Vážení a milí čtenáři časopisu OKO,
v březnu jste si přečetli pokračování rozhovoru s manžely Schnaubeltovými a tímto dvojrozhovorem skončila druhá série cyklu Z OKA DO OKA. Domnívám se, že Jana s Petrem byli příjemnou tečkou na konec.
Vedení TyfloCentra se mě ptalo, zda budu chtít psát další rozhovory. Když nad tím přemýšlím, mohla bych vést rozhovory s dalšími lidmi, těch inspirativních je celá řada, a mnohdy to o sobě ani nevědí.
Tak kupříkladu mě osobně inspiruje a motivuje paní Milada, osmdesátiletá dáma, která se prostě rozhodla naučit se anglicky. No a proč ne? Možná si říkáte, že v tomhle věku už to nejde, ale nenechte se mýlit! Ačkoli jsem o polovinu mladší, Miladě ta slovíčka do hlavy lezou snad sama. A jak to dělá? Denně se učí, baví ji to a její progres je znatelný.
Stejně tak bych mohla napsat o panu Josefovi, který se ve stejném věku učí Braillovo písmo. Nebo o jiném pánovi, který se Brailla naučil sám bez pomoci druhých a bez učebnice. A víte jak? Četl názvy na krabičkách od léků!
Dalo by se napsat o komkoliv dalším, kdo překonává svůj hendikep a našel cesty, jak si navzdory omezení žít vcelku spokojený a aktivní život. Ale pokládám otázky sama sobě: „Objevila bych mezi dalšími lidmi ještě něco, co jsem doposud nenašla? Zaznělo by dosud nezveřejněné poselství? Došlo by k výraznému posunu, kdybych načala třetí cyklus rozhovorů?“ Odpovědi zní: „Ne, vše podstatné již bylo řečeno.“ Myslím si, že moudra a důležitého poselství v tomto cyklu zaznělo hojně, a kdo chce, v textech si je vyčte. Můj soukromý závěr zní: Kdo se chce litovat, bude jen hledat důvody, proč něco nejde. Kdo chce žít svůj život naplno, bude naopak hledat cesty, jak svých cílů dosáhnout. Ruku na srdce – nebudou to cesty zrovna rovné a měkoučké, nýbrž klikaté, strmé a trnité, které dokonale prověří naše odhodlání a schopnosti. Ale vždy nemusíme dojít až do cíle jedné cesty, někdy zkrátka budeme muset jednu cestu opustit a vykročit jinou cestou, snad schůdnější, snad rovnější, snad příjemnější, ale pokud jsme si vědomi svého záměru, i samotná cesta je nám cílem. Celý život se tak sestává z neustálého hledání té správné cesty.
Když se ohlédnu zpět, osmero, respektive devatero respondentů mě provedlo dalšími učebními lekcemi a pochopením, které jsem právě měla obdržet. Tito lidé mi ukázali, že člověk se zrakovým postižením má v dnešní době mnoho možností k seberealizaci. K dispozici má celou řadu kompenzačních pomůcek a usnadnění, díky nimž může studovat, pracovat, cestovat, vychovávat děti, mít nespočet zajímavých koníčků. Může samostatně cestovat veřejnou dopravou, nakupovat, chodit za zábavou a kulturou, může se celoživotně vzdělávat, využívat spoustu služeb u nás i v zahraničí. A také se může věnovat i zcela neobvyklým činnostem, no a proč ne? Na zpřístupňování služeb, památek a vzdělání se intenzivně pracuje. Když už máme hendikep, který nás omezuje, pojďme ho přijmout a prožít život naplno i s ním. Jediní, kdo nám nastavují naše limity, jsme my sami.
Před psaním rozhovorů jsem se zatvrzele bránila přijmout zrakové postižení do svého života a vše, co se k němu váže. Na konci první série Z OKA DO OKA jsem mluvila o inspiracích od prvních šesti respondentů, které mě donutily měnit svůj pohled na zrakový hendikep.
Dnes mi dovolte podělit se s Vámi o další posun v mém životě. Konečně jsem se rozhýbala zažádat o nové kompenzační pomůcky. Mám nyní stolní počítač a mobilní telefon pro zrakově postižené, už se necítím jako nějaký podvodník, který si vyžebrá velmi drahou elektroniku. Byla to moc dobrá volba, dost bylo trápení s lupou u monitoru nebo nad telefonem. Je fajn sedět u počítače s rovnými zády a neolizovat monitor. 😊Některý software v mobilu je skutečně užitečnou pomůckou. Do budoucna nejspíš budu chtít požádat o novou kamerovou lupu, neboť stará se tváří, že už dlouho nevydrží.
Signalizační hůl dnes nosím zcela automaticky. Když jdu sama, mám ji vždy a na všech veřejných místech. Odhodila jsem zbytečné strachy a stud. A víte co? Funguje to! Mám vesměs jen dobré zkušenosti. Lidé mi otevírají dveře, nabízí pomoc, dokonce i tam, kde bych ji ještě nepotřebovala. Nedávno mě dělník převedl přes zatarasený chodník – zastavil dopravu, abychom mohli vkročit do silnice a po celou dobu popisoval situaci, která se kolem nás děje. „Čert vem“, že mě uchopil za pravou ruku, ve které jsem držela hůl, velice mi pomohl. 😊
Včera mi prodavačka velmi ochotně pojmenovávala květiny i s jejich cenovkami, stačilo držet hůl v ruce a s úsměvem ji požádat o pomoc. Dokonce mě s nákupem chtěla doprovodit k našemu autu za rohem, což jsem ale s projeveným vděkem odmítla. 😊
Manžel měl o mě donedávna velké obavy, bál se mě nechat jít někam samotnou. Ale když viděl, že mi lidé pomáhají, poněkud se uklidnil a více mi důvěřuje mé samostatnosti.
Zajímavá výzva ovšem je chůze s trekingovými holemi a signalizační holí zároveň, ale i to zvládám rychlým přehmátnutím třeba u přechodu. Člověk si jen musí zvyknout na cinkání signálky o trekovku. Dokonce se s trekovkami cítím bezpečněji, rozhodně mám lepší stabilitu. Vyrábí se opěrné bílé hole, francouzské bílé hole, ale trekingové ještě ne – každému totiž vyhovují jiné vlastnosti těchto holí. Je to výzva pro výrobce bílých holí, tedy kéž to pro ně bude zajímavá výzva, do které se pustí. Momentálně jednám s jedním výrobcem, zda bude schopný uzpůsobit mi mé trekingové hole jako bílé hole s atestem.
Lékařka na rehabilitaci mě překvapila, když po mně požadovala, abych v zrcadle na protější stěně pozorovala svůj postoj, načež jsem jí odvětila, že tam bohužel nedohlédnu a vyzdvihla jsem svou hůlku. Omluvila se a popsala mi, co tam vidí ona odborným okem. Nicméně zaperlila o chvíli později, když mě nabádala, ať používám k trekingové holi bílou orientační hůl jako opěrnou. Nezlobím se, jen se k ní nedostalo tolik osvěty. 😊
Zanedlouho začínám kurz Prostorové orientace s orientační holí. Signalizační hůl už mnohdy nestačí a je potřeba si terén předem osahat dlouhou holí, než šlápnu do výmolů či na obrubníky. Je třeba najít schody dostatečně dlouho dopředu, než si zvrtnu kotník. Kromě toho se těším, že mi pracovnice Tyfloservisu pomůže najít nejbezpečnější trasy, a naučím se je zpaměti „poslepu“, takže mi už bude jedno, jestli je venku den či noc, ostré slunce, déšť, mlha, nebo nebudu moct použít navigaci.
Do vzdálenější budoucnosti zvažuji pořízení vodicího psa, budu-li jej potřebovat. Ale uvědomuji si, že pes je velká zodpovědnost. A také chápu, že s ním prostě nemůžete kamkoli, zejména z hygienických důvodů. Hůl složíte a strčíte do kapsy nebo navléknete na zápěstí, ale psa dáte kam? Máme u domu dva větší psy. Miluji je, ale jsem opravdu ráda, že jsou venku.
I nadále se učím Braillovu písmu. Abych pravdu řekla, nejde mi to tak dobře, jak jsem původně očekávala, a také nejspíš nejsem tak poctivá studentka, kterou bych mohla být. Avšak i přes chvilkové zaječí tendence jsem odhodlaná vytrvat až k poslední stránce slabikáře a čítanky. Před časem v noci jsem poměrně svižně manželovi předčítala ze své povinné četby: „Kuba hloubal v klubu o lovu.“ Uznale zhodnotil můj výkon slovy: „Jsi dobrá!“. Ale vím, kolik je toho přede mnou. Ano, „Starce a moře“ vážně nemám v plánu někdy číst rukama, ale věřím, že jednoho dne budu schopna používat Brailla třeba pro usnadnění své orientace v domácnosti.
Co se týče mého zápolení s tištěnými notami na sboru, poptávám organizace, které by mi mohly digitalizovat notový zápis, popřípadě mi pomohly najít jiné řešení.
Na tomto místě mi dovolte poděkovat všem respondentům, kteří si našli čas a energii pro vznik rozhovorů v této sérii Z OKA DO OKA. Vděčím jim za krásné myšlenky, za sdílení svých životních příběhů, příjemných i méně příjemných zkušeností, za motivaci a inspiraci, a věřím, že nejen pro mě.
Jsou jimi tyto dámy a pánové: Lukáš Treml, Jiří Mojžíšek, Jana Štrochová, Lucie Remerová, Michal Jelínek, Jirka Pikeš a Jana a Petr Schnaubeltovi. Počítáte-li, pak jste napočítali osm jmen, kdežto já se zmínila o devítce. Měla jsem skutečně ještě jeden rozhovor, avšak respondentka mi nedala souhlas k jeho vydání. I takovou zkušenost jsem potřebovala na své cestě získat, abych se naučila, že ne každá práce vede do zdárného cíle. V tomto případě „cesta byla cílem“ a jsem za ni velice vděčná. Děkuji proto i této paní, kdyby náhodou někdy četla tyto řádky, byla mi velkou učitelkou.
A samozřejmě děkuji libereckému TyfloCentru, především dámám Janě Benešové a Ivaně Valecké za neustálou podporu, stejně tak za to, že i tento cyklus vůbec vznikl.
Děkuji Nadaci ČEZ, že si tento projekt i podruhé vzala pod svá křídla a dala šanci osmi zajímavým lidem podělit se o tolik prospěšných informací.
Konečně děkuji za důvěru, kterou jste ve mě vložili.
Milí čtenáři časopisu OKO, i všichni ostatní, kteří čtete tyto řádky, děkuji Vám za pozornost, podporu a zpětnou vazbu. Přeji Vám vše dobré.
Lucie Štěrbová Fialková
