Liberec byl ponořen do husté mlhy, když jsme ve středu 6. 3. 2024 ráno vyjížděli rychlíkem z vlakového nádraží směrem do Jablonného v Podještědí. Mlha se sice na naší cestě začala během dne rozpouštět, neopustila nás však zima, která prověřila naše oblečení a otužilost.
Po předchozích vyloženě jarních dnech to byla výrazná změna. Možná i proto naše první kroky v Jablonném v Podještědí vedly do místní cukrárny, kde jsme se příjemně občerstvili. A teprve poté jsme po zelené turistické značce putovali k vyhlášené studánce, ke které se schází místní, ale sjíždějí i lidé z okolních obcí.
Cesta vedla kolem Markvartického rybníka, na kterém si ladně kroužila labuť. Připlula nás pozdravit až úplně ke břehu. Vodou ze studánky se někteří z nás na místě osvěžili, někteří si s ní protřeli oči. Ale abychom se zahřáli, pokračovali jsme svižně dál. Mírným kopcem jsme vystoupali k Lemberku. Od něj nás romantická alej zavedla nad starou zvoničku. Následoval kratší úsek klesání po nerovné přírodní cestě plné kořenů, kde jsme museli scházet docela opatrně, ale šlo jen asi o 150 metrů, které se daly bezpečně zvládnout. Napojili jsme se zpátky na zelenou a střecha baziliky nás lákala k návratu na náměstí.
Časovou rezervu před odjezdem zpátečního vlaku jsme záslužně vyplnili v restauraci a další cukrárně. To už hřálo slunce. Po celou dobu nás neopouštěl humor, ostatně jako na každém výletě ve společnosti milých výletních nadšenců z Vašich řad.
Tak zase příště.
