Milé čtenářky, milí čtenáři časopisu OKO,

listopadový rozhovor Vám přináší muže žijícího a již dvaadvacet let zaměstnaného v Tyflokabinetu SONS ČR v Praze. Zastává pozici metodika a lektora náročných elektronických pomůcek.

Kromě toho, jeho práci můžete denně držet v rukou – tedy spolupodílel se na vývoji mobilních telefonů pro zrakově postižené, BlindShell Classic a BlindShell Classic 2. Čtyřiačtyřicetiletý workoholik, kterým pan Michal Jelínek bezesporu je, a o čemž se také přesvědčíte, si zrakové postižení přinesl na tento svět a v průběhu puberty o zrak přišel definitivně.

Michale, co obnáší práce lektora?

Mou primární náplní je vzdělávání zrakově postižených uživatelů služeb. Učím převážně nevidomé klienty používat ozvučené varianty počítače a mobilních telefonů, případně další elektronická zařízení s hlasovým nebo braillským výstupem. Dřív to byl také diktafon, který je dnes běžně součástí mobilů.

Mám klienty různého věku, přičemž převažují senioři. Někteří jsou ochotni za mnou dojíždět i ze sousedních krajů, například třiaosmdesátiletý pán, který nejenže ztrácí zrak, ale zároveň chodí o holi a používá naslouchadla. Na otázku, zda zvládá to cestování, mi odpověděl: „Stojí mi to za to.“ Lidi by se měli zbavit zbytečných obav, že už jsou na učení staří nebo že už dovednosti nevyužijí. Jistě, třeba z nich nebudou IT odborníci nebo písařky, ale naučí se komunikovat prostřednictvím telefonů či počítačů, budou schopni si téměř všechno zařídit sami a přijdou do kontaktu s dalšími lidmi. Zbaví se sociální izolace a jejich rodině a blízkým se tím uleví. Ať to nevzdávají, nevidomí se bez techniky dnes už pomalu neobejdou, přinese jim to mnoho možností. Senioři dnes běžně mailují, sledují videa na YouTube nebo si hledají recepty, není to neobvyklé, je to normální. Senioři už nemusí být odkázáni jenom na rodinu a své pečovatele, díky technologiím mohou být stále v centru dění a udrží si přehled.

Dříve byla jednotlivá TyfloCentra součástí SONS a Tyflokabinet byl vždy řídícím centrem kolem náročných elektronických pomůcek. Když byla jednotlivá TyfloCentra osamostatněna do obecně prospěšných společností, Tyflokabinet byl v podstatě jediný, kdo udržoval společnou komunikaci. Vedeme TyfloCentra k výuce a vzděláváme jejich lektory. Minimálně jednou ročně uspořádáme intenzivní třídenní školení pro stávající lektory TyfloCenter. Oficiálně odškolených hodin je dvacet, ale nekončíme dvacátou hodinou, nýbrž kdo chce, a ono chce tak 98 % účastníků, v neformální rovině mluvíme dál o naší práci, jsme všichni na jedné lodi. V některých TyfloCentrech je lektor sám a nemá možnost se vypovídat, tak toto je pro něj skvělá možnost, jak sdílet své poznatky. Jsou to tři velmi náročné dny, zvládneme hodně práce, ale je u toho atmosféra. Těším se na další setkání.

Staráme se také o vzdělávání nových lektorů, které probíhá tak jednou, dvakrát ročně, podle počtu nových lektorů. Kurz se dělí na několik částí a vyžádá si dva roky intenzivního vzdělávání – s novými kolegy se setkáváme každý týden po dobu pěti měsíců, a to jsou jen základy. Pak skládají zkoušku a dostávají od nás doporučení, zda mohou pokračovat navazujícím školením, zda je třeba zkoušku opakovat, nebo zda pro ně práce lektora není vhodná. Lektor nemůže disponovat pouze odbornými znalostmi, očekává se také empatie, trpělivost a chuť přizpůsobit se klientovu tempu. Je pro nás lepší nadšený a empatický člověk, byť s minimem uživatelských dovedností než třeba IT specialista, který všechno zná nejlépe, používá odborné názvy, klienta zahltí a je netrpělivý. Za ty roky, co lektoruji, jsem poznal pouze jediného empatického „ajťáka“ nevkládajícího do výuky své „IT ego“. Převážná většina lektorů je zrakově hendikepovaných, těch zdravých je naprosté minimum, je to nejspíš díky výši jejich platu.

V Tyflokabinetu se také snažíme o vzdělávání pracovníků úřadů práce. Na pomůcky přispívá stát a často narážíme na to, že tomu úředníci nerozumí. Máme navázanou spolupráci s generálním ředitelstvím Úřadu práce, leč díky lockdownům se činnost poněkud pozastavila. Věřím, že se to zase obnoví a je to potřeba, protože fluktuace úředníků je obrovská. Je to tudíž běh na dlouhou trať.

Trochu vedlejší činností Tyflokabinetu je tým kolegů, který se stará o přístupnost webových stránek a aplikací. Dělají audity, testují aplikace. V minulosti jsem se tomu věnoval víc, ale již jsem z toho byl unavený. Je to takový věčný boj, který takřka nikdy nikam nevede. Nebaví mě totiž někoho stále dokola přesvědčovat, že přístupnost je důležitá. Úspěšnou spolupráci ale mohu vzpomenout například s Českou spořitelnou, kdy jsme spolupracovali na zpřístupnění aplikace George nebo jsme vcelku úspěšně připomínkovali elektronické bankovnictví pro ČSOB. Také jsme s některými úřady pracovali na přístupnosti jejich webových stránek. Dnes se na nás některé úřady a státní instituce samy obrací a mají zájem otestovat své stránky. Aktuálně však nevím, čím se kolegové zabývají, již nemám potřebu se tomu věnovat. Zabírá to spoustu času a myslím, že mi ujel vlak na odborné úrovni. Dnes už je to hodně o tom zadavatelům vysvětlit, co přesně změnit. Spíš jsem tester – uživatel, ne odborník, moji kolegové řeší spíše tu technickou stránku věci.

Také pomáháme firmám, které chtějí na trh zavést novou pomůcku. Rozumné firmy se nejdříve chtějí poradit, nebo nám pomůcku dají otestovat, a pak testujeme přímo my nebo s dalšími lektory.

Michale, kromě středy Vás celý týden, a to až do večerních hodin, najdeme v Tyflokabinetu. Čemu se ten den věnujete?

Celý den učím informatiku ve Škole Jaroslava Ježka, jsem tu již dvacet let. (Poznámka autorky: Škola zahrnuje mateřskou, základní, praktickou a základní uměleckou školu pro děti a mládež s postižením zraku. Konec poznámky).

Slyšela jsem, že v posledních letech speciální školy zaznamenávají nárůst kombinovaných vad. Jak to vidíte Vy?

Tak tohle slyším už patnáct let, že nevidomí vymírají, bujaře se Michal směje. Kombinovaných vad je určitě dost, ale já osobně se s tím nesetkávám v nějaké velké míře. Jistě, je to pak trochu nešťastné pro ty schopnější žáky. Na druhou stranu, je to na nás učitelích, abychom si s tím poradili. V Tyflokabinetu učíme individuálně, ale ve škole je celá třída, no v mém případě maximálně sedm dětí, ale i tak to může být velmi obtížné. Hodiny informatiky slučují třeba půlku osmáků, půlku deváťáků, do toho tam může být žák s lehkou mozkovou dysfunkcí, jiný z Ukrajiny, další hyperaktivní, nebo je někdo naopak „lundra líná“, takže ta práce je někdy náročná.

Velice pobaveně a uznale se směji výrazu, který jsem od učitele dlouho neslyšela… Jako by měli kantoři v dnešní době strach nahlas říct, že je prostě někdo flákač.

Když někdy slyším rodiče nadávat na učitele svých dětí, pokračuje Michal, rád bych jim nabídnul, ať si to jdou zkusit.

Ano, a rodiče si myslí, že zrovna jejich dítě je zlatíčko, přitakávám Michalovi.

Ano, taky, nebo že se učitel jejich broučkovi dost nevěnuje, přitom těch broučků je tam třeba třicet.

Vyskytla se za ta léta nějaká opravdová výzva, kterou jste zvládl?

Nevím, zda to nazvat výzvou, ale zpětně nahlíženo jsem na to do určité míry pyšný. Učil jsem klučinu, který měl kombinaci postižení, snadno podlehl stresu a pod svým vlastním tlakem pak byl o dost pomalejší. Dřív jsem s tímto typem dětí neuměl pracovat, měl jsem velké nároky a rozčilovalo mě, že nezvládá základní věci. Na příkladu mých kolegyň, které jsou schopné naučit na počítači opravdu těžce hendikepované děti, na které já bych si netroufnul, jsem si uvědomil, že musím být schopný snížit se na úroveň uživatele, zde tedy dítěte, a přizpůsobit se jeho tempu a schopnostem. Věděl jsem, že nesmím spěchat, při nejistotě jej musím uklidnit a jednotlivé kroky vyžadovat pomalu. Zadával jsem mu zábavné úkoly, a nakonec byl schopný dělat věci, které nezvládá ani pokročilý uživatel, třeba složitější tabulky v Excelu. Informatiku pak zbožňoval a říkal mi: „Pane učiteli, to byla tak krásná hodina!“ Jsem pyšný, že jsme společným úsilím dospěli k tomu, že si počítače oblíbil, a dnes, pokud vím, s nimi nemá potíže a zvládá náročnější úkony.

To je skvělý výsledek, Michale. Pojďme nyní od počítačů k telefonům. Mezi uživateli se vedou plamenné diskuse o možnostech a limitech Androidu versus iOS. Jak se, jako lektor, díváte na možnosti jejich využití pro zrakově postižené? Komu byste co doporučil?

Kdybych si měl já osobně vybrat, tak nevím, používám jak iPhone, tak Android. Do toho testuji BlindShell Classic 2. Jsou to neporovnatelná zařízení a každá platforma má své plusy, neboť je určena někomu jinému. BlindShell je primárně uzpůsobený méně technicky zdatným uživatelům a seniorům, i když dnes si nachází dost příznivců i mezi mladými lidmi.

Ovládat dotykový telefon nevidomým člověkem je fakt náročné. Musí pochopit princip chování systému a práce s ním vyžaduje strašně moc představivosti, co kdy telefon nebo aplikace udělá. Pro vidícího člověka je ovládání iPhonu intuitivní a jednoduché, neboť hned vidí, co se kde na ploše děje, ale když jej dostane do rukou nevidomý bez dosavadních zkušeností, je to opravdu velice těžké a zdlouhavé. Když se klient rozhoduje pro nejvhodnější mobil, řeknu mu: „Pojďme napsat SMS někomu neznámému,“ a tak zkoušíme oba telefony a zjišťujeme, které ovládání je pro klienta srozumitelnější.

BlindShelll je dnes za mě skvělý, má hromadu užitečných funkcí, a přitom se celé prostředí ovládá stejným „primitivním“ způsobem. Vykonávám na něm některé činnosti rychleji a s větší jistotou než na dotykovém telefonu, například přehrávač YouTube spustím během pár sekund jen šipkami nahoru a dolů, stejně tak budík, rádio, podcasty… Je to jednoduchý multimediální přehrávač a znám uživatele aktivně využívající oba typy telefonů. Na trhu není moc telefonů pro zrakově postižené, proto jsem rád, že si BlindShell drží původní filozofii o jednoduchém ovládání, kterou jsme vymysleli na začátku.

Jak jste se podílel na jeho vývoji?

Jako tester jsem spolupracoval od začátku. Tehdy do Tyflokabinetu přišel Petr Svobodník jako student ČVUT, který psal bakalářskou práci a zeptal se: „Chci vytvořit aplikaci pro nevidomé, co potřebujete?“ To je vlastně úplně ideální stav, když se vývojáři nového software nejprve zajímají o naše potřeby, hodnotí Michal.

Tehdy jsme byli ve velmi špatné situaci, protože začínaly dotykové telefony a končily ty tlačítkové. Hodně zrakově postižených bylo doslova „v háji“, protože neměli šanci používat dotykové telefony bez ozvučení. Měli jsme dvě kategorie uživatelů. Zdatnější používali ozvučené Nokie, a pak tu byla obrovská skupina méně zdatných lidí, kteří pracovali nejprve s programem RST, později PST, což byly tlačítkové telefony se zjednodušeným prostředím ovládaným šipkami. No a nastala doba, kdy nebyly tlačítkové telefony a celosvětově tento problém prostě nikdo neřešil. A tak jsme s Petrem Svobodníkem mluvili a mluvili, nakonec řekl: „OK“ a příště přišel s návrhem jednoduchého uživatelského prostředí, ve kterém se virtuálně rozdělila obrazovka na dvě poloviny, a vše se ovládalo jen ťukáním, přičemž zachoval alfanumerickou klávesnici. Petr svou práci postupně rozvíjel, přidával funkce a vylepšoval je, až dospěl k diplomové práci. Nejprve implementoval software na telefon Sony, později na Samsung.

Další vývoj se ubíral mimo akademickou půdu, protože došly finanční prostředky. Celé to tehdy ještě bylo v plenkách, byli jsme si vědomi nedostatků, ale pracovalo se na nich. Už si přesně nepamatuji, jak to celé bylo, ale vzpomínám si, že se někteří vývojáři z ČVUT spojili s dalšími lidmi a postupně vznikla pražská společnost MATAPO a.s., která si nechala vyrobit dotykový telefon, do něhož „našroubovala“ tento systém. Nakonec, díky pokusům s jinými telefony, se přeci jen drželi tlačítkového telefonu a přišel BlindShell Classic. Ten už se tenkrát vyráběl a společnost MATAPO do něj naroubovala svůj software. Později si nechala na míru vyrobit BlindShell Classic 2, který je v současnosti tolik oblíbený. MATAPO dnes vyváží telefony pro nevidomé do celého světa. Spolupracujeme dodnes, vztahy jsou skvělé. Vývojáři se stále chodí radit a stojí o naše testování. Jistě, tento typ telefonu má určitá omezení, která jsou v tuto chvíli nepřekročitelná, mluvím o bezpečnosti pro používání elektronického bankovnictví, ale na vývoji se intenzivně pracuje a jednou přijde nový model reagující na vyšší poptávku po samostatném a bezpečném ovládání elektronického bankovnictví.

Michale, věnujete se ještě nějaké jiné pracovní činnosti?

V dřívějších letech jsem hodně pracoval pro Agoru, což jsou konference o informačních a komunikačních technologiích pro uživatele se zrakovým postižením. Od roku 2015 ji pořádá Středisko Teiresiás Masarykovy univerzity v Brně, byl jsem u jejího rozjezdu, avšak dnes už na to nemám kapacitu, proto dnes „jen“ občas píšu odborné články o elektronických pomůckách na portál Pélion, který funguje taktéž pod záštitou Střediska Teiresiás a shromažďuje různé články o technologiích a software pro zrakově postižené.

Je pravda, že práce mi zabírá hodně času. Nemám vlastní rodinu, tak se mohu věnovat práci. Snažím se to trochu omezovat, ale zase tak úplně mi to nejde, usmívá se Michal.

A volný čas, zbývá nějaký?

Mám obrovské štěstí na přátele, se kterými je nám dobře. Pravidelně mě přibírají do svých aktivit. Dnes už bych se tedy nejradši jen válel doma, uklízel a pral, protože to mě baví, ale oni mě neustále někam tahají. S jinou partou kamarádů jezdíme na týden na tandemová kola a lyžování, i když oni by se teď smáli, protože já dnes už moc na kole, ani na lyžích nejezdím. Jednak máme málo trasérů, neb nevidomých je víc než „koukavých“, ale jezdím s nimi rád. Mám za sebou aktivní život, hodně jsem jezdil na vodu, chodil po horách, lyžoval, jezdil na kole atd. Trávil jsem spoustu času s přáteli, třeba při cestování. Přišla doba, že už také rád odpočívám, přičemž odpočinek je pro mě tehdy, když nemusím nic a nikam, když si můžu číst nebo poslouchat muziku. Ale přesto s nimi rád jezdím, protože jsme fajn parta a je legrace.

S dalšími kamarády jednou nebo dvakrát ročně, oni tedy častěji, jezdím na chatu nebo do penzionu a podnikáme výlety. Teď o podzimních prázdninách jedeme do okolí Doks, tam to mám rád a těším se. Nebo jedeme ke kamarádům na chalupu, nebo do Řecka či do Bosny a Hercegoviny do přístavu Neum (Poznámka autorky: Neum je město ležící na pobřeží Jaderského moře a jako jediný bosenskohercegovský mořský přístav leží v úzkém koridoru obklopeném z obou stran územím Chorvatska. Konec poznámky.). Vždy jeden letní týden strávím s malou partičkou na našem „baráku“ v Podkrušnohoří.

Máte čas i na kulturu?

Rád chodím na koncerty, poslouchám třeba ASPM s jeho převážně jazzovou podobou blues. Párkrát do roka navštívím divadlo, rád čtu, poslouchám podcasty, muziku, nedělám nic extra, říká Michal mírně svým hlubokým basem, který by mu nejedna kapela mohla závidět.

Michale, limitoval Vás někdy zrak?

Dřív mě hodně mrzelo, že nemůžu řídit motorku, ale jako spolujezdec jsem toho najezdil hodně.

Reálně to omezení nacházím ve výběru partnerky. Kdybych viděl, byl bych pro vidící dámy použitelnější. Nebudeme si hrát na to, že to tak není a že je společnost vyspělejší. Status člověka se zrakovým postižením je holt jiný. Když budu krásný nevidomý mladík a vedle mě se postaví stejně krásný vidící mladík, tak krásná vidící dívka sáhne po tom vidícím. Když se ptáte na to omezení, tak je to toto. Buď zaujmete v té naší skupině zrakově hendikepovaných, nebo máte velmi zúženou šanci mezi vidícími. Nijak mě to ale nedrásá, čas od času se objeví nějaká partnerka, avšak samotou se netrápím. Byl bych samozřejmě rád, kdybych měl kolem sebe někoho fajn, ale žíly si z toho trhat nebudu. Díky přátelům nemám pocit samoty či nedostatku lásky.

Jste zkrátka samostatný člověk a ten druhý je bonus navíc…

Ano, usmívá se Michal.

No, myslím si, a laskavý čtenář mi jistě dovolí vnést mé životní krédo, že by do stavu samostatnosti a spokojenosti sama se sebou měl dospět každý člověk, ať zdravý nebo s hendikepem…

Michal hbitě namítá: No, já si myslím, že by lidé dospěli jen k tomu, že budou tak spokojeni sami se sebou, že nebudou chtít s nikým jiným žít. Myslím si, že jako společnost zaslouženě vymřeme. Smějeme se.

Tak tato varianta mě nikdy nenapadla, ale možné to je…, zvažuji Michalovu námitku, dokud mé myšlenky nepřeruší další jeho slova:

Dospěl jsem do fáze, že má partnerka musí splňovat jistá kritéria, aby mi vyhovovala. Najednou člověk řeší, že dáma vedle Vás chrápe, že si v posteli nemůžete pustit hudbu, protože chodí spát o dvě hodiny dřív…

Aha, tak je to jinak! Ona s Vámi nevydrží, směji se vážně pobaveně.

Michal se také rozesměje a nesnaží se mi oponovat: Ale je to tak! Ti, co jsou delší dobu sami, pozoruji to i na vidících, jsou sami se sebou nakonec tolik spokojeni, že to „vniknutí“ do života by bylo tak vykolejující, že to snad ani nestojí za to. Já vím, jsou to pitomosti, co nás potom tak rozčilují.

Takže by Vám vyhovoval ambulantní vztah? Jen se tak jako navštěvovat a po večeři hybaj domů?

No jako ano, ale také bych stál o to, aby to tak nebylo. Já přitahuji určitý typ žen, ony zase mě, přičemž dnes už vím, že je to špatně a že to nevyjde, ale…

Nemůžete si pomoct…?

No, souhlasí Michal mírně.

No, to mi připomíná naši fenku – hrabe, kde nemá. Ona ví, že se budeme zlobit za každou novou díru, a když nějakou vytvoří, hned to na sebe práskne, ale přesto si nemůže pomoct.

Ano, nemůžu si pomoct. Smějeme se a následně Michal shrnuje své povídání na toto téma:

Myslím si zkrátka, že ten zrak výběr prostě omezuje, stejně jako výběr zaměstnání a přijde mi to normální, co můžu dělat?

Dobře, Michale, to jsou limity, ale je naopak něco pozitivního?

Já nesnáším ty kecy o tom, že život ve slepotě je obohacující. Jestli na tom někdo vidí nějaké plus, tak já tedy ne. Ale netrápím se tím. Mě to obohatilo o mé přátele, jsem za ně moc vděčný, avšak být zdravý, nejspíš potkám jiné. Že by mi slepota přinesla něco lepšího, tak to říct nemůžu, reálně žádný přínos nevidím, jedině zvýšenou empatii a hlubší přemýšlivost nad určitými věcmi.

Ne vždycky, ale někdy využívám echolokaci. Říká se, že nevidomí jsou skvělí hudebníci. Kuloví jsou, jen byli nuceni víc využívat jiné smysly, proto dosahují lepších výsledků.

Michal dál rozvíjí své úvahy: Jasně, že nevím, kam by mě život zavál, kdybych viděl. Dobrovolně jsem si nevidění nevybral. Nemám k tomu co říct, že je to pro mě přínosné. Jako vidící bych mohl třeba bratrovi lépe pomáhat na domě nebo se jednou lépe postarat o mamku, mohl bych dělat víc užitečných věcí.

Dobře, přestože na „nevidění“ nevidíte nic pozitivního, co byste poradil lidem, kteří ještě nepřekonali fázi sebelítosti a udržují se v izolaci?

Ať jdou dělat cokoliv a ať si nemyslí, že ztrátou zraku bude život už jen špatný. Bude takový, jaký si ho reálně zařídí. Nemám rád moudra a hesla, ale mohu říct, že neviděním život nekončí. Vidím to u sebe i u spousty dalších lidí, kteří žijí naplněný život. Ano, nejdříve si to odplakali a „odzoufali“, ale jsou schopni žít spokojeně, mají přátele a aktivity, mnohem víc čtou, sportují. Pokud má někdo ve své nátuře být ukňouraná bábovka, tak jí bude i po oslepnutí. Pokud si někdo myslí, že mu život ubližuje, tak ať si v tom libuje dál. Obecně si myslím, že si lidé se zrakovým postižením mohou žít spokojené životy. Ano, budou narážet na nemalá omezení, ale je nutné nastavit si život tak, aby dělali reálné věci, na které mají, a přitom se stále posouvali. Nekňourat nad nesmysly a přiznat si, že auto prostě řídit nebudeme nebo že sami asi nezvládneme veškerou péči o dítě. Ano, život bude o něco složitější, ale stále krásný k žití.

Mně se lidí, kteří přišli o zrak, dostalo pod ruce za ta léta dost. Mám třeba holčinu, která je čerstvě nevidomá a je úplně v pohodě. Měl jsem naopak pána z bohaté rodiny a utápěl se v tom. Naše práce není jen o nácviku používání kompenzačních pomůcek, ale stáváme se také jakýmsi konzultantem v těžké životní situaci. Toho pána jsem spoustu let neviděl a dnes je na tom lépe. Je to o té nátuře. Je spousta nevidomých od narození, u nichž bychom očekávali, že už se dávno adaptovali na život beze zraku, a přitom i v dospělosti žijí s rodiči, bez jejichž péče by byli troskami.

Michale, co byste řekl člověku, aby překonal lítostivou fázi a přešel do aktivity?

Nebudete žít po zbytek života v pekle, ale nejdříve si to odbrečte, to je důležitá fáze, a když to neuděláte, ponesete si to s sebou celý život. Nadávejte, vztekejte se, litujte se, ale jakmile si to odbrečíte, naučte se s postižením žít. Život budete mít tak spokojený, jak budete chtít, ale bez iniciativy to nepůjde.

Obraťte se na Tyfloservis a TyfloCentrum, buďte aktivní, „nenípejte“ se v tom. Naučte se samostatnému pohybu s bílou holí, to je strašně těžké, přičemž nesmírně důležité. Do té doby mě opečovávali, ale orientační hůl mi získala svobodu, samostatnost a bezpečí. Já chápu, že se Vám do toho nechce, sám jsem z toho v pubertě měl trauma. Za bílou hůl se prostě budete chvilku stydět, tím si musí projít každý a neznám nikoho, kdo by to alespoň chvilku neřešil.

Využijte kurzy soběstačnosti, naučte se vařit, prát, pracovat s pomůckami. Naučte se o sebe postarat, jinak budete pořád na někom závislí. Pokud máte kolem sebe dnem i nocí ochotné pečovatele, dobře, ale co když se jim něco stane, co když zemřou? Co potom? Učit se třeba v padesáti, šedesáti letech je nesmírně těžké. Lepší dřív než pozdě.

Teď mě napadá důležité poselství: Prosím, hned po oslepnutí si nepořizujte vodicí pejsky! Nejdříve se naučte postarat sami o sebe, protože pes to za Vás neudělá, nevymyslí trasu, nezachrání Vás. Jenom vodí, je tou bílou holí. Musíte se ale přeci postarat i o něho. Víte, kde můžete psa vyvenčit nebo nechat proběhnout? Víte, kde je odpadkový koš na exkrementy? Nikdo nechce na chodníku šlápnout do psího bobku a maminky už teprve nechtějí, aby si jejich děti hrály v trávě nebo v pískovišti mezi výkaly. Nemůžete od veřejnosti očekávat všeobecnou toleranci jen proto, že jste nevidomí.

Učil jsem jednu takovou nesamostatnou slečnu, hned si pořídila vodicího pejska. Nakonec se všichni museli starat jak o ni, tak o psa, později pak manžel i o jejich dítě, protože ona sama nezvládla ani namazat rohlík máslem. No řekněte, kdo si tohle vezme dobrovolně? Stejně si myslím, že každý takový ochotný pečovatel má sám nějaký komplex, směje se Michal.

Měla jsem za to, že jsou u nás tři akreditovaná střediska, která před předáním psa trvají na předchozí samostatnosti klienta s bílou holí…

Michalův pobavený smích. Myslím si, že praxe je jiná. Dokonce zmíněná slečna měla psa z jednoho z těchto tří akreditovaných středisek, ale když si prostě trváte na svém, tak Vás neodmítnou. Navíc v tom jsou velké peníze…

Co všechno by se měl, podle Vás, zrakově hendikepovaný člověk naučit? Co považujete za jakési základní vzdělání do dnešní doby?

No, záleží na tom, co chce člověk v životě dělat. Senior se klidně může spokojit s tím, že zavolá vnoučatům, nebo si pustí knihu. Vystačí si s mobilem a je to za mě v pořádku. Člověk bez velkých ambicí nepotřebuje psát všemi deseti a nevidí smysl v získání dovednosti vytvořit a e-mailem odeslat prezentaci v PowerPointu.

Pokud ale chcete být aktivní a chcete mít šanci na vzdělání a zaměstnání, neobejdete se bez počítače. Většinu mých klientů tvoří senioři, protože mnoho mladých si myslí, že všechno umí a že jim k vyřizování stačí mobil. Pohybují se na Facebooku, najdou spoj na IDOSu, ale když mají vytvořit třístránkový dokument na zadané téma, zjišťuji, že neumí používat nástroje Wordu, o gramatice ani nemluvím. Takoví lidé jsou nezaměstnatelní. Jasně, pokud je někdo extra zdatný rukama, třeba sochař, masér nebo zručný košíkář, nebude asi trávit moc času na počítači, živí ho ruce. Stejně pak ale bude muset mít někoho, kdo mu vyřídí třeba objednávky nebo úřední korespondenci. Kdo chce studovat nebo pracovat, musí zkrátka používat počítač. Když to shrnu, záleží na tom, zda Vám stačí žít v trvalé péči rodiny, nebo chcete mít zajímavé zaměstnání. Šanci na získání zaměstnání máme už tak hodně ztíženou, ale myslím si, že si za to leckdy můžeme sami. Takže jako naprosté minimum zrakově postiženého bych viděl zvládnout na základní úrovni prostorovou orientaci a mít alespoň uživatelskou znalost práce s technologiemi. Další kompetence se odvíjí od požadavků na konkrétní odbornost, stejně jako u vidících lidí.

Michale, máte nějaký cíl, kterého byste chtěl ještě dosáhnout?

Chtěl bych ve zdraví dosáhnout důchodu nebo pěkného věku. Pracovní cíle nemám, se svou prací jsem spokojený a život si jí naplňuji nad míru. Baví mě učit děti i dospělé, našel jsem si cestu k seniorům, před pár lety bych tomu ani nevěřil. Oni jsou mnohdy zajímavější, než ti mladí. Moji nadřízení mě kdysi přesvědčovali, abych usiloval o vedoucí postavení, ale já o to nestojím. Mám možná trochu idealizovanou představu o osobnosti vedoucího a myslím, že by měl být vzorem. Jsem si vědom svých much, takže nejsem vhodný typ. Žádné vyšší cíle tedy nemám, chci dál vykonávat tuto práci, dokud mi bude hlava sloužit, a cíl je ten, abych uměl zavčasu rozpoznat, že už můj přínos pro okolí je malý. Neumím si totiž představit, že v pětašedesáti budu tuto práci vykonávat dobře. Je mi čtyřicet čtyři let a již dnes pozoruji, že nemám takový „drive“ jako dřív, jsem ubitý administrativou. Chtěl bych být ve větší pohodě a mít víc času na zkoumání nového software, ale až mi bude o dvacet let víc, pochybuji o své energii studovat „bambilion“ odborných článků. Cílem tedy je, aby mě to stále bavilo a abych rozpoznal, co má ještě smysl a co by už mohl dělat někdo jiný. Mé současné pracovní činnosti by zaměstnaly tři nevidomé. Nerad bych se toho vzdával, ale kdyby se našel mladý šikovný nevidomý nebo slabozraký, tak bych mu rád věnoval energii a předal třeba tu výuku informatiky ve škole.

Znám samozřejmě mladší šikovné lidi, avšak své pohodě a zábavě chtějí věnovat mnohem víc času než práci, čímž jejich pracovní výkony nejsou nikterak závratné. Má zkušenost je bohužel taková, že jsou nespolehliví a neochotní se vzdělávat, člověk je musí do práce stále nutit a úkoly připomínat, někdy přijdou, podruhé nepřijdou. Štve a mrzí mě, že za sebe nevidím náhradu. Pozor, já nejsem nějaký „ultraborec“, ale když dělám, co mě baví, a chci být použitelným lektorem, obětuji tomu hodně času a energie. Takovou snahu u těch mladších nevidím, moji kolegové řeší to samé - nemají náhradníky. Není to o tom, že bychom si drželi „teplá místečka“, spíš ti mladší nemají zájem pracovat.

Nemůže to být o financích?

Není, já tomu nevěřím. Alespoň v mém oboru zrakově postižení sami užívají technologie, jsou v invalidních důchodech. Ano, platy lektorů jsou malé, ale málo to také není. Podle mě peníze v tomto případě nehrají roli, ale kdyby hrály, člověk by musel disponovat natolik velkými schopnostmi, aby si mohl říct o vyšší plat. Třeba na ty správné lidi zatím jenom nenarážím, avšak věřím, že kdyby o to měl někdo zájem, dostane se k nám. Máme v současné době podaný inzerát a přihlášených je naprosté minimum.

Michale, pojďme to trochu odlehčit.

Dobře, budu rád, směje se Michal.

Na co se těšíte?

Líbil by se mi nový kolega či kolegyně, ale jinak se těším na říjnové třídenní školení lektorů, to mi přijde super.

V osobní rovině se nemohu dočkat, až s rodinou započneme větší stavební zásahy v našem domě. Jsme takoví mluvkové, detailně rozebíráme harmonogram rekonstrukce a argumentujeme natolik, že se toho vyděsíme, a nakonec z toho není nic. A dům vesele chátrá. A tak vyvíjím dlouhodobý tlak, abychom se pustili například do rekonstrukce koupelny, opravy střechy, přeorání zahrady nebo do renovace vytápění… Těším se, že se do něčeho takového pustíme. Mám rád fyzickou práci, u které se nemusí moc přemýšlet.

Hm, takže se zase těšíte na práci… Kdy začínáte?

Zatím jsme ve fázi žvanění, ale již s mírným přitakáváním.

To vypadá, že je to na dobré cestě.

Michale, je nějaká otázka, která nezazněla, a Vy byste na to téma chtěl něco říct?

Nevím, nenapadá mě, byly by to rozvleklé věci. Vypadá to, že jsem negativista, ale jak už v tom dělám dlouho, ty problémy vidím. No, kupříkladu si myslím, že je špatně nastavená integrace. Speciálka je fajn, a kdybych si měl i dnes vybrat mezi speciální nebo základní školou, zvolím znovu speciální, neboť tempo je zde pomalejší a já nejsem žádný myslitel. V integraci bych byl lúzrem a často to poslouchám. Nejlepší integraci jsem prožil ve své rodině, byli jsme všichni stejného věku, lezli jsme po stromech, jezdili na kole, hráli počítačové hry.

Integrace přivedla zrakově postižené děti do základních škol ke zdravým dětem, ale vlastně se spolu nekamarádí. Na fotbal je nevezmou, k čemu by jim tam byli? Ale třeba by zrovna chtěli fandit nebo nalévat limču. Měl jsem ohromné štěstí na kamarády, brali mě. Společné aktivity integrovaným dětem velmi chybí. Za mě by integrace měla nejvíc splňovat právě přátelství postižených a zdravých dětí. V praxi ale splňuje jen děti žijící ve svých rodinách, uštvané matky připravující materiály do školy a asistenty doprovázející děti i na WC. To je zoufalost. Od začátku do konce z dětí vyrůstají lidé závislí na péči druhých. Ani z pohledu výuky to není žádná sláva. MŠMT to vůbec neřeší. Mluvím-li zrovna o informatice, tak učitelé v základní škole nemají od ministerstva metodiku, jak nevidomého naučit pracovat s počítačem, přitom by to měli být právě oni, kdo by měl výuku odborně zastřešit. Je to systémová chyba a nechápu, jak to mohou nevědět...

Tak toto bohužel neslyším poprvé a netýká se to jen zrakově postižených, ale také třeba cizinců v základních školách…

Bylo by fajn, kdyby tu byla speciální škola, která si nehraje na to, že připraví děti na vysokou školu, ale stanoví si cíl, že je naučí něco skutečně praktického, aby byly v životě použitelné a soběstačné.

Například pražská společnost „Transkript online“ zajišťující přepisy do digitální podoby má problém najít nevidomé, kteří dobře ovládají češtinu a zároveň píší dostatečně rychle všemi deseti, nemají lidi. Líbilo by se mi mít školu, která se zaměří i na tyto praktické dovednosti, protože když vidím mladé lidi, kteří projdou dvěma, třemi středními školami obecného směru a dohromady neumí nic, tak tomu nějak nerozumím. Kdyby byla škola, která je skutečně připraví na život a zaměstnání, tak by to bylo super.

Máte na závěr nějaké poselství?

Nejsem mudrc, moudra nemám rád. Ale ne, jedno oblíbené moudro mám: „V mletém mase princeznu od krávy nerozeznáš.“

Výbuch smíchu, dlouho slzím.

Koukám, že se ženami ale jinak máte dobré vztahy, že?

Smějeme se. Pozor, se ženami já mám velmi hezké vztahy, mám hodně kamarádek a přátelství je pro mě důležité.

Michale, moc Vám děkuji za čas a energii, kterou jste mi věnoval, a přeji Vám, ať se Vám vše daří a také vše splní.

I já děkuji.

 

Seznam odkazů:

Lucie Štěrbová Fialková

Autorkou článků je paní Lucie Štěrbová Fialková.

Vznik článků finančně podporuje Nadace ČEZ.

Děkujeme!