Vážení a milí čtenáři,
říjnový rozhovor se rodil v srpnových parnech, kdy většina z nás vyhledávala vodu, zdi starých kamenných domů, klimatizované místnosti nebo blahodárný stín vzrostlých stromů.
A v jednom takovém parnu až k zalknutí, kdy mi v obývacím pokoji bzučel větrák, jsem si povídala s paní Lucií Remerovou. Netřeba ji dlouze představovat. Nejen, že je aktivní klientkou libereckého TyfloCentra, co víc, znáte ji také jako lektorku „Piana poslepu“. Stojí za hudebními aktivitami v Tyflu, v její hlavě vznikl nejeden nápad, třeba na zakoupení elektrického piana. Hudba je jejím životem a jak přiznává, koníček se jí stal prací a práce koníčkem, čímž se řadí mezi malé procento šťastných lidí, kteří pracují skutečně rádi. Lucka prožila většinu života jako velmi aktivní člověk, od devatenácti let s cukrovkou. Byla zvyklá si všechno zařídit sama. Neměla problém cokoli zorganizovat a také se čehokoli účastnit. Velmi ráda řídila auto, třeba klidně do Chorvatska. S příchodem nemocí a úrazů se všechno změnilo a mnoho lidí nemá ani tušení o všech jejích zdravotních problémech, zkrátka nestojí o lítost nebo jen nadbytečnou pozornost. S viděním to má jako na houpačce – zažívá zhoršování a zlepšování stále dokola. Postupně se vzdávala jedné činnosti za druhou. Naštěstí – ať je to, jak je to, hudba se dá „dělat“ i bez očí.
Lucko, jak jste se k hudbě dostala?
Rodiče si mě pořídili k maturitě, tehdy se rodilo brzy, to byl rok 1968. Maminka byla sólistka Severáčku. (Poznámka autorky: Liberecký dětský sbor ZUŠ založený roku 1958 manžely Uherkovými, pod jejímž vedením se sbor stal jedním z nejlepších sborů tehdejšího Československa. Konec poznámky.) Maminka byla žákyní paní Uherkové, která si tenkrát založila jen školní sbor, který později přerostl v městský, jak jej známe dnes, vzpomíná Lucie dávnou historii své srdeční záležitosti.
Tatínek chtěl kdysi studovat konzervatoř, ale jeho rodiče mu to nedopřáli. Mamka si doma na pianu přehrávala skladby do sboru, táta hrál rokenroly a popík a já mu do toho brnkala. A abychom ladili, ukázal mi, které tóny mám mačkat. Rodiče byli moji první učitelé a poznali, že mám hudební sluch a smysl pro rytmus. Maminka mě později přivedla na výběr do Severáčku. Ve státní „Lidušce“ mi nabízeli studium hry na violoncello, že prý mám k němu skvělé předpoklady, ale taťka prosadil klavír. Hudba mě uchvátila natolik, že jsem během školních let uvažovala o studiu konzervatoře, na radu mé učitelky hry na klavír Jarmily Bláhové jsem se nakonec ale vydala jinou cestou.
Mé školní roky nebyly ale spjaty jen s hudbou. Občas jsem školu reprezentovala v atletice, dodnes oceňuji výkony některých atletů. Učila jsem se němčinu, tady to ani jinak nešlo, Německo je za rohem. Ten, kdo zpíval v Severáčku, si toho náležitě považoval. Manželé Uherkovi dbali na školní prospěch a vychování svých svěřenců. Byla to pro nás veliká motivace a také čest v Seveřáčku být, vypráví Lucka a chvěje se jí hlas dojetím. Přesně vím, co právě cítí, neboť mám podobné vzpomínky a vyvolávají ve mně stejně dojemné pocity.
Celý život jste pracovala jako učitelka. Chtěla jste jí být?
Kdysi se psaly posudky dětí pro střední školy. Učitelka (a zároveň sbormistryně Severáčku), která jej psala mně, mi řekla, že už od mé čtvrté třídy věděla, že budu učitelka, protože jsem kamarádky instruovala, aby si na tábor vzaly flétnu, že je naučím hrát. To prý normální dítě neudělá. Smích.
Diagnóza byla stanovena už v dětství, smějeme se.
Rodiče mi ve výběru střední školy nechali volnou ruku, ale přikláněli se k ekonomce nebo gymnáziu.
„Peďák“ v Liberci byl tehdy prestižní škola. Navíc jsem věděla, že po maturitě chci na vysoké škole studovat češtinu a hudební výchovu, takže jsem si vybojovala i tu střední pedagogickou školu. Být učitelkou mi prostě přišlo skvělé.
Všechno se mi splnilo a cestu za katedru mi otevřelo absolvování Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem v roce 1991. V tomto roce se fakulta stala součástí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, vzpomíná Lucka na krásný studentský život.
Pak jsem ještě chvíli zvažovala postgraduální studium a absolvovala i přijímačky, ale koneckonců už jsem měla vážnou známost se svým současným manželem a miminko jsem přeci jen chtěla víc, směje se Lucka.
V průběhu praxe jsem se samozřejmě také dál vzdělávala a absolvovala několik oborů. Velmi přínosná pro mě byla například letní hudební škola, kdy jsem se „na vlastní kůži“ seznámila s různými hudebními žánry a technikami.
Je Vám učitelství osudové?
Asi ano, byla jsem k tomu vybrána. Vždy mě to těšilo. Když mi čtyřicet, padesát dětí současně hrálo na nástroje a zpívalo, žila jsem tím, že jsou děti napjaté a že ti rodiče na ně budou pyšní. Nepotřebuji ukazovat, co umím já, že já to vedu. V hudbě je to jinak, je to týmová práce.
Umíte si představit, že budete učit hudbu také úplně beze zraku? Půjde to?
Lucka odpovídá sebejistě a bez jediného zaváhání: Ano, umím si to představit. Vím, jaké podmínky bych potřebovala, a také by byla nutná spolupráce s lidmi, kteří by je tolerovali. V minulosti jsem se v takové situaci ocitla, když jsem měla ataky. Na klavír jsem tehdy učila pět dětí a sama jsem výuku musela přerušit, nešlo to, protože jsem neměla právě ty vhodné podmínky. Vím, že TyfloCentrum nabízí podporu nejen technickou, ale také osobní. A co se týká „žáků“, dnes už bych asi dala přednost dospělákům. Děti jsou vděčné a hrají písničky s jednoduchým doprovodem, ale dospělí jsou akčnější a chtějí experimentovat, to mě baví, šibalsky se usmívá Lucka.
Abych si udržela povědomí o středním hudebním proudu, k obědu si poslouchám „Óčko“. Když se učíme novou písničku, najdu na internetu hudební odkaz a pošlu jej klientovi spolu s melodií, kterou nahraji v pomalém rytmu na diktafon. Namluvím i prstoklad a všechno, co by vidoucí lidé běžně odkoukali od učitele. Klienti se tak k nahrávkám mohou kdykoli vracet a učit se svým vlastním tempem. Myslím si, že metodiku výuky máme velmi dobře zvládnutou, protože jsme začínali v době lockdownů přes Google Meet, nešlo to jinak a nebylo kam spěchat.
Lucka se pojednou rozesměje. Teď jsem si vzpomněla na jednu partu deseti kluků. Představte si puberťáky a hudebku! Jen dva z nich někdy v ruce drželi kytaru. Vymyslela jsem způsob, jak jim hru na kytaru přiblížit a ten jeden kluk, který byl zprvu hudbou nedotčený, si hned k Vánocům o kytaru řekl… a dnes hraje na elektrickou kytaru v kapele, líčí mi pedagogický úspěch zkušená učitelka a dodává, že hudba se dá dělat kdekoliv a kdykoliv, hlavně s tím, kdo chce.
Mám takového svěžího osvětového ducha a jsem i pro, že se někdy porušují tradiční pravidla. Vždycky člověk musí vědět, čeho tím chce dosáhnout, ono totiž občasné, ale promyšlené rebelství vzbuzuje motivaci k těm méně oblíbeným činnostem, jako je třeba drilování techniky. Nejde to samozřejmě dělat stále, ale když to šlo a bylo to k věci, hudebně jsem vyřádila sebe i ostatní.
Lucko, které profesní zkušenosti Vám daly nejvíc?
Učení na střední pedagogické škole mi dalo asi nejvíc, ale co je víc? Talentované studentky „peďáku“, jež si obor vybraly a mají ty nejlepší předpoklady, nebo děti na základní škole, které mají hudebku povinně a chtě nechtě se musí zapojit? Oproti poměrně anonymní výtvarné výchově je hudebka těžší, poněvadž aktivita je slyšet. Hodina se dá přizpůsobit, aby si děti neodnesly trauma a alespoň se nenudily. Myslím si, že pedagogický úspěch v hodinách hudebky základní školy je i to, že děti neprudí.
Přemýšlím nad Luciinými slovy a vzpomínám na nudné hodiny hudebky, které byly naplněny poslechem klasické hudby, životopisy významných skladatelů, či snad dokonce písemkami z not. Naopak jsme se vděčně bavili při zkoušení z domácího úkolu – tedy naučit se písničku. Někteří nebožáci byli mučeni své výkony stále dokola opakovat coby pedagogický trest za vyrušování v hodině. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale dnes si myslím, že by se výchovy na základní škole prostě neměly hodnotit, nebo alespoň doufám, že je dnešní praxe důstojnější.
Máte ještě jinou zajímavou zkušenost, kterou byste ráda zmínila?
Ano, ve výčtu praxe nechci zapomenout na kamarády, zkušené zpěváky, kteří si mě pro svůj dvacetičlenný sbor našli jako sbormistryni. Pojmenovali jsme se „A my taky“. Opustila jsem je po třech letech kvůli miminku. Smutný odchod, ale radostné pokračování a kamarádi dodnes.
No, vždy je to především o osobnosti učitele. Kdo byl Vaším vzorem, Lucko?
Mými vzory byli především manželé Uherkovi ze Severáčku. Hudební výchovou na základní škole mě provedla paní učitelka Helena Semiginovská a na střední pedagogické škole to byla PhDr. Věra Sokolová. Všechna tato jména jsou libereckým muzikantům známá a já jsem měla to štěstí projít jim pod rukama. Studium hudby na vysoké škole pak bylo jednodušší, poněvadž jsem disponovala velkým základem z předešlých let.
Avšak myslím si, že život sám mi dal nejvíc.
Lucko, co pro Vás znamená spolupráce s lidmi?
Hm, zamyslí se Lucka, vyhledávám stejně naladěné lidi, takže když se dobrovolně sejdeme u nějaké aktivity a ta činnost baví mě, předpokládám, že bude bavit i ty druhé. No, a když vidím, že ti druzí se také baví, mám radost i já. Mluvím především o hudbě, ta mě stále naplňuje, nic jiného vlastně nedělám. Přináší mi radostný pocit, a když se třeba něco v životě nedaří, pořád je tu hudba, která mě drží nad vodou. Je to radost z činnosti jako takové.
Lucko, máte mnoho zkušeností jako učitelka klavíru na Střední pedagogické škole v Liberci. V současné době již tři roky lektorujete „Piano poslepu“ v libereckém TyfloC entru. Jaký je rozdíl pracovat se zdravými lidmi a s lidmi se zrakovým hendikepem?
No, vzpomínám si, že jsem ve třídě na češtinu měla dívku s naslouchátkem. Uměla odezírat, tak jsem se musela naučit otáčet se k ní. Zpočátku to dalo trochu zabrat, ale přišlo to přirozeně samo. Když člověk nechce, nepůjde nic. Domnívám se, že jsem dost citlivá a empatická, a když jsem viděla, že dítě potřebuje jiný přístup, tak jsem se to naučila. Nemám problém najít několik alternativ či mnemotechnických pomůcek.
A tak je to i v „Pianu poslepu“. Všechno, čeho klienti chtějí dosáhnout, se jim snažím „ušít na míru“. Jestli ta písnička jde nějak „udělat“, tak ji „uděláme“. Nejsme to klasické piano, klienti se nechtějí učit noty, tak je do toho ani nenutím, není to naším cílem. Používáme mnemotechnické pomůcky, avšak samotná technika a hudební nauka sama o sobě chybí. Je potřeba zůstat tam, kde to zvládám i já se zrakovým hendikepem a kde mám z toho radost. Já jsem jen takový průvodce.
Může na piano hrát každý?
Myslím, že ano. Není potřeba mít nějaké předchozí zkušenosti s pianem nebo notami. Jedinou podmínkou je chuť a odvaha zkusit to. Také se nám líbí představa společného muzicírování, kam se pomalu přesouváme. Zpívali jsme trojhlasně a krásně nám to znělo. Těší nás možnost se prostě jen tak sejít, někdo může hrát na piano, někdo jiný na kytaru, někdo další třeba na dřívka a někdo si může jen pobrukovat nebo ťukat do stolu tužkou. Nemusí za každou cenu vzniknout žádné hudební těleso a neočekáváme nějaké reprezentativní výsledky. Jde jen o to, abychom se při tom dobře bavili a příjemně strávili společný čas. Budeme rádi, když mezi nás přijde někdo další a já osobně v to tajně doufám, těším se na nové možnosti, usmívá se Lucka s neochvějným nadšením, a tak věřím, že se zanedlouho v OKU dočteme o nové aktivitě, která rozeznívá staré stěny TyfloCentra, protože hudba dodává tělu ty správné vibrace, jak říká Lucka.
Je něco, čeho byste chtěla ještě dosáhnout? Máte nějakou metu, cíl, kam směřujete?
Přemýšlím, že v pětapadesáti nějakou metu ani nemám. Trvalejší cíl je klid a dobrá nálada, cítit se dobře na těle i na duši, ve vztahu ke komukoliv. Všechno dělat v klidu a s dobrou náladou. I cesta může být cíl. Cestou bylo poznat cestu „dláteček“.
…Nerozumím, Lucko… přiznávám a skutečně nevím, o čem je řeč. Lucka se velice pružně v myšlenkách navrací o krok, možná o dva, zpět, načež mi vysvětluje:
Jednou na keramice jsem měla tu svoji beztvarou „hroudečku“ a nevěděla, co s ní. Neměla jsem nápad a ani netušila, k čemu slouží tvarovací dlátka. Jen tak jsem ji válela a pomačkávala, až se z ní vylouplo cosi, co vypadalo jako obrovské sochy Moai na Velikonočním ostrově. Pro mě to byla taková milá vzpomínka na dobu, kdy mi bylo 10 let, a český vědec Pavel Pavel se sochami hýbal a snažil se demonstrovat, jak Rapanujci v dávné historii vztyčovali tyto sochy. Nadšeně jsme to tenkrát sledovali, tak proto ta cesta dláteček, uzavírá Lucka své vysvětlení a jako tečku nadšená hudebnice svěřuje, že má ráda i vesmírné taje.
Lucko, máte řadu zdravotních problémů, se zdravotnickými zařízeními máte jistě bohaté zkušenosti. Jak se na to díváte?
Ano, mám bohaté zkušenosti, člověk se ale o sebe musí zajímat a starat především sám a nesmí mu vadit třeba i zaplatit za kvalitní potraviny, léky či služby.
Na druhou stranu ale chodím k doktorovi na kontroly, aby mi řekl, že je to v pořádku. Jsem ráda za každou dobrou zprávu. Mám pocit, že tělo se dá postupnými vytrvalými kroky vytrénovat, a myslím, že jej mohu mít trochu pod kontrolou, ale s očima to je jinak. Mohla bych se třeba vrátit k oční józe, že? 😊 Pokud to právě jde, snažím se využít to, co mi oko ještě dává. Zrak využívám i k pocitu svého ubezpečení, že to ještě jde, a mám ohromnou radost, když vidím třeba „duchy“ v televizi, namísto věčné mlhy. Zároveň je pro mě velmi povzbuzující kontakt s nevidomými lidmi, kteří se třeba naprosto suverénně pohybují po městě a jsou mnohem rychlejší než já teď. Dává mi to naději, že to zvládnu i já.
Jste klientkou TyfloCentra, využíváte některé aktivity…
Ano, z toho našeho bolavého soukromí, které ne vždy dává tu správnou podporu, jsme najednou mezi svými. Máme tu pochopení. Sžila jsem se se ženami v TyfloCentru a už se nestydím říct si o pomoc.
Baví mě keramika, tvořím ráda a také si užívám čtvrteční jógu, pomáhá mi.
Zaujala a natolik mě inspirovala akce „Plavecký bazén“, že od října budeme s kamarádkou chodit plavat pravidelně.
Na stránkách zájmového útvaru Rozhledna jsem zahlédla Floor aerobik pro nevidomé. Najdete tam audiozáznamy a digitální dokumenty s přesnými popisy cvičení. Líbilo by se mi, kdyby se do toho chtěl někdo v TyfloCentru pustit, alespoň do začátečnického kurzu, a vedl nás krok za krokem, stejně jako to s velkou precizností dělá lektorka jógy.
Také by se mi v Tyflu líbilo něco jako příměstský prázdninový tábor nebo akce na dva dny s přespáním. Mohlo by tam probíhat celodenní procvičování zaměřené na zvyšování kompetencí a sebeobsluhy. Zrovna by tam mohlo být vaření, opakovací nebo rozšiřující kurz obsluhy elektronických pomůcek, protože já sama na sobě poznávám, jak moc zapomínám, pak nějaké přednášky, ale viděla bych i prostor pro předávání informací, fíglů a zlepšováků pro usnadnění života bez zrakové kontroly. Mohly by na místě vzniknout zajímavé nápady na nové projekty a aktivity, které by vycházely přímo z potřeb klientů. Pro dojíždějící by se určitě dalo sehnat ubytování třeba v domově mládeže.
Lucko, prozraďte nám, co Vás čeká v nejbližší době.
Představte si, že jsem se přihlásila na Univerzitu třetího věku do studijního programu „Klíčové kapitoly z hudební historie“. Těším se a doufám, že potkám lidi z různých oborů, určitě tam nebudou jen hudebníci. Před časem tam jeden studijní obor vedla má kamarádka a pochvalovala si, že se sešla skvělá parta lidí, která ráda zpívala. Na začátku hodiny si všichni dvojhlasně zazpívali lidovku a pak teprve se pustili do teorie. Po měsíci změnili téma a vždy se k probíranému historickému období naučili dobovou píseň. A tak doufám, že i já potkám fajn lidi, kteří mě obohatí.
Co Vás ještě kromě hudby baví?
Těší mě rozhovory s mými kamarádkami, třeba o dovolené, nad fotkami či s ochutnávkou vína. S těmi nejbližšími si dáváme kávu a svačinu. Spíš než větší rodinná setkání, mám raději setkání s kámoškami. Mé vrstevnice ještě pracují, a tak nemají tolik času. Maruška, osmdesátiletá dáma, byla ochotna vzít mě ven v době, kdy jsem viděla jen „mlhovinu“. Zprvu mě slovně navigovala, jak mám řídit chodítko, zakrátko jsme se ale sladily na lehké navigaci dotekem. Byla to ona, která mě učila chodit ven a jsem jí za to velice vděčná. Mám radost, že mám kolem sebe skvělé a aktivní lidi. Líbí se mi to vědomí, že by svět mohl fungovat, tak jak má.
Také velmi ráda tancuji a nedávno jsem oslavila své pětileté výročí transplantace právě tancem. Nemohla jsem to vrtění v těle zastavit, byla jsem v dobré náladě, že to jde, sděluje Lucka s upřímnou radostí.
Nebo jsme šly s „holkama“ tancovat a k tanci mě vyzval cizí muž. Hned na uvítanou jsem mu ukázala hůlky, se kterými chodím, aby pochopil, že bude muset umírnit taneční kreace a hlídat mou rovnováhu, ochotně se přizpůsobil mým požadavkům a šlo to. Přišel pro mě asi třikrát a náramně jsem si to užila. Škoda, že nevím, kdo to byl, mohli jsme chodit trsat častěji, směje se Lucka.
Občas doma cvičím, potřebuji se aspoň trošku hýbat a ráda si pouštím YouTube, knihy nebo vychytávky v kuchyni.
Co Vám pomáhá ve špatném období?
Můj dědeček mi vštípil větu: „Na všem špatném hledej něco dobrého.“ Když mě někdo seřval a cítila jsem se špatně, řekla jsem si, že příště s ním budu mluvit jinak. Je dobré si uvědomit i vlastní chyby a kňourání.
Všeobecně řečeno lidé kolem mě mi pomáhají. Na čas se ke mně přiblížily dvě kamarádky, které mi zrcadlily svět lidských vztahů – „nevztahů“. Ukázaly mi jiný pohled a jejich životy bych tedy žít nechtěla. Naučila jsem se neřešit problémy druhých. Jistě, některé věci mě zkrátka mrzí, ale přijala jsem myšlenku, že každý má právo na svůj život i s jeho chybami. Ctím svobodnou volbu a velice mě to odlehčilo. Naučila jsem se nebojovat za toho, kdo o to nestojí. Musím říct, že mé kamarádky se mi staly bližšími než vlastní rodina, svěřuje Lucka a v jejím hlase cítím náznak smutku.
Hm, zamýšlím se nahlas: Nikde není psáno, že vlastní krev nám má rozumět nejvíc… Kromě toho si myslím, že potkáváme přesně ty správné lidi ve správný čas a každý nás má něco naučit…
Přesně tak…, slyším souhlas z reproduktoru svého telefonu.
Lidi si o mně často myslí, že jsem v pohodě, že bych se přeci ozvala, kdybych něco potřebovala. Ale někdy by člověk chtěl slyšet ten zájem druhých lidí. Nechci nikoho obtěžovat svými problémy, ale o pomoc jsem se naučila říct a nestydím se za to.
Bydlím v domě s pečovatelskou službou, kde je mi dostupná i zdravotní péče, pokud bych ji do budoucna potřebovala. Jsem moc ráda, že to místo tady mám, má mi kdo pomoct. Liberec je pro mě lepší z hlediska občanské vybavenosti a dostupnosti aktivit či rehabilitace. Protože zažívám stálé zhoršování a zlepšování svého zraku, bude Liberec tou nejlepší volbou i do budoucnosti, přestože miluji naši chalupu v Jizerkách.
Co Vás naučilo to stále se opakující zhoršování a zlepšování zraku, ty stavy jako na houpačce?
Na úplném začátku, když jsem „neviděla“, tedy viděla jen mlhu v různých odstínech, jsem byla schopná jenom sedět. Na maximum jsem využívala svou paměť a byla schopna doma čtyři hodiny v kuse hrát na piano. Pak přišel navíc úraz, kvůli němuž jsem měla omezený pohyb, a na nějakou dobu mi znemožnil hrát. Ale když jsem s pianem začínala znovu, najednou se mi dařilo vyhmatat a zahrát akordy, které jsem předtím nehrála. Oproti tomu k vaření jsem musela sebrat mnohem více odvahy, to mi trvalo déle.
Když prozkoumávám odpověď na Vaši otázku, co mi ty změny jako na houpačce daly, tak je to především uklidnění se v životě a schopnost dělat si, co chci. Tedy nedělat věci, které nechci nebo nemusím dělat. Když můžu, pozvu si někoho, kdo něco udělá za mě. Na chalupu jsem si klidně objednala profesionálního zahradníka, protože se nesmím ohýbat. Nebo nechám vydělat maminu na rodičovské dovolené, aby mi udělala generální úklid, na který kvůli zrakovému, ale i tělesnému hendikepu už nestačím. Je to pro mě mnohem přijatelnější varianta, než obtěžovat rodinu nebo kamarády. Jistě, běžný úklid doma zvládám, ale už se u toho nedřu jako kdysi. Začnu si pomalu a v klidu s koupelnou, mám totiž ráda, jak ty přípravky pěkně voní. Druhý den pokračuji třeba policí, pustím si k tomu knihu, hudbu nebo něco zajímavého na poslech. Práci si ředím a dávkuji. Smířila jsem se s tím, že některé věci prostě nezvládám, tak je s klidným srdcem přenechám někomu cizímu za úplatu.
Důležitým mezníkem v mém životě bylo naučit se požádat o pomoc a nestydět se za to. Opustila jsem takové to omlouvání, proč toto nebo tamto nezvládám.
No a v neposlední řadě si víc uvědomuji benefity takového toho klidu s některými lidmi a jsem ráda, že můžu několika lidem věřit.
Lucko, na co se těšíte teď, v tuto chvíli?
Snažím se zorganizovat hraní v hospodě s kytarou. Inspirovaly mě hospodské sedánky. Dnes už málokdo zve takovou partu domů. Bude to pro patnáct lidí, nic velkého, to je v mých silách. Nepouštím se do věcí, které nemůžu zorganizovat sama a ke kterým bych potřebovala pomoc dalších lidí.
Bavilo by mě zajišťovat věci organizačně, potřebovala bych k tomu ale ten tým lidí, kteří pomůžou. Bez auta jsem úplně mrtvá, přitom ještě před šesti lety jsem měla absolutní svobodu a díky autu si zvládla všechno zařídit sama. Tento stav mě svazuje i v myšlenkách, a tak tedy nevymýšlím nic, co si nemůžu sama zorganizovat. Dělám to v malém – třeba to hraní v hospodě. A když se to vydaří, příště to bude pro šedesát lidí, říká pedagožka a já si představuji tu desetiletou holčinu ve čtvrté třídě, jež právě projevila organizační talent a úkoluje kamarádky s flétnou.
Vnímám se tak, že sedm let jsem byla v útlumu a teď vylézám z ulity, nemám ráda smutný život a dělám si alespoň malé radosti, protože ty ještě mohou růst.
Jsem jako šnek, který dlouho ze své ulity nevylézal, ale teď vystrkuje očka a leze jen tak pomalu, jak jen to jde. Kdo ví? Třeba mě někdo přenese ze silnice do trávy… Nebo nikam nedolezu, po čase vyschnu, umřu a zbude jen ulita, směje se Lucka své úvaze.
Co byste řekla lidem, kteří jsou ve své bezpečné, leč stísněné ulitě ještě zalezlí a bojí se vystrčit očka?
Ať nadzvednou domeček! Smích. Ne, sebrat tu odvahu, protože nikdo za nimi nepřijde. Většinou okolí čeká na impulz, protože neví, co chceme, co potřebujeme a zvládneme. Taky často slýchám: „My jsme si mysleli, že bys to neušla, proto jsme ti naši túru ani nenabízeli.“ A zrovna bych to ušla, jenom pomaleji a s přestávkami! Ty cesty jsou, tak se nebojte na ně vykročit. Vždy někdo pomůže, jen je potřeba si o tu pomoc říct. Chci s lidmi trávit čas, ať s námi prožívají i tu radost, když už s námi musí protrpět ty mínusy.
Lucka se rozesměje a přidává vzpomínku: Kamarádka mi jednou řekla: „Lucko, ty jsi dobrý psycholog, tak někdy poraď sama sobě…“ Smějeme se a souhlasíme, že druhým se vždycky radí lépe než sobě samému.
Jaká životní zkušenost Vás nejvíc obohatila?
Těžko říct jenom jednu.
Díky čemu jste tam, kde jste?
Jejda! Když opomenu rodinné vedení, tak určitě za mnohé vděčím Severáčku a manželům Uherkovým, mám jejich fotku na zdi. Pak jsem vděčná svým kamarádkám, také si cením životní harmonie… (Slyším Luciin dojatý pláč.) A také pro mě hodně znamenají ty krásné zážitky z dětství, když jsme se sborem za socialismu, kdy pro obyčejné lidi obecně bylo těžké někam vyjet, jeli třeba do Moskvy nebo do Švýcarska… Vypěstovala se mi tím zodpovědnost, protože sbormistři se na nás museli spolehnout, nebyly telefony, rodiče nás vlastně na dva týdny odevzdali… Severáček byla záruka kvality a znovu opakuji, že koníček se mi stal prací a naopak. Když už teď do práce chodit nemůžu, tak mi koníček zůstal.
Dnes už rozumem vím, proč bych měla něco umět. Myslím si, že můj život formovala podpora lidí obecně, když si mě někdo všiml a řekl si, že stojí za to mě podpořit, nebo nasměrovat.
Také jsem se vždy rozhodovala sama za sebe.
Můžete čtenářům prozradit, co jste dělala během letních prázdnin?
Luciin pobavený smích. Čtrnáct dní jsem strávila s vnoučaty, deset dní v Poděbradech, z toho pět dní s manželem a vnučkou a pět dní s kamarádkami, kdy jsme podnikaly výlety. Pak jsem byla na chalupě v Jizerských horách, nebylo tam letos tak obsazeno, jako v jiných letech. Užívala jsem si bazén nebo stín vzrostlých stromů. No a závěr prázdnin jsem trávila v Liberci, kde jsem s kamarádkami navštívila kupříkladu ZOO a koncert „Na stojáka“. Parna ve městě jsou horší, trávila jsem je doma a ven chodila ráno nebo až k večeru. Svůj režim jsem přizpůsobila počasí.
Lucko, jaké je Vaše nejoblíbenější místo?
Chvíli přemýšlí a svěřuje mi: Chtělo by se mi říct, že tam, kde právě jsem. Kamkoli si jedu, jedu si pro pohodu, takže skvělá místa jsou pro mě spjata se skvělými lidmi, a proto těch nejoblíbenějších míst je celá řada. Ano, někdy to nevyjde, ale to k tomu patří.
V pětatřiceti letech člověk leckde musel být, vyžadovala to práce, syn, nějaké potřeby, mnoho povinností. Spoustu svých aktivit jsem přizpůsobovala různým cílům, v dobrém slova smyslu. Dnes, v pětapadesáti, už s kámoškou jedeme jen pro tu radost ze společného výletu, někde vystoupíme, dáme si tam oběd a zase se vrátíme. Dnes už si vybírám a záleží jen na mé chuti někam jet. Už nemusím brát ohledy, svoje cíle nebo povinnosti jsem si splnila a teď jen třeba čekám na ty nabídky. Kdyby například v TyfloCentru neprobíhala keramika, nejspíš bych si ji sama nikde nevyhledávala.
Je něco, co byste chtěla o sobě říct?
Nevím, jestli se to hodí. Ne vždy chcete všechny vaše bolístky a radosti sdílet s druhými. Když nikdo neví, že mám za sebou dialýzu a transplantaci, tak vidí jenom hůlky v mých rukou, nejspíš asi jen kvůli rovnováze. Od lidí, kteří se mnou prošli má nejtěžší období, očekávám, že mi je nebudou připomínat. Nikomu jsem ani neřekla, že jsem si prošla těžké fyzické stavy. Má to ale i odvrácenou stranu, protože i přes fyzická omezení působím v pohodě. Nechci se litovat, že mi něco nejde a nechci ani machrovat, že něco zvládnu, když nezvládnu. Raději otevřeně přiznám: „Jsem po úrazu, prosím pomoz mi.“ Myslím si, že když se člověk snaží, tak to jde, na druhou stranu člověk nesmí chválit jen sebe, když je za tím práce i někoho jiného.
Lucko, děkuji Vám za velké množství času a energie, díky za otevřenost. Přeji Vám, ať se Vám vše dobré daří.
I já děkuji.
Odkazy na webové stránky z textu:
Dětský pěvecký Sbor Severáček: https://severacek.cz/
Sochy Moai: https://cs.wikipedia.org/wiki/Moai
Rozhledna – Floor aerobic: https://www.rozhledna.info/aerobik/
Autorkou článků je paní Lucie Fialková.
Vznik článků finančně podporuje Nadace ČEZ.
Děkujeme!
