Rozhovor (14) s Petrem a Janou Schnaubeltovými – část II.

Vážení a milí čtenáři,

jistě se již těšíte na avizované pokračování rozhovoru s Janou a Petrem Schnaubeltovými, kteří zaníceně vypráví své zážitky ze svých početných cest. Nejsou běžnými konzumními turisty, kteří si zaplatí dovolenou v luxusním hotelu s all inclusive na čtrnáct dní. Ne, že by nezvládli „válet“ se u moře, ale vyhledávají především dobrodružství a výzvy. Jsou ostřílenými cestovateli ochotnými vycestovat takříkajíc nalehko. Co všechno se díky cestování naučili a co nám mohou předat, si přečtěte v následujících řádcích.

Jano, co Vám cestování dává, co Vás na něm nejvíce láká?

Baví mě překonávání výzev, i na válecí dovolené se vždy najde situace, která je výzvou. Dobrodružnější dovolená, což byl třeba ten vlak, to byla jedna výzva za druhou. Baví mě dobrodružství, setkávání s lidmi, trénování cizích jazyků, protože člověk je do situací hozený a musí mluvit. Pokud v praxi slovíčka nepoužíváte, tak vaše jazyková úroveň nikdy není tak dobrá. Také mě baví ochutnávat místní speciality a pozorovat prostředí. Každé místo má nějakou stopu a já z něj mám určitý pocit, vnímám vůně, zkoumám a pozoruji.

Cestování s dětmi je bohatší o jejich pohled. Pokud nás doprovází dospělý, který se neumí dobře dívat, máme z toho často méně než z pohledů dětí. Ty jsou bezprostřední, mnohem více se dívají na zem a všimnou si třeba zajímavých ornamentů na dlažbě nebo je zaujmou různé detaily, kterých si dospělý většinou ani nevšimne. Na cestování s dětmi je také zajímavé sledovat mentalitu místních lidí. Většinou jsou z dětí hodně nadšení, a tak nám děti otevírají dveře k různým kontaktům. S nimi se člověk nenudí, každý den je jiný, staví nás před nové výzvy a problémy, je to velká změna na rozdíl od stereotypů.

Petře, a co Vám se na cestování nejvíce líbí?

Já souhlasím s Janou. Je vlastně jedno, jestli cestujeme u nás nebo v cizině. Odreaguji se při něm od každodenních situací, řeším úplně jiné podněty, zapomenu na zbytečnosti a uvědomím si, co má a nemá smysl. Na Kanárech jsem prožil dokonalý detox od sociálních sítí, nechodil jsem na Facebook, protože mě pro dostatek jiných podnětů nezajímal. Četl jsem tam knížky.

Někdy se naše děti tváří, že s námi nechtějí nikam jet, ale nakonec jsou pak rády, že jely. Největší jejich starost je, kdy se zase vrátí domů. Těším se, až se osamostatní a my budeme moct cestovat dlouho bez ohledu na školní povinnosti dětí. Mám tendenci stále kočovat a chci se vrátit, až já budu chtít. My jsme minimalisti, máme rádi málo věcí a člověk si sbalí jen to nejnutnější, vyhovuje nám to tak. Když je člověk dlouho doma, začne hromadit zbytečné věci, protože se nudí nebo pracuje. Pořizuje věci, které potřebuje třeba jen jednou za rok. Člověk si skutečně vystačí jen s pár věcmi, a to ho uvolní. Čím víc věcí máme, tím víc jich potřebujeme. Na cestách takhle člověk neuvažuje.

Petr mě svým vyprávěním zanesl do období mezi mým osmnáctým a pětadvacátým rokem, kdy jsem s partou přátel pravidelně jezdívala na letní čtrnáctidenní a víkendové celoroční vandry po lesích naší republiky. Naprosto souhlasím s Petrem, jak málo věcí člověk vlastně potřebuje. Největším mým osobním majetkem byl na vandru opravdu dobrý nůž, suché zápalky a březová kůra, dlouhý pevný provaz, spacák a spolehlivé boty, hlavně v zimě. Všechno ostatní se dalo oželet, nahradit nebo vyrobit. Společným jměním pak byl barel na vodu, kotlík, sekyrka, jehla s nití, základní lékárnička a nepromokavá celta. Ano, člověk k přežití nepotřebuje moc věcí a hodnota nevyužitelných zbytečností je nulová nebo dokonce mínusová. Zátěž takových blbostí v batohu člověk pocítí třeba při stoupání v nekonečném strmém kopci nebo noční hře na přežití. Musím sama za sebe říct, že mé zážitky z těchto vandrů patří mezi ty nejkrásnější a nejpoučnější vůbec a návrat do hlučné a smradlavé civilizace mi působil velkou bolestivou facku. Uzavírám své šťastné vzpomínky myšlenkou, že když člověk cestuje, tak prostě nehnízdí. Petr souhlasně hlesne a vypráví dál:

Děti byly v pohodě, že si vezmou do batůžku dvě hračky a jen pár nejnutnějších věcí. Kupovali jsme jim jen to nejpotřebnější nebo jim řekli, že všechno navíc tu budeme muset nechat. Tak třeba na Kanárech dostaly od Ježíška 30 báboviček a před odletem je darovaly spolu s kopacím míčem chlapečkovi ze sousedního bytu. My jsme zase mezi sousedy rozdali nakoupené maso.

Nestává se nám, že bychom na cestách něco postrádali, máme pocit, že všechno máme. Ani naše děti samy nevědí, co by si měly přát třeba k Vánocům, nic prý nepotřebují. Myslím si, že to souvisí s tím minimalismem při cestování. Všechno navíc je zbytečný krám, který nepotřebují. Když jsme přemýšleli, co jim dát pod stromeček, nemohli jsme na nic přijít. O hračky si neřekly, až nás to zaráží a říkáme si, jestli jsme je nepřipravili o dětství. Pár hraček sice mají, ale samy žádné další nechtějí. A protože vyrostly z kol, vymysleli jsme nová kola. Je to užitečný dárek, protože se hýbají.

Jano, Petře, která dosud navštívená místa hodnotíte jako nejpřátelštější pro lidi se zrakovým postižením?

Petr: To záleží na úhlu pohledu. Některé země, třeba Nizozemsko, mají skvěle označené semafory a vodicí linie, které ovšem kříží i cyklopruhy. Ale jak tam mohou „zrakáči“ kooperovat s cyklisty? Líbilo se nám tam, ale samostatný pohyb pro zrakově postižené musí být dost komplikovaný. Zajímalo by nás, kolik je tam srážek cyklistů s nevidomými, usmívají se cestovatelé. Umím si totiž dost živě představit, co se cyklistovi stane, když mu omylem strčím hůl do výpletu kola, směje se Petr trochu škodolibě. V Amsterdamu i v Rotterdamu je cyklistů hodně a jezdí rychle, tam jsme se necítili bezpečně.

Jana se přidává: Na Sicílii je také velký dopravní chaos, nejhorší to pro nás bylo v Palermu, protože tam auta jezdí i po chodníku a mezitím se proplétá hodně motorek a skútrů. A nikdo to tam neřeší – kam se narvou, tudy jedou. Nebo celý chodník zabírají cedule, či je dokonce zasypán odpadky, takže člověk musí slézt do již tak husté dopravy. Katánie na tom byla podobně, ale Palermo byl mazec, navíc je to letovisko s mnoha turisty. Tam jsme na místním nádraží potkali nevidomého s holí, druhého v Taormině, bohužel jsme neměli čas si ani s jedním popovídat. Zajímalo by nás totiž, zda to byli turisté nebo místní a jak zvládají chaos těchto měst, protože hlavu z pravidel silničního provozu si tam nikdo nelámal. Asie ale musí být ještě větší „brutus“, pobaveně se smějí manželé a Petr pokračuje:

Nejlépe jsou na nevidomé připraveni v Itálii, nevidomí mají dokonce vstup zdarma do většiny památek. Vyfasovali jsme latexové rukavice a mohli si osahat exponáty. Ke všem měli popisy v Braillu. Byly tam reliéfy, hmatové plány nebo makety. Kamarádka, která nás zde doprovázela a je archeoložkou, odborně posoudila, že jsou exponáty pro nevidomé opravdu dobře zpřístupněné.

S touto kamarádkou jsem byl kdysi v Madridu, a i zde se v obrazárně Museo del Prado nacházely braillské popisky. Nebo v Castellónu de la Plana, jiném španělském městě, jsme se třeba seznámili s podrobnou plastikou náměstí Plazza Mayor. Mohl jsem si nahmatat průčelí staveb nebo detaily střech. Pro mě bylo zajímavé, že se touto cestou mohu seznámit především s tamní architekturou, uzavírá Petr starší vzpomínky z cest a navrací se k novějším zážitkům.

Lidé na severu Itálie jsou na nevidomé zvyklí, to je zřejmé. Na jihu na nás naopak pohlíželi jako na exoty nebo přízraky, asi to není běžné, že by se tam zrakově postižení pohybovali. Lidé tam z nás byli překvapení.

Jana připojuje svou zkušenost: Na jihu jsme se navíc setkali s jazykovou bariérou. Když něco hledáte a neumíte italsky, protože anglicky se tam moc nemluví, může být složité se na něco zeptat a něco se dozvědět. Kdyby se tam člověk ztratil, dostane se do opravdu nepříjemných situací. Takže nakonec se domlouváte rukama nohama. Stejně ale nakonec vždy záleží na ochotě pomoci a domluvit se. V Itálii jsme se o děti nebáli, ale v Palermu nám místní lidé nedoporučovali navštívit některé ulice a my to pro jistotu respektovali.

Slovo si bere Petr: V Albánii na nás prý místní hleděli lítostivě, někteří se křižovali a jiní modlili. Přišel k nám jeden člověk a vyjádřil nám lítost, přičemž se tvářil dostatečně útrpně.

V Itálii jsme spali v kempech a stávalo se, že nám Italové nosili jídlo. Nejsme si jisti, jestli uměli rozlišit náš jazyk, a tak je možné, že nás považovali za uprchlíky z Ukrajiny nebo Ruska. Byl jsem v rozpacích, když nám jeden italský pár přinesl hrnec s jídlem. Na oplátku jsme je pozvali do Prahy a byli jsme odmítnuti s tím, že jako patrioti nechtějí podporovat cizí státy, a proto jezdí jen po jejich zemi. Jiná paní nám nosila sušenky a čokolády. Nebo jsme stáli u recepce, zastavilo auto a z něj vystoupila nějaká paní, našim dětem dala po dvaceti eurech a zase odjela. Člověk si přijde jako žebrák, svěřuje Petr poněkud rozladěně a přiznává, že na takovou situaci se nedá předem připravit, poněvadž neví, jak se má zachovat. Uznává, že někdy to asi může s hendikepem souviset.

Někdy člověk cítí tu lítost, pokračuje Petr ve svém vyprávění, je to běžné. Ale stává se to i vidícím lidem. Mému kamarádovi se například stalo v jednom belgickém obchodě, kde nebrali platební karty a on u sebe neměl hotovost, že mu majitel dal zboží zadarmo.

Jednou ve Španělsku na letišti děti měly hlad, tak jsme navštívili Burger King. Děti si vybraly, a když jsme chtěli platit, dozvěděli jsme se, že pán stojící za námi už zaplatil i za nás. Přišlo mi to hloupé. Prý se to ale stává a občas to tam místní lidé dělají, lidskou vstřícnost otevírají děti. Španělé a Italové děti milují a běžně jim v obchodě dávají bonbon nebo zmrzlinu. Jedna paní pravidelně nosila našim dětem lízátka.

Musím říct, že většinou se setkáváme s dobrou reakcí. Asi jen dvakrát jsme byli v nepříjemné situaci, nebo jsme to vytěsnili, nevím. V zahraničí je určitě společnost také polarizovaná, ne jenom u nás.

V Kalábrii, v regionu jižní Itálie, jsem měl na sobě tričko s orlicí jako suvenýr z Albánie. Viděli mě dva dědci a hned se ptali: „Vy jste z Albánie?“ „Ne, to je suvenýr,“ odpovídám hbitě, jakmile jsem v jejich hlase zacítil nespokojenost, a dodávám, že jsem z České republiky. Oni hned položili kontrolní otázku na hlavní město ČR. Přestože jsem odpověděl správně, netvářili se moc přívětivě, tak nevím, co si vlastně mysleli. Člověk by radši neměl na sobě nosit věci se státními symboly nebo s příslušností například k fotbalovému klubu. Nikdy totiž nemůžeme znát kontext v dané zemi, nemusíme odhadnout emoce, které to v lidech vyvolá a můžeme se tak dostat do nepříjemných situací.

Druhou méně příjemnou zkušenost nám připravil číšník jedné restaurace na Kypru. Také nevíme, co mu vlastně vadilo, jen jsme si to domýšleli. Měli tam ruský jídelní lístek, tak třeba si nás pletl s Rusy nebo Ukrajinci, nebo mu vadila naše slepota, nebo neměl rád děti… S tím se člověk sem tam setká, ale vzpomínám si jen na tyto dva nepříjemné případy.

Na Kanárských ostrovech jsme se setkali s tím, že pokud mluvíte cizí řečí, místní lidé se vám snaží vyhýbat, protože nerozumí anglicky. Spíš vám tam poradí cizinec než místní, nám pomáhali třeba Němci, Švéd nebo paní z Kuby. Vyplatí se umět víc jazyků, alespoň základní fráze a číslovky.

Oba manželé se shodují, že znát číslovky je obzvlášť důležité v každé navštívené zemi a že si přes ně procvičili hodně jazyků. Petr přidává příhodu ze zastávky:

Ptal jsem se jedné paní anglicky na číslo autobusu a ona říká, že nerozumí, že je Němka. Plynule a s lehkostí jsem přešel do němčiny, aniž by mě to zaskočilo, což mě pak vlastně překvapilo, směje se Petr.

Jana k tomu dodává, že je důležité nebát se mluvit.

Jano, Petře, jakými jazyky vládnete?

Odpovídá Petr: Já pořádně žádným. Znám od každého trochu, ale nikdy to nebylo dokonalé. Celkem se domluvím anglicky, německy, španělsky, částečně italsky, trochu francouzsky. Z každé země pochytím základní fráze. Janča se učí finsky, tak doufám, že až do Finska pojedeme, objedná mi tam pivo, směje se Petr, načež si Jana duchapřítomně bere slovo:

Pivo neumím. Angličtinu mám na docela dobré úrovni, na Neviditelné výstavě jsem provázela také cizince. V  Edinburghu je jiná angličtina, na Kanárech jsem mluvila hodně španělsky. Pokud jsem si totiž kupovala lístek v angličtině, platila jsem plnou cenu, ale když jsem mluvila španělsky, byl lístek levnější. Postupným zlepšováním španělštiny a přízvuku jsme měli levnější nejen dopravu, ale i nákupy. Když umíte španělsky, můžete chodit do obchodů s místními, kde je to levnější. V nákupních místech pro turisty se sice mluví trochu anglicky, ale bývá to tam dražší. Časem už člověk pozná, která cena je normální a která předražená.

V Itálii nám k nákupu ovoce přidávali zdarma, třeba hrozen vína nebo trs banánů pro děti. Bydleli jsme v kempu a od farmáře pravidelně kupovali meloun, ten byl tak hodný, že nám jej vždy dovezl až ke stanu.

Jano, Petře, co je při cestování pro zrakově postižené nejdůležitější? Na co je potřeba předem myslet a co je nutné si ohlídat a zajistit?

Náhradní hůl, shodují se oba zkušení cestovatelé.

Jana: Určitě je nejdůležitější náhradní hůl, jinak je člověk v háji, ale asi platí obecné věci jako pro každého, kdo jede na vlastní pěst. Je důležité zjistit si dopředu specifika konkrétních zemí a pak obecně máme heslo: Co jsme doma zapomněli, to nepotřebujeme, nebo koupíme.

Petr: Máme vytvořené seznamy věcí pro různé tipy výletů a cest, a po každém návratu připisuji nebo mažu, co se nám osvědčilo, nebo nám chybělo.

V Syrakusách jsem si zlomil hůl, naštěstí tak šikovně, že jsem ji dokázal spravit. Byla sice o tři centimetry kratší, ale držela. Úplně v háji by to nebylo, poradil bych si, většinou to jde, ale od té doby jezdí náhradní hůl s námi.

Co dalšího vás kromě cestování ještě baví?

Petr: Renovace. Když od jara do podzimu cestuji, tak v zimě rád kutím a motám se kolem auta.

Jana: Mým celoročním hobby jsou jazyky, učím se je, čtu knížky v originálech a snažím se jimi mluvit. Potřebuji jet do toho Finska, abych si zvedla úroveň finštiny, směje se.

Také mě baví psát články o našich cestách a doplňovat je vlastními fotkami. Na psaní nemám dost času, takže píšu zpětně, i když to není tak autentické. Od roku 2019 je umisťuji na svůj Facebook a necelý rok se je snažím přidávat také na svůj blog s názvem „Slepá máma na cestě“. Teď v zimě s tím zase trochu pohnu. Učím se tím vytvářet webové stránky, baví mě učit se něco nového. Občas u toho sice nadávám, ale nabírám nové informace. Má to své benefity.

Jano, co je pro Vás na životě beze zraku nejtěžší?

Některé věci každodenního života jsou těžké. Nemůžu přijít na to, co je konkrétně nejtěžší, asi to, že se pořád něco nového objevuje a že z toho není úniková cesta. Nemůžu si říct, že se na to teda vyprdnu a už to dělat nebudu.

Petr vstupuje: Není cesta, jak tomu uniknout, mám to na celý život. Je to smutná realita, je to úděl.

Jana pokračuje: Děti naštěstí vidí dobře, dcery sice zdědily oční vadu po mně, ale není tak velká. Lada sice absolvovala několik operací, ale s brýlemi vidí relativně dobře. Lea má také brýle, ale její vada ji omezuje jen málo. Syn je bez zrakové vady a vidí super.

Nicméně, učíte děti Braillovo písmo, už kvůli vám?

Odpovídá Jana: Děti Brailla neumí, nenutíme jim ho. Dnes jsou moderní technologie, které doma využíváme. Samozřejmě o Braillu vědí, ale necháme na jejich rozhodnutí, jestli se ho budou chtít naučit. Až teď naše děti dochází do věku, kdy si uvědomují, že nevidíme, až teď přemýšlí nad tím, že to není normální. Dokud byly malé, neuměly si to představit a nevnímaly to, byla to pro ně normální věc.

Nedávno jsem byla pozvána do naší mateřské školky a do základní školy, abych dětem povídala o životě beze zraku a seznámila je s pomůckami, které používáme. Navštívila jsem hlavně třídy, kam chodí naše děti.

Petře, co je na životě s nevidomostí nejtěžší pro Vás?

Chybí mi svoboda pohybu, ta možnost rozhodnout se a jet třeba někam na kole… Člověk je závislý na dopravě nebo na někom vidícím. Také mi vadí, že nemám takovou přesnost jako vidící, třeba u rýsování nebo popisu. Ale když potřebuji nějaký materiál přesně naříznout, využiji službu řezání v hobby marketu.

Nejtěžší je přijmout fakt, že člověk k dosažení cíle potřebuje druhého člověka. Sice se o to pokouším sám, ale nakonec stejně musím vzít telefon a někoho zavolat. A pak mě zase štve čekat třeba dalších čtrnáct dní, když mám rozdělanou práci, než ten dotyčný vidící bude mít čas a odvede úkon třeba za pár minut jen díky tomu, že na to vidí.

Jak se tedy se ztrátou zraku vyrovnat? Co pomohlo vám?

Petr: Jak se s tím vyrovnat, to je o životním postoji. Ale řekl bych: být pozitivní, brát si jen to, co nás může posílit, a naopak si nepřipouštět nic, co nás sráží a oslabuje. Připomíná mi to jeden vtip o dvou chlapících:

Jeden si stěžuje druhému: „Jsem naštvaný, že venku pořád prší.“

Druhý na to: „Já jsem rád.“

„Proč?“ ptá se ten první.

„Kdybych byl nerad, tak jsem teď taky naštvaný.“

Život jde dál, přináší nové výzvy, nedá se nic dělat. Kdybych si stále kladl otázku: „Proč já?“, tak je to vlastně dost sobecké. Bylo by pro mě samozřejmě lepší, kdyby místo mě neviděl někdo jiný, každý člověk si přeje život bez komplikací, jednoduchý a šťastný, ale můžeme být přeci šťastní, i když se nám tak úplně nedaří. Člověk může nalézt vnitřní štěstí. Když jsem dlouho doma, zabředávám do trudných myšlenek, od nichž mi pomáhá cestování.

Kolikrát vidím, že se blbostmi úplně zbytečně trápí lidi zcela zdraví. Mám kamaráda, který se už dva roky užírá rozchodem s přítelkyní, stejně na tom nic nezmění. Já mu říkal, že i já přišel o spoustu věcí, také jsem měl za sebou rozchody, ale je k ničemu se tím užírat. Je potřeba dívat se do budoucnosti a hledat světlejší zítřky.

V zimě jsem měl depresi, bylo ošklivo a zima, nic moc se mi nedařilo. Přesto jsem chodil ven vyhlížet sluníčko. Hladil jsem auto po blatníku a představoval si, že spolu jedeme k moři, viděl jsem se pít drink na sluncem zalité pláži. Musel jsem najít to slunce v sobě. Občas má člověk smutnou náladu, třeba slyší písničku, která ho zanese jinam, než kam by chtěl. Nemůžu se ale vracet do období, které mě netěší.

Neutápět se v tom, přidává Jana.

Užívat si současnost. Mám motto, říká Petr, dokud není vše ztraceno, není nic ztraceno. Pokud člověk o všechno nepřišel, pořád má dost věcí. Všichni se snažíme minimalizovat rizika.

Jano, jak se vyrovnat se ztrátou zraku?

Petr toho řekl hodně. Hlavně to nevzdat. Pro lidi, kteří přijdou náhle o zrak po nějaké nehodě, to musí být šok, v tu chvíli nemají nic. Ale je potřeba si uvědomit, že přišli jenom o zrak, pořád mají dost jiných věcí. Já musím říct: Nevzdávejte to. Člověk musí pořád bojovat proti sobě i proti okolí, pořád se objevuje něco nového. Když zpracujeme jedno téma, tak se hned objeví nové, kolikrát není ani naše a přijde zvenčí. Důležité je nevzdat to. Potkala jsem pár lidí, kteří rezignují. Ne, je potřeba jít a bojovat. Všechno se dá, není vše ztraceno. Je spousta krásných věcí, pro které je dobré žít. Ty začátky jsou těžké pro každého, je to velká životní změna, někdo ji překoná celkem rychle a někdo se v tom topí. Je důležité netopit se, ale plavat.

Petr ke slovům své ženy dodává latinské přísloví: Dokud dýchám, doufám. Můj děda vždycky říkal, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

Jano, Petře, je nějaká otázka, kterou jste ode mě očekávali, ale nepřišla, přesto ji toužíte zodpovědět?

Oba souhlasně odpovídají, že je nic nenapadá a že jsme toho probrali docela dost. Petr přeci jen po chvilce načíná další vyprávění:

Lidi se nás na besedách hodně ptají, jaký je náš cestovatelský sen. Možná má ta otázka hlubší podtext, ale možná se jen zajímají o konkrétní destinaci. Já žádnou takovou nemám. Nedávno mě úplně přirozeně napadlo, že odpověď je jednoduchá: Náš cestovatelský sen je nemuset se vracet. Chci mít tu svobodu rozhodnout se, jak dlouho někde zůstanu a kdy, a jestli se už chci vrátit.

Jano, Petře, to je krásné. Děkuji vám za nádherný rozhovor a krásné vyprávění. Přeji vám splnění vašeho snu, abyste odjížděli a vraceli se zcela svobodně.

Petr se smíchem: Děkujeme, vynasnažíme se.

Jana: Budeme doufat, že na svobodu budeme mít čas.

Lucie Štěrbová Fialková

Odkazy ke čtení nebo pro získání inspirace k vaší vlastní dovolené:

Logo nadace ČEZ

Aktuální články