Vážení a milí čtenáři časopisu OKO,
s nacpanými bříšky po vánočních svátcích a mnoha krásnými prožitky se svými rodinami dostáváte do rukou rozhovor s mužem, kterého znáte z libereckého TyfloCentra s vařečkou v ruce.
Jirka Pikeš měl od dětství zrakové potíže. Od silných dioptrií si zažil postupné zhoršování zraku a ve dvaadvaceti letech přišel o naprostou většinu zraku. Dnes je mu 38 let a dokáže vnímat pouze světlocit v závislosti na světelných podmínkách.
Vystudoval Obchodní akademii v Liberci a kvůli ztrátě zraku poté nedostudoval obor Sociální antropologie na Univerzitě v Pardubicích.
Trošku je mi to líto, ale je to tak, jak to je. Jednou bych si chtěl vysokou dodělat, ne kvůli titulu, ale ze zájmu o obor. Během studia sociální antropologie jsem se dostal k zajímavým informacím a knihám, poznal skvělé lidi. Díky studiu nezakrňuje hlava.
Jirka prožívá velmi aktivní pracovní i osobní život. Před půl rokem se mu narodil syn Jindřich.
Nikomu jsme neřekli, co čekáme. Chtěli jsme se vyhnout záplavě růžového nebo modrého oblečení, směje se Jirka.
Jirko, gratuluji k narození synka, má krásné jméno.
Jméno nemá v rodině po nikom.
Takže je Jindřich První?
Ano, Jindřich je originál, směje se Jirka. Toto jméno jsme vybrali proto, že je mezinárodní – anglicky je Henry, německy Heinrich, italsky Enrico, francouzsky Henri a tak dále.
(Poznámka autorky: O jméně Jindřich se dočtete na wikipedii. Konec poznámky.)
To je dobře. Jak se Ti jeho narozením změnil život?
Zatím si myslím, že ještě moc ne, žena stoprocentně kojí, je to tedy spíš zatím o ní, navíc máme pohodové dítko. Jirka se na moment zamyslí a s úsměvem říká: No, pohodové dítko, ale možná to přehodnotím, protože nám aktuálně rostou zoubky, takže po pěti probdělých nocích to přehodnotím určitě, ale jinak se domnívám se, že ten první rok je docela pohoda. Je mi jasné, že jak začnou příkrmy, na nichž se už můžu podílet i já, nebo až úplně vysadíme mléko, tak mě bude potřeba víc. Také s tím, jak poroste, bude vyžadovat víc našeho času. Zatím si víc hraje, povídáme si spolu, ale časem budeme zajišťovat chod od rána do večera, směje se Jirka.
Jirko, čemu všemu se věnuješ pracovně?
Živím se masírováním, tomu se věnuji osm let a stále mě to baví. Ale je to taková sezónní záležitost, v zimě je práce víc, kdežto v létě mám občas i pohodičku. Přesto tomu dávám tak ještě dalších sedm či osm let svého života, než mi dojdou fyzické síly, ale zatím mám ještě síly dost. Asi třetinu mých klientů tvoří muži, což není úplně obvyklé. Masírování nejde dělat věčně ve stále stejné kvalitě, takže až poznám, že to šolichám, půjdu od toho. Člověk se má rozvíjet, a pokud už to nejde, má skončit.
Bydlím v Liberci, doma mám masérnu. Kromě toho na jeden či dva dny týdně jezdím za masážemi do Prahy, jsem šťastný za výhodný pronájem masérny. Praha je dobrá, žili jsme tam pět let a máme zde hodně přátel. Líbí se mi občas si odpočinout od rodiny a myslím, že když na den či dva vypadnu, je to pro náš vztah dobré, nestihne vzniknout ponorka a máme se zase na koho těšit. Do budoucna ale vím, že dojíždění do Prahy budu muset ukončit, je to koneckonců časově náročné, takže jsem smířený s tím, že když se změní podmínky, zruším ji. Nepatřím mezi muže, kteří si pořídí dítě a pak jen pracují - jedna práce střídá druhou práci, večer si pochovat dítko a jít spát a druhý den znovu. Takové tatínky lituji.
Všeobecně si myslím, že úděl mužů je smutný, protože je společnost vidí jako kasičky, kdežto ženy jsou vnímány jako ty maminy s dítětem. Je to sociální past, stát nepodporuje mladé lidi, aby vůbec měli děti. Obecně tu chybí podpora rodin. Když si vezmeš jen přechod z mateřské na rodičovskou - to je almužna. Kdyby byla alespoň srovnatelná s minimální mzdou, tak je to v podstatě jednou tolik, což už je veselejší a hodně tatínků by nemuselo například chodit na brigády a mohli by dítěti věnovat víc času. Ale ani částečné úvazky pro matky na rodičovské dovolené nejsou výhrou. Pokud žena nemá hlídání, tak to stejně jde až v pozdějším věku dítěte. A nyní nový zákon, který postaví dohody o provedení práce a o pracovní činnosti na roveň zaměstnaneckému poměru, je antisociální a nechápu jej. Mnoho lidí se ocitá v nepříznivé finanční situaci, rádi by si přivydělali, ale vlastně nemají jak. Já se netajím tím, že jsem levicového smýšlení, jsem spíš pro sociální stát. Klidně bych byl pro větší zdanění, avšak zároveň pro větší podporu potřebným.
Část mého pracovního času zaujímá zaměstnanecký poměr pro SONS, jsem předsedou liberecké odbočky. Rozhodně mě to neživí, směje se Jirka svým hlasitým smíchem. Vedu porady, plánujeme akce pro naše členy, zpravidla uspořádáme minimálně tři akce měsíčně, zejména výlety a návštěvy divadelních představení. Mou pracovní činností je také získávat dotace na naše aktivity, takže často jednám s úředníky libereckého magistrátu nebo zástupci kraje. To mě baví. Tato pracovní činnost není na uživení se, ale řekl bych spíš, že to je hobby, které mám zaplacené, směje se Jirka.
Jirko, také jednou měsíčně pro TyfloCentrum vedeš Zážitkové vaření. Co pro Tebe vaření znamená a jak vznikl nápad na tuto aktivitu?
No, Zážitkové vaření mě opravdu baví. Je to příjemně strávené dopoledne. Vaření mám předem rozmyšlené, navrhnu menu, a když se na něm shodneme, nakoupím a přivezu suroviny. Na místě pak rozdělím práci, někdo loupe brambory, jiný krájí cibuli a tak dále. Když jsou suroviny připravené, jsem pak u sporáku.
No a vzniklo to tak, že se nás, klientů, před časem Iva Valecká a Jana Benešová ptaly, co kdo umí a co bychom mohli nabídnout dalším klientům. A tak jsem se ke svému koníčku přiznal, čehož se dámy chytly, neboť v kuchyňce TyfloCentra před lety probíhalo komunitní vaření, takže kuchyň byla celkem vybavená. Nevěděli jsme, jaký o to bude zájem, ale když to dnes hodnotím, myslím si, že se tato aktivita docela chytila. Běžně se sejde tak osm až deset lidí, víc už bych nechtěl, protože je pak těžké udržet klid na práci a zajistit bezpečnost všech přítomných.
Máš i nějaký volný čas?
Čas na koníčky nemám, nebo když mám, tak jsem unavený a jdu si lehnout. Doufám, že to po Novém roce nějak přehodnotím, nechci tolik pracovat. Mám doma basovou kytaru a dříve jsem si drnkal, ale rok už jsem ji neměl v ruce. K ní se chci vrátit, jsem prostě „full“. (Pozn.: Plný, plně vytížený.) Smích.
Také mám rád procházky v podzimním období a miluji zimu, dobře se mi dýchá.
Takže máš určitě rád i zimní sporty, což?
Jirka bez otálení odpovídá: Když je čas, rád se dívám v televizi na skoky na lyžích. Jeho odpověď si zasloužila výbuch smíchu. 😊 Ne, fakt není čas ani na zimní sporty, na běžkách jsem stál před pěti lety, to jsme ještě bydleli v Praze. Ale slibuji si, že s Jindříškem se k tomu trochu vrátím, alespoň na to sáňkování.
Bydlíš v Liberci a běžky jsi do Jizerek ještě nevytáhnul?
Není čas, odpovídá Jirka bez odporu.
Hm, řekl bys o sobě, že jsi workoholik?
No, když zrovna nejsem psychicky unavený, tak ano.
Práce Tě tolik baví?
Baví mě vydělávat peníze. Mám rád takový ten polštář finanční jistoty. Když jdu do restaurace na nějakou mňamku, nebaví mě koukat do peněženky, jestli na ni mám. Raději si vydělám a pak si naplno užiji restauraci. Ale zase bych neřekl, že jsem konzument, vydělávám, abych mohl žít naplno podle svých představ.
Chápu. To se bude Jindříšek mít, asi mu budeš chtít dopřát to nejlepší, viď?
To doufám, budu ten hodný tatík, co nosí lízátka a dárečky, těší se Jirka svou představou.
A maminka bude mít v ruce vařečku?
Tak, směje se.
Pojďme zpátky k tomu vaření. Chtěl bys mít nějaký vlastní pořad o vaření?
V říjnu 2020 jsem pro mujRozhlas.cz s Lukášem Hejlíkem natočil podcast „Jak (ne)jíst očima?“ pro sérii POTMĚ. Povídali jsme si o indické kuchyni a cestování. Uvažoval jsem o vlastním kanálu o vaření, ale zatím na to nemám kapacitu.
Jirko, pan Mojžíšek je experimentátor a při smažení sáhne na rozpálené maso rukama, také jej rukama horké vytahuje z pekáče. Mrzelo ho, že Tyfloservisy neučí fígle, jak být skutečně soběstačný. Co si o tom myslíš?
No, je pravda, že když jsem byl po ztrátě zraku na rehabilitačním pobytu na Dědině, tak vaření se odehrávalo v mantinelech studené kuchyně. Vzpomínám si vlastně jen na česnekovou pomazánku. Teplá kuchyně byla tabu. A upřímně řečeno, kluci nebyli zvyklí si vařit. Z „nekuchařů“ se asi kuchaři po ztrátě zraku nestanou. Ti, kdo se ale chtějí naučit vařit bez zrakové kontroly, šance nemají. Ani já nikdy neprošel kurzem vaření beze zraku. Velkým překvapením pro mě je, že lidi nevidomí od narození nemají motivaci jít dál, že jsou nesamostatní. Je to podle mě kombinace nechuti a respektu k potencionálně nebezpečným činnostem.
Takže Ty už jsi uměl vařit před ztrátou zraku?
Ano, protože jsme po rozvodu rodičů s bratrem zůstali v otcově péči a táta byl hodně v práci, museli jsme se s bráchou postarat o sebe i o domácnost. Uměl jsem tedy vařit, prát, uklízet. Ale vaření se stalo mým koníčkem až po ztrátě zraku. Taky naše babička byla výborná kuchařka na klasickou českou kuchyni, vařila ve školách a na táborech. Kromě té české mám rád i italskou, řeckou nebo indickou kuchyni, tu mě pochopitelně nenaučila, směje se Jirka. Rád se dobře najím, a když mi něco chutná, hledám způsoby, jak to uvařit doma z dostupných surovin.
Jaké je Tvé nejoblíbenější jídlo?
Hele, to je jednoduché, mám rád houby a ryby. Miluji kombinaci těchto dvou surovin, takže když je rybí polévka a pak chlupaté knedle se smaženicí, jsem v sedmém nebi.
Hm, rozumím, v jednoduchosti je síla.
Ano, třeba italská kuchyně se skládá z pěti, šesti surovin. Jenom špagety s olivovým olejem a kořením je skvělá dobrota. To jen my k tomu uděláme hutnou zahuštěnou omáčku, aby toho bylo hodně a zaplácli jsme si žaludek.
Jo, a k tomu pivko a pak dobrou…
Jo.
Baví mě zkoušet koření. Když mi nějaké dojde, nahodile použiju jiné, a buď je to dobré, nebo ne. Když je to povedená kombinace, zaznamenám si to, svěřuje Jirka a dodává, že těch receptů ale nemá zase tolik, aby vystačily na vydání kuchařky.
A teď u vás doma vaří víc kdo?
Momentálně žena, já na to nemám čas. Ale když už ten čas mám, tak se do toho pustím rád. Nedávno jsme vařili pro návštěvu a sestavili takové hanzovní menu. Polévka byla krémová z uzené makrely, ruský salát, což je takový bramborový salát, ale s červenou řepou a žampiony a k tomu holandský řízek.
Máš určitě nějaké tipy a triky, třeba na smažení bez zrakové kontroly…
No, když je to složitější nebo je toho hodně, nechám to na ženě, to se přiznám. Ale když mám jen smažení, pustím se do toho. Člověk si musí pohlídat několik faktorů, jako je teplota oleje, nebo aby plátky nebyly moc silné. Většinou to poznám podle vůně. Spousta věcí se ale dá udělat v troubě na plechu, je to bezpečné, přestože z pánve dost věcí chutná lépe.
Z čeho mám ale respekt, to je pečení masa „na barvu“, takže do panenky nebo steaků se nehrnu. Tady mi chybí pomůcka s hlasovým výstupem. Mluvící teploměr do masa je díra na trhu.
Jirko, je něco, co ses bez zrakové kontroly musel naučit dělat jinak?
Nevím, přemýšlí Jirka. Nepoužívám žádné speciální pomůcky. Žloutek oddělím mezi prsty, množství odhaduji. Je to o praxi a zkušenosti, mám to v rukou.
Ano, digitální váhu používám jen u vánočního cukroví, tam je důležité zachovat poměry surovin, avšak všechno ostatní odhaduji. Když se mě ptají, kolik čeho do receptu dávám, tak neumím odpovědět. Znamená to samozřejmě, že ochutnávám i syrové.
Na Zážitkovém vaření mě překvapuje, že některé zdánlivě banální věci nejsou pro všechny jednoduché. Je jasné, že někoho prostě vaření baví a vaří častěji a někdo ne. Snažím se lidem předat jednoduché kuchařské fígle, třeba že olejové zálivky se snadno připraví ve skleničce s víčkem – vytvoříš si šejk, nebo že špagety před rozlomením je dobré omotat utěrkou, aby se ti nerozlétly po kuchyni. Já se o vaření zajímám, a proto si sám vyhledávám různé kuchařské finty.
Jirko, Zážitkové vaření probíhá už nějaký čas, máš v hlavě nějaké zlepšováky?
Tak nad tím jsem ještě nepřemýšlel. Asi kdyby sami účastníci přišli s návrhem, co by si chtěli uvařit...? Mám rád českou kuchyni, ale ne v hospodském stylu omáčky se šesti knedlíky, ani mě neosvěží jednoduché vaření, tedy taková hrachová polévka za půl hodiny by mě neuspokojila. Také by mě nebavilo třeba zavařovat ovoce, v dnešní době máme lepší možnosti uchování potravin. Líbí se mi trend kysané zeleniny, zachovávají se tím všechny vitamíny, to mi dává smysl. Vaření chci pojímat v intencích jednadvacátého století. Lidi jsou zvyklí na staré recepty, kdežto já rád experimenty. Taková Svíčková Stroganoff se dá pěkně „vymazlit“, ale pochybuji, že by s tím někdo přišel, směje se Jirka a dokončuje myšlenku, že přijímání nových chutí souvisí také s cestováním: Protože lidi, kteří cestují, jsou zvyklí ochutnávat různé pokrmy a mají představu o jiných chutích.
Nazval by ses gurmánem?
Jo, asi ano. A zase ty prachy. Abych si mohl dovolit tento koníček, musím, hold, hodně pracovat. Mým koníčkem není jídlo, ale ochutnávání.
Jirko, teď z jiného soudku. Co byla, nebo je, Tvá největší životní výzva?
Dlouhé ticho. No, tak to je asi zbavit se mého životního neduhu – já nepiju, nekouřím, ale koušu si nehty, a to se mi nedaří a nedaří, byť jsem zkoušel kdeco.
Jirko, co bylo na ztrátě zraku nejtěžší?
Po oslepnutí jsem se zastavil na půl roku a cpal se cukrem a kávou. Smíření nepřišlo ze dne na den. Po té půlroční stagnaci jsem se dostal na zmíněnou Dědinu, kde probíhaly aktivity k co největšímu osamostatnění. Měl jsem výhodu, že jsem uměl psát všemi deseti, takže alespoň něco pro mě bylo jednoduché. Naučil jsem se tu pracovat s hlasovým výstupem. V prosinci 2011 jsem si pořídil vodicího psa Endíka, ten mi dopomohl k samostatnosti. Dnes už je v důchodu a na většině cest mě doprovází mladý zrzavý Raf, toho mám od roku 2020. Neosvojil jsem si chůzi s bílou holí a ani s ní nechci chodit, je pro mě zatěžující. Jsem zvyklý cestovat mezi Libercem a Prahou mezi tolika lidmi jenom se psem. Zdržuje mě používat hůl, nemám na to čas. I se psem přeci pořád musím vědět, kde jsem, ale pes mě automaticky vede bezpečnou cestou a vyhne se překážkám, to já nemusím řešit a lépe se mohu soustředit na cestu a provoz. Pes mi velmi pomáhá z hlediska bezpečnosti a cítím se s ním dobře. Dokonce si s ním někdy mohu dovolit myslet i na jiné věci než jen na cestu. Přijde mi jako nesmysl mít v jedné ruce psa a ve druhé bílou hůl. Určitě v tom roli hraje i fakt, že jsem 22 let viděl, takže si umím představit svět, ve kterém se pohybuji.
Aby se člověk vyrovnal se ztrátou zraku, je třeba mít neustále něco před sebou, mít se na co těšit a chtít něco dokázat. Nacházení motivace je těžké, a i já mám někdy slabé chvilky, i mně je někdy bídně.
Co Ti v takovou chvíli pomáhá?
Ty jo… Mně pomáhá jen si odpočinout, pustit si hudbu nebo knížku, zaspat to, otočit list a další den mám zase nové činnosti. Nemám čas nad tím přemýšlet. Takže cesta, jak nepodléhat slabým chvilkám, je být dostatečně zaměstnaný. Snažím se mít hodně věcí na starosti, udržuje mě to v neustálé aktivitě. Za posledních deset let neznám, co to je sednout si na zadek a hodit nohy na stůl. Aktivita je moje terapie, nemám čas na trudné myšlenky. Obecně nemám rád klienty, kteří si kromě masáže přijdou ke mně postěžovat. Jednou za čas mě to naštve a občas těm lidem připomenu, že je dobrá pokora.
Taky mi pomáhají požitky, já jsem ten Býk, my máme rádi jednoduché věci, směje se Jirka. Radost mi udělá, když se také dobře najím nebo napiju.
Často poslouchám zajímavé podcasty na různá témata, nebráním se ničemu, kromě toho se u nich dobře usíná. Potřebuji mít všeobecný přehled kvůli svým klientům, samozřejmě ujíždím na „vařících“ podcastech, směje se Jirka.
Zmínil jsi hudbu, jaká je Ti nejblíž?
Neposlouchám jen jeden žánr, mám rád hudbu od folk rocku až po dead metal. Mám rád také instrumentální a vážnou hudbu, jde o tu sdílnost. Muzika je pro mě hudba. Mám rád i bílé elektrické blues. Připadá mi ale směšné, když černošskou hudbu interpretují lidi z Evropy. Nemám rád rap a černošskou hudbu.
Co musí zrakově postižený člověk udělat, aby byl v životě samostatný a spokojený?
Spokojenost je náturou člověka, melancholik vždycky bude méně spokojený. Hlavně musí chtít něčeho dosáhnout a musí vědět, že to za něj neudělají jiní. Někdy je nezbytné odstřihnout se od toxických vztahů, které mají tendenci směrovat nás někam, kam nechceme, a je potřeba vzít život do vlastních rukou, i když si někdy uděláme zlou krev.
Jak a kde se vidíš za nějakých deset let?
Jirka se zamýšlí. Ideálně mám zdravou a šťastnou rodinu, splacenou hypotéku a mám práci, která mě naplňuje a živí. Mám jeden svůj tajný podnikatelský záměr, který zatím nechci zveřejňovat, mohu jen říct, že chci vyplnit díru na trhu něčím novým a neokoukaným. (Poznámka autorky: Jirka následně na to odstartuje dialog na téma mužské emancipace a výsledkem je, že mi doporučuje pánskou intimní kosmetiku ANGRY BEARDS (Naštvané vousy), pečující o pánské podpalubí, a „vytuněné“ spodní prádlo respektující mužské křivky. Nutno dodat, že termíny jako „Kulomaz“ nebo „Kule v klidu“ mě vážně pobavily. Zcela jistě chápu, i z pohledu ženy, že extrémní letní horka a kraťasy nejdou dohromady. A pravdou je, že o pánském pocitu luxusu a čistoty se příliš nemluví, zato dámské pohodlí zabírá velkou část televizních reklam. Prostudovala jsem webové stránky této značky a na Jirkovo doporučení objednala pod stromeček svému manželovi dárkovou sadu luxusní péče o pánský klenot. Díky, Jirko. Konec poznámky.)
Zároveň s tím bych chtěl mít čas i na rodinu a záliby. Mým přáním je také cestovat s rodinou, cestoval jsem hodně. Zkrátka bych si přál, aby ten život nebyl jen o práci. Přitom je mi ale jasné, že vybudovat nový byznys prostě trvá, ani „maséřinu“ jsem neměl zadarmo, ale myslím, že se to vyplatilo.
Co bys vzkázal zrakově postiženým lidem, kteří ztrácí zrak, nebo o něj právě přišli a neví, co dál…?
Těžko říct. Dobře si obalit nervy… Smích.
Takže cukry? Smích.
To fakt není jednoduché, každý jsme jiný, neexistuje univerzální formulka, na každého platí něco jiného. Někomu stačí nakopnutí, někdo potřebuje povzbuzení, je to člověk od člověka. Pro mě byl zlomem ve slepotě vodicí pes, ten mě vrátil do života, vrátil mi samostatnost a nezávislost, protože nejhorší na tom všem je totiž ta závislost na druhých a vlastně bezmoc.
Jirko, je otázka, kterou bys chtěl dostat?
To je dobrá otázka, ale fakt nevím. Nastalo dlouhé ticho, Jirka vážně přemýšlí.
To je asi nejtěžší otázka, kterou jsem dostal… Smích a znovu ticho.
Asi ji mám, ale nejdříve na ni odpovím:
Doufám, že se zdravotnictví posune a jednou budu zase vidět, alespoň trošku. Těch 22 let jsem neviděl dobře, tak vlastně nevím, jaké to je vidět dobře, ale bral bych vidět alespoň přijatelně. Když se Ti narodí dítě a nevidíš na něj, je to kruté. Žena mi říká, že se na mě Jindříšek právě směje… a já to nevidím… bolí mě to. A tak doufám, že zase někdy uvidím úsměv svého syna.
Takže ta otázka by byla, jestli jsem se někdy sžil se slepotou? Má odpověď je NE. Lidi, kteří to nezažili, nevědí, o co přichází. Ani sebelepší kompenzační pomůcky nikdy nenahradí zážitky, které nám utíkají, tak to prostě je, a proto doufám, že se zdravotnictví posune. Když jsem v těch dvaadvaceti ztratil zrak, měl jsem naději, že třeba za deset let bude medicína dál… a ono nic. Teď je to šestnáct let… a nic. Naději vkládám do umělé inteligence, myslím, že může nabídnout velké možnosti. Teď jsem zrovna četl, že před měsícem v USA poprvé transplantovali lidské oko, to je přelom v oční medicíně, máme úžasné technologie. Jsme v revoluční době, je doba přerodu. I náboženství upozorňují, že nastává změna paradigmatu, přičemž si nemyslím, že návrat k původním hodnotám je ta správná cesta. Svět je jiný a musíme na nové věci reagovat novým myšlením.
Jeden klient mě přesvědčuje o blížícím se konci světa, v tom případě se chci rozplynout, jsem latentní buddhista, směje se Jirka a pokorně dodává, že náhody neexistují a věří v karmické zátěže a úkoly pro každý náš život.
Jirko, díky za krásný rozhovor. Přeji Ti, ať se Ti splní Tvá přání.
Tradičně přidávám zajímavé odkazy:
- Wikipedie – Jindřich: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich
- SONS Liberec: www.sonsliberec.cz
- mujRozhlas.cz – podcast „Jak (ne)jíst očima?“: https://www.mujrozhlas.cz/potme/lukas-hejlik-jiri-pikes-jak-nejist-ocima
- Český rozhlas Liberec – Host Dopoledne pod Ještědem (autorka Iveta kalátová; 9. 3. 2020): https://liberec.rozhlas.cz/jiri-pikes-maser-8160573 (bohužel rozhovor je nedostupný)
- Časopis ZORA – Poutavý rozhovor především o Jirkově svatební cestě do Indie (březen 2021): https://archiv.sons.cz/zora/text/index.php?id_casopis=zora2105&filtr_casopis=zora&show_clanek=37948&filtr_rok=2021
Autorkou článků je paní Lucie Štěrbová Fialková.
Vznik článků finančně podporuje Nadace ČEZ.
Děkujeme!
