. Když byla dcera malá, chodily jsme spolu na Velkou pardubickou.

Jo, mimochodem, na konci června letím do Španělska, do Alicante. Letím bez psa, let a horko u moře jsou pro něj psychicky a fyzicky náročné. Mám zajištěnou asistenci z Pardubic, i ve Španělsku a doufám, že mě do letadla někdo dovede, létá tam španělský personál.

Máte záložní plán, kdyby to nefungovalo?

Ne. Smích.

Obdivuji Vás. Jsem vážně zvědavá, jak to dopadne.

Já taky, směje se Jana.

Chtěla byste něco vzkázat čtenářům?

Nemám myšlenku, nejsem Dalajláma. Poselství bych nechala někomu důležitějšímu. Už jsem se vyčerpala a myslím, že i vy, směje se Jana.

Jano, přeji Vám předně šťastnou cestu a fajn pobyt. Děkuji Vám za krásný rozhovor plný smíchu a energie. Přeji Vám, ať Vás optimismus neopouští za žádnou cenu.

 

 

Níže uvádím odkazy na Janinu činnost a také na některé články o ní:

  • Janiny webové stránky, kde také v sekci „Reference“ naleznete seznam článků z jiných zdrojů:

www.rehabilitacestrochova.cz/informace

  • Český rozhlas Pardubice – I když nevidí, žije na sto procent; Kdo a co ji nabíjí:

pardubice.rozhlas.cz/i-kdyz-nevidi-zije-na-sto-procent-kdo-a-co-ji-nabiji-8165272

  • Český rozhlas Pardubice – Jana Štrochová – bohatý život i bez zraku:

pardubice.rozhlas.cz/jana-strochova-bohaty-zivot-i-bez-zraku-6067491

  • Český rozhlas Pardubice – Jana Štrochová – masáže, které pomáhají:

pardubice.rozhlas.cz/jana-strochova-masaze-ktere-pomahaji-6067059

  • Český rozhlas Radiožurnál - Vodicí pes mi pomohl k samostatnosti:

radiozurnal.rozhlas.cz/vodici-pes-mi-pomohl-k-samostatnosti-rika-nevidoma-fyzioterapeutka-jana-6222755

Lucie Fialková

 

Autorkou článků je paní Lucie Fialková.

Vznik článků finančně podporuje Nadace ČEZ.

Děkujeme!